První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

3. ledna 2009,

Text: Jana Petrželková
Fotografie: Alice Oppová

Když už jste se sem proklikali, tak Vám teda povim, jak to s tím lovem bylo, než úplně usnu. Chystám se totiž právě odpočívat. Dívejte se na obrázky a já Vám to budu vyprávět jako komiks, protože kdybych náhodou usnul, tak si to můžete domyslet sami. Že.

Takovýhle větve mě sem natahali, že prej jmelí! To se teda na něj musím pořádně podívat.	Není to k jídlu? Asi ne, je to moc zelený. Leda ty bílý kuličky, ale to budou nejspíš antiperle a ty mi nejedou.
Hele, hele, tady ale čuchám něco jiného pod tím kmenem než to jmelí! Ňák to voní!	Sakra, pořádně tam nevidím, eště že dobře čuchám. Že by myš?
Hm hm to je vůně! Musím tam po-řád-ně zašťourat, protože to JE MYŠ!!!!	Kruciš, utekla mi. Potvora. Snad se to nikdo nedozví. To bych měl z ostudy další kožich. Mě můj stačí.
Ba ne, přece tam je, tamhle vzádu. Počkej, já ti dám, to ti nedaruju u nás rejdit!	Tak jsem jí nakonec chytil, potvoru. Tady je. Hezká, ne?
Posadím se s ní do okna, aby jí každej viděl. Jsem ňákej lovec, no ne?!!	Už je mi zima, tak zas na chvilku domů na topení. Ale tu myš si vezmu sebou, jistota je jistota. Je to tu samej zloděj kočičí…
Tak zas na chvíli i s myší ven. Alice by mi jí mohla vzít. Ale to bych jí teda fakt nedoporučoval, to by bylo zle.	Přece jenom je mi jí trochu líto. Taky s živou byla větší zábava. Navíc já vlastně ani myši nejím. No jo, to je holt život.
To jsem dopadl. Myš mi sebrali a namísto toho mi dali polštář kočku, dřevěnýho soba, tyčku s mašličkami a balonek. A prej Moure raduj se.	Tak se tak raduju, až jsem z toho óóspalej.

Zpět