Příběhy a fotografie kočiček z depozit
O Smetáčkovi
24. ledna 2009, Jarka Svobodová
Není to tak dávno, kdy na samém kraji Prahy bydleli na sídlišti ve vysoké novostavbě s dlouhými zelenými balkóny nějací lidé. Měli malého chlapečka. A protože byl sám, tak pořád brečel, že je mu smutno a že chce pejska.Tak je nakonec obměkčil, že mu jednoho černého pejska pořídili. Bylo to malé rozcuchané štěňátko, které mělo tolik chlupů, že ani nebylo vidět, kde má oči. Jen mokrý čumáček s mohutnými fousky, které trčely do stran, takže to vypadalo, že se pejsek stále chechtá.
Jenže pejsek doma kňučel, protože byli pořád v práci a chlapeček ve školce, a taky dělal loužičky a stále chtěl chodit po procházkách. Ti lidé nebyli žádní milovníci zvířat, spíš milovníci svého pohodlí. A tak jim jeho chování dost vadilo. A když pak zjistili, co je pejsek stojí peněz za doktora a za jídlo a jiné věci, docela zatvrdli, a když byl jednou zase jejich Honzík ve školce, naložili milého psa do auta a zavezli ho na opačný konec města, kde ho jen tak vystrčili z auta a ujeli.
I takoví zlotřilci mezi námi jsou.
Zrovna byl konec léta a pejsek, který ani nevěděl, jak mu vlastně říkají, běhal po předměstí a čenichal a hledal někoho, kdo by se s ním mazlil, jako to dělal malý Honzík a kdo by mu dal nažrat, zkrátka s kým by si navzájem patřili.
Byl přičinlivý a tak sem tam něco k žrádlu objevil. Ale na noc musel chodit spát do křovisek nedaleko lidských obydlí a těšit se na to, že zítra konečně něčí bude. Naštěstí to byl pejsek zdravý a plný elánu, takový psí optimista, který stále věřil, že na něj někdo někde čeká.
Tak se toulal tím pozdním létem a rána už byla studená a odevšak se už ozýval podzim s plískanicemi a tlejícím listím. Tu ho pohladili, někde ho k sobě přivolali a dali mu pamlsek, jinde ho zahnali. A tak se naučil rozeznávat lidi hodné, lhostejné, nebo dokonce zlé. Trochu povyrostl, nějak se mu prodloužily nožičky a i jeho ocásek zmohutněl. Při svém toulání se i lecčemu přiučil. Například jak nedráždit cizí psy, jak přecházet ulice, prchat před zlým vlčákem nebo ukrást kus jídla z cizí misky. Stejnak to ale nebylo ono.
Podzim dorazil v plné parádě a teplý pelíšek nikde. A ti dvounozí tvorové pořád někam spěchali a pořád neměli čas na to podstatné v životě, jako je na chvíli se zastavit a utřídit si, kam jdou a proč, natož aby se naučili radovat z maličkostí. Možná ani neměli chuť. V tom spěchu pak lehce přehlédli i osamělé černé psisko.
A to se jednou zatoulalo do míst, kde dřív u svých nehodných pánů žilo. Kousek odtud totiž byla vilková čtvrť, kde tak rádi čtyřnozí tvorové čmuchají a hrají si. I pejsek rázem zpozoroval změnu. Bylo tu nějak klidněji a také vzduch byl lahodnější. Lidé byli vlídnější a nikam tolik nepospíchali, jako na tom sídlišti a víc se zajímali o sebe i o druhé. Také tu bydlelo dost starších i starých lidí, kteří mívají pro opuštěná zvířata víc času i citu. Rázem se našemu pejskovi začalo líp dařit. I děti, jdoucí do školy a v poledne či odpoledne zase nazpátek, měly čas si ho pohladit a říct mu vlídné slovo.
A pak jednou ráno bylo všechno listí na zemi a zima byla tu. Přízemní mrazík zábl pacičky a studený vítr ofoukl čumáček. Většina zvířátek už se dávno uložila k zimnímu spánku a někteří choulostiví páníčkové vycházeli jen s oblečenými psíky a sami také zachumlaní až po uši. Černý pejsek měl čím dál tím víc zacuchaný kožíšek a zmrzlejší tlapky. A toho dne, kdy už ho moc zábly, se zatoulal k jednomu malému domečku, skoro jako z pohádky. Červená střecha toho domečku jakoby svítila a zahrádka okolo bílého domku byla také ještě plná života. Kvetly tu pozdní listopádky a stromy se nakláněly a lehounce šuměly, jako pejskovi na pozdrav. Ve vzduchu bylo cítit vlídnost a pohodu a teplo. Najednou se dveře domečku s vrznutím otevřely. Z nich vyšla starší paní s milou tváří hodné babičky. Došla k vrátkům a hned spatřila černého psíka, jak na ni upírá na úzkém chodníčku za zeleně natřeným plotem oddané psí oči. Hned ji napadlo, jestli ten pejsek nemá hlad. Vlídně na něj promluvila a on si přidřepl k plotu a čekal, co se bude dít. Babička zmizela v domečku a za chvíli se vrátila s miskou až po okraj naplněnou teplou polévkou, ve které plavala masitá sousta. Na nic nečekal a dočista ji vychlemtal. Pak paní otevřela vrátka do zahrady a když viděla psí apetýt, šla mu ještě pro přídavek. Ocásek si mohl uvrtět vděčností. Ale staré paní stačil pohled do jeho psích očí, aby se radovala s ním. A on na ni upřel svoje velké čokoládové oči, jako by ještě něco očekával.
"Ty máš ještě hlad, viď." Řekla babička a zase zašla do domečku pro něco dobrého. Pes zatím oběhl domek, aby se podíval, jaké to tu je. A zdálo se mu, jakoby sem patřil odjakživa.
Paní vyšla z domku, a když ho neuviděla, volala rozrušeně: "Kdepak jsi, ty můj Smetáčku?" Na ta slova kde se vzal, tu se vzal, přihnal se jí k nohám. Jako by se tak skutečně jmenoval odjakživa.
"Ty budeš taky sám, mně se zdá, jako já, viď. Tak pojď dovnitř, pojď, ať mi nenastydneš." A pes moc dobře chápal a už si to capal za babičkou do světničky. Tam se jí, když se posadila ke stolu, stočil pod židli k nohám, a od té doby to bylo jeho nejmilejší místo. A když si babička uvařila kafíčko a usadila se ke své oblíbené četbě či pozvala na čaj sousedku, vždycky Smetáček ležel stulen pod židlí u jejích nohou a ani nedutal, jak poslouchal, co si povídají.
V tom útulném domečku konečně našel po svém putování domov a milujícího člověka v něm. Kouzelné slůvko domov byl ochoten do posledního psího dechu bránit. A díky Smetáčkově šťastné psí povaze a veselému zjevu se teď u jejich vrátek zastavovalo spousta dětí i dospělých, kteří ho obdivovali a smáli se jeho psím kouskům. Babička měla najednou fůru příhod, a měla je komu vyprávět, a tak bylo všem dobře. A žili spokojeně a pro radost jeden druhému. A žijí tam dodnes.