První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

1. února 2009, Miri Kocurová

V září jsem se dozvěděla o problémech v Krásné. Jedna rekreantka mi mejlovala a volala, že u kontejnerů v Krásné jsou vyhozená čtyři koťata. A tak jsem se jela podívat co se děje. Na místě jsem zjistila, že kotě je jen jedno a zbytek jsou vyhublé, dospělé kočky, které jsou navíc tak plaché, že odchyt nepřicházel v úvahu. Tak jsem se snažila odchytit aspoň to jedno kotě. Moc se to nedařilo, ale chlapy má snaha z hospody vytáhla rychle a bavili se na můj účet docela dobře. Nakonec vyšel i majitel hospody Zlatník pan Lučan a začal se vyptávat. Zjistila jsem, že o problému ví hodně, protože od pípy vidí přímo na kontejnery. Lov jsem vzdala, nechala jsem na zemi misku s jídlem a šla si dát kafe. Pan Lučan mi vše povyprávěl. U kontejnerů žilo pár koček, ale v okolí se to rozneslo a za chvíli už tam kde kdo odložil kde co. Přijel autobus, vyhodili koťata, přijelo auto, vystrčili psa. Psi vždy někam odběhli a už se neukázali, zato koček se tam nasbíralo mnoho, nikdo se o ně nestaral a tak lezly do kontejnerů, vyhazovaly pytle s odpadky, trhaly je a vyjídaly zbytky jídla. Nepořádek kolem byl veliký a jediný komu to vadilo, byl pan Lučan neboť hospodu má hned vedle, aby to hostům nevadilo a tak několikrát denně ten binec uklízí. Zjistila jsem, že je to velmi příjemný pán, který zvířata miluje a vlastně mu je koček líto.Vysvětlila jsem mu, že nikdo z okolních penzionů mu s úklidem pomáhat nebude, protože jsou přes cestu a tedy daleko od nepořádku. Kočky bohužel hlad mít budou a drancování kontejnerů bude pokračovat. Kdyby ale začal kočky krmit a to na jednom místě, vše by ustalo a nakonec budou kočky raritou v okolí. Panu Lučanovi se do toho moc nechtělo, že se budou množit a za chvíli jich tu bude mít milión. Slíbila jsem mu, že ho v tom nenechám a na jaře všechny kočky vykastrujeme s pomocí První společnosti za práva koček. Řekl že uvidí jak to půjde a že to zkusí.

Mezi tím už venku zrzeček spořádal vše co bylo v misce a posedával opodál. Vyndala jsem další misku a lákala ho. Kupodivu po patnácti minutovém přetahování tam a zase zpátky vlezl za baštou až do přepravky a já jen zaklapla dvířka. Očekávala jsem vztek a řádění, ale nic.Dostal teda ještě něco za odměnu za slušné chování a už jsem ho nakládala do auta. Jakmile se v autě oteplilo, usnul a spal celou cestu až do Bohumína, kde ho probudila až díra v cestě před mým domem.

Doma byl docela v pohodě, zřejmě u kontejnerů nebyl dlouho a na kontakt s lidmi úplně nezapomněl. Teplo a jídlo s ním udělalo divy, z plachého bojíska se rychle stal mazlík a velice rychle pochopil k čemu je bedýnka se stelivem. Však se tulidlo jedno u mě ani moc neohřál. Hned po karanténě si ho vzal mladý pár jako kámoše pro svoji roční kočičku. A že to byl mazel a tulidlo poddajné, tak se s mickou rychle skamarádil.

Ale nemyslete si, že jsem na zbytek kočiček zapomněla. Po čtrnácti dnech jsem panu Lučanovi zavolala, jak to jde. Kočičky už měly své místo na misku a staly se raritou. Kdo nedojedl, šel nakrmit kočičky, obzvlášť dětem se to líbilo. Ale kočkám je zima a neví kam s nimi. Sklep jim otevřít nemůže,

protože by mráz potrhal potrubí a jinde místo nemá. A tak jsem přislíbila pomoc.

Kolega Jindra Eiselt, který už mi dělal boudičku pro plachou Penelopku, mi udělal velkou boudu s krytou předsíňkou na jídlo a pořádně ji vyložil 5cm polystyrenem, aby v ní bylo teplo, já ji vystlala senem, to pro vůni a pohodlí a jelo se.

Jízda byla strašná, chumelilo, mrzlo a silničáři nikde. Jednou jsme se dokonce pro náledí ani nemohli rozjet. Chvilku to trvalo, ale nakonec jsme přece jenom šťastně dorazili.

Pan Lučan mě hned vítal jako starou známou a chlubil se, že micky začaly chodit spát do výklenku pod schody a tak jim ho zakryl hrubou plachtou, aby jim nebyla zima a měly klid. Náš příjezd a chaos kolem ustavování boudy je však vylekal a všechny zmizely jako pára nad hrncem. No co by jsme vlastně chtěli po takových plašanech, kterým prozatím člověk nic dobrého neudělal. Boudu jsme usadili na místo a do předsíňky jsem dala misku plnou granulí. Teď je řada na kočkách a jejich zvědavosti. My jsme šli na kafe a ohřát se, docela jsme vymrzli. Když jsme odjížděli, kočky už se scházely a posedávaly na lavičkách kolem domu. Snad si na boudu zvyknou i když tomu pan Lučan moc nevěřil.

A jak to dopadlo? Po pár dnech jsem panu Lučanovi zavolala. Kočky se do boudy nastěhovaly ještě ten večer. Kontejner vyměnily za misku teplého jídla a jsou opravdu raritou. Nejraději mají teplou polívku a za guláš by prodaly kožich. Pan Lučan si pochvaluje, že nikde není ani myška. Spokojenost je tedy na všech stranách.
Teď už jen zvládnout ty jarní kastrace!

Zpět