První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

10. ledna 2009, Milan Vřešťa

Ráno jsem probudil do sychravého dne, venku hustě mrholilo a zima zalézala pod nehty. Když jsem dopoledne při své pravidelné cestě do školy „kolmo“ projížděl okolo rušné silnice, zdálo se mě, že jsem zaslechl mňouknutí…
Páteční večer jsme se s tátou rozhodli navštívit promítání filmu o expedici na K2. Když už jsme měli vyrazit, jak jinak než na kole , zjistil jsem, že mám prázdné kolo... Na lepení již nebyl čas a neboť nemáme v lásce vrčící smradlavé plechovky na čtyřech kolech, padla volba na městskou dopravu…Už jsme to měli tak tak..
Do města na kole jezdíváme okolo řeky, ale nyní jsme se vydali směrem opačným a to podél rušné silnice přes most ku zastávce trolejbusu.
Byla to vlastně cesta, kterou jsem již ráno projížděl při cestě do školy. Zas jsem uslyšel nějaké zamňoukání. Zastavil jsem, ale příliš jsem pospíchal, než abych zjistil odkud se hlas ozývá.
Film nebyl zcela dle mých představ, trochu mě překvapila krutost a bezohlednost vůči místním lidem a zvířatům, s níž si horolezci počínají. A tak celou zpáteční cestou přemítáme, zda-li je tato krutá daň vykoupena dosažením vrcholu…? Vracíme se přes Doudlevce a zas přes Tyršův most.
Najednou opět slyším znatelné zamňoukání...Zrakem pátrám po nějaké kočce...dle hlasu se jedná o zjevné volání o pomoc... Čekám, ale nic nevidím, je tma, prší a okolo projíždějí kolony aut. Jdu tedy za hlasem, přejdu silnici a najednou zahlédnu koťátko... Je malé, ve tmě není moc vidět. Rychle přemýšlím co s ním. Napadá mě jediné....odchytnout a přinést domů. Silnice je lemována betonovými zábranami. Jsou to takové velké kusy betonu s dutinou uvnitř. Dutina je akorát tak veliká, aby se do ní vešlo koťátko. A taky na to kočička přišla, hned jak mě zpozorovala, šup a je tam. Marně jsem se snažil lákat ji ven. Moc se bála, aby poslechla.
Jdeme tedy domů pro granule (pro případ neúspěšného odchytu), nějaké lákací jídlo, smeták a kočkobednu... Během několika minut se nám podaří vyděšenou kočičku přemístit do bedýnky a odnést do tepla.
Doma zjišťuji, že se jedná o kočičku, že je krásně černá a malinkatá.. Má velký hlad a je přítulná. Okamžitě šlape a přede. Je to opravdu krásný vánoční dárek.

Ani mě nepřekvapuje, jak rychle si u nás zvyká. Druhý den už obsazuje místo u krbu, na pohovce a jiná výsostná místa…
Zapomněl jsem uvést, že máme, krom dalších pěti chlupaťáků venkovních, jednu kočku „domácí“. Jedná se o dámu v nejlepších kočičích letech (což je u koček snad stále J). Bydlí u nás od doby, co prodělala zánět středního ucha… Je to už několik měsíců, a tak má nyní v osobním vlastnictví celý dům, včetně těch divných po dvou chodících sluhů.:-)
Myslel jsem že ji raní mrtvice, když „vetřelce“ poprvé uviděla. Takovou reakci na naší malou dračici, tedy Lucku, jsem nečekal. Prskání, vrčení, mručení až do zmodrání…což je u želvovinové kočky dosti ojedinělé. Ač jsme doposud neměli psa, odteďka ho máme..:-) Opravdu, takové vrčení jsem doposud od žádné kočky neslyšel.
Jak tahle pohádka dopadne? Emigruje jedna kočka ven? Ano, Želva začala čím dál tím častěji žádat o otevírání dveří na zahradu, jako by se už na tuhle anarchii nemohla déle koukat. Mezitím si dračice - Lucka vyzkoušela kde se nejlépe spí, co se dá rozdrbat, odkud je nejlepší přehled, kam se schovat a kde se najíst J.

Jak venkovní teploty klesají tak Želví vrčení slábne. Po několika týdnech s potěšením pozoruji, jak se Želva začíná o kočičku zajímat. Jak ji ráda pozoruje, když si Lucka hraje a běhá po pokoji.
Dnes již spolu spí a zjevně se mají rády….:-)

Kočky doudlevecké

Předcházející článek

Zpět