Příběhy a fotografie kočiček z depozit


O přípravách na vánoce a strouhance
 27. prosince 2008, Jana Petrželková


Příhoda s kočičím záchodem nešla kocourům z hlavy. Neustále před použitím kontrolovali, zda mají v nádobě skutečně kočkolit a stejně podezíravě koukali i do hranaté PVC misky se suchým krmením, která stojí pořád naplněná na botníku. Když jsem jednou Čáru přistihla, jak pečlivě studuje obsah misky s normálním žrádýlkem, došla mi trpělivost. „Tak koukej, kocour, co si myslíš, že vám do těch mističek sypu? Děláš, jako kdybyste vy dva byli neomylní. Tak jste měli jednou v záchodě jídlo, to se toho stalo!“ „No jo, já vím, já vím“ ubíral kocourek plyn, „ono taky v masíčku nebo v kapsičce se špatně hrabe, viď, takže by to ani jinak použít nešlo, co?!?“. No sláva, tak už jim to snad došlo, pomyslela jsem si a dál celé záležitosti nevěnovala příliš pozornosti. Ani na to nebylo moc času. Vánoce se blížily a blížily a já sice nejsem zastáncem vyglancovaných domácností při této příležitosti a padlých adventních hospodyněk, ale tak částečně to beru jako termín, kdy se konečně udělá úklid prostě o něco větší než obvykle, i když se jako obvykle do něj nechce. Kluci pomáhali, všichni čtyři a tak to šlo od ruky. Jirka umyl okna, dveře a kuchyňskou linku a vzal si na starost koberce, Lukáš vypral a pověsil všechny záclony a vyglancoval koupelnu, WC a veškeré dlaždičky a dlažby, společně jsem udělali nákupy a vyčistili a naleštili nábytek a na mě a kluky kočičí zbyly vnitřky skříní. Kocouři už se těšili. Rádi pomáhají zejména překážet a milují všechny prostory které nejsou obvykle k dosažení a tak jak jsem skříně, skříňky a šuplíky postupně vyprazdňovala, vrhali se natěšení dovnitř jak draci, mžiku se všude vyváleli a zabydleli a všechno prosmejčili a vytřeli tak skvěle prach, že na mě už jen zbylo vyluxovat z polic kočičí chlupy a mohlo se zase znovu nandávat zpátky. Ani prachovku jsem nepotřebovala, jen jsem po skončení práce pročísla kocourům kožichy a smála se, že je vyklepu z okna.
A pak, když už bylo všechno připravené, když už i byt byl svátečně a vánočně vyzdobený a štědrý den byl zítra, došlo večer ještě na strouhanku, které bývá na vánoce u masožroutů větší spotřeba. Strouhanku zásadně melu doma a taky proč ne, když nám pořád zbývá nějaké pečivo. Jenomže to nedělám příliš ráda, takže nejde o práci průběžnou, ale nárazovou. Když už není ve špajzu ve velkých lahvích ani drobeček, pracně vydoluji robota a umelu najednou nějakých 50 usušených rohlíků a mám na jak dlouho pokoj. Čárýček s Matějem ale tuhle činnost nesnášejí, protože robot vydává zvuky asi jako 10 luxů dohromady a tak okamžitě mizí a výjimečně je dění v kuchyni nezajímá. Tak tomu bylo i tentokrát. Kocourci pláchli kamsi do útrob bytu takže jsem o nich ztratila přehled a já mlela a mlela až jsem namlela kopec strouhanky. A ten kopec jsem průběžně odsypávala do obrovského pekáče, který moje maminka kdysi dávno používala na pečení hus a krůt a ve kterém by se snadno vyspalo i novorozeně, vlastně dvojčata, protože pekáč je i s vysokým víkem. Ještě jsem strouhanku ostřížím zrakem prohlédla a natřásla a pak už jen zálibně a s radostí nad vykonanou protivnou prací si šla dopít kafíčko do obýváku a nimrat se na chvilku v kytičkách za oknem. Měla jsem radost a proč by také ne, všechno bylo v pořádku, všechno bylo připravené, dárečky zabalené, vánoce mohly začít.
A pak, pak to najednou vypadalo, že na vánoce budeme jíst salát bez řízků. Když jsem zase vstoupila do kuchyně, kam jsem nesla do odpadkového koše vyhodit onípané lístečky z kytek, spadly mi překvapením nejen ty lístky na zem, ale i brada až na prsa. A tak jsem tam stála s otevřenou pusou, neschopná pohybu a němá a jen jsem valila oči a tou pusou hýbala naprázdno jak kapr na suchu… Matějíček stál na kuchyňské lince v pekáči se strouhankou která mu byla až nad kolínka a zálibně v ní hrabal. Z jedné strany, z druhé strany, bral to pečlivě až na dno a nenechal se mojí přítomností nijak rušit a strouhanka lítala z pekáče na všechny strany po lince, za linku, na sporák, na zem, pomalu to vypadalo jako kdyby ta strouhanka sněžila, protože jsem si dala záležet na jemnosti a Matěj si zase dával záležet na hrabání. „Ty zvíře“ zavyla jsem tak zoufale, až se zbytek domácnosti seběhnul v očekávání věcí příštích. „Já chci taky, já taky“ mňoukal Čára a vrhnul se do pekáče k Matějovi. „Bezva“ vydechl Jirka a Lukáš se jen začal smát. Mrskla jsem po všech třech vzteklým a zničeným pohledem, víc jsem udělat nemohla a přidala k tomu strašlivý škleb, který hovořil za vše. Stačilo to. Lukáš se přestal smát a Jirka obdivovat a každý z nich vyndal jednoho kocoura ze strouhanky. „Mě eště ne, já jsem sem teprve přišel“ bránil se Čára jako lev, ale neuspěl a musel na zem. A já jsem pak opatrně sáhla do strouhanky a zjistila, že sice obaluje exkrementy naprosto báječně, ale bohužel nehrudkuje, takže si strouhanku jako kočkolit opravdu nemůžeme nechat patentovat. „Já se zblázním, mě opravdu z těch kocourů jednou klepne, mám já tohle zapotřebí, jsem starší nemocná dáma a potřebuji klid, pacholci půjdou z domu a to tak že hned“ lamentovala jsem tak nějak útržkovitě a zmateně a pak jsem se obrátila na Matěje: „Tys to zase vymňouk, co tě to napadlo ty moulo, odkdy se chodí na záchod na kuchyňskou linku nebo vůbec do kuchyně? Co se ti nelíbí na vašem záchodě že musíš do strouhanky? Co když teď kvůli tobě nebudou vánoce nebo nepřiletí Ježíšek aby ti naježil?“. Kocourovi to bylo šuma fuk. Oklepával si z tlapiček zbytky drobků a na moje lamentování z vysoka hleděl. Nakonec debatu uzavřel: „Hele, Jano, na mě nic nesváděj. Tady kocour nikdy neví a musí si poradit sám. Jednou žrádlo v záchodě, pak zas kočkolit s jídlem v tašce v kuchyni na podlaze a teď takováhle bedna s něčím úžasně hrabacím a voňavým. Měli byste se polepšit a ne nás mást a pak se zlobit. Jasný?!“
A pak odkráčel středem s ocáskem vzhůru a já vysypávala tu horu strouhanky do koše, přemýšlela kde vezmu na poslední chvíli jinou a v duchu slibovala sobě i kocourům, že se v příštím roce určitě polepším. Tak se polepšete taky, ať se těm kočičákům s námi žije dobře.




Zpět