20. prosince 2008, Alice Oppová
Moje první setkání s ním bylo více než záhadné.
Za prvé jsem ho sotva viděla. Venku sněžilo a on stál ve sklepním okénku fotokomory ÚČSL ČSAV, kde jsem tehdy pracovala a které ústilo do zahrady kláštera maltézských rytířů na Malé Straně. A za druhé, to co jsem rozpoznala, zdaleka nebylo lákavé. Byl vychrtlý, špinavý a poraněný. Byl právě Štědrý večer roku 1973 a já chystala jídlo malostranským potulníčkům a těšila se na cestu domů přes kouzelně zasněžený Karlův most.
Oslavy „radostných vánoc“ mně tehdy a ostatně dodnes vůbec nezajímaly. Žila jsem sama, jen s nalezenou kočičkou Filípkou a krysou Jokínkou, ukradenou z pokusné laboratoře, v mrňavém bytě v Perlovce a usilovně přemýšlela o založení organizace za právo zvířat na ohleduplné zacházení… Zbavit se iluzí je holt těžké.
Bylo již sedm hodin večer, dcera Káča slíbila, že přijde na štědrovečerní večeři s obalovaným celerem a v okýnku zbědovaný kocour, který se tvářil, „dej sem žrádlo a neopovaž se mě dotknout“.
"Veselé Vánoce, kocoure," řekla jsem. Odpověděl mocným zasyčením. Napadlo mě, že tahle záchranná akce nebude lehká. „Dobrá, tak to tedy zkusíme se syrovou treskou, co říkáš kocoure?“ Treska zabrala, hladový kocour se na ni vrhl a ztratil něco ze své ostražitosti. Pak kocourovi na zádech přistála deka larisa, následovalo pár hmatů a tristní úprk se zmítajícím se zvířetem domů. Káča už celá promrzlá dávno přešlapovala před domem i s celerem. Doma se kocour s prskáním vymotal a pak vyřítil z deky, bleskově zhodnotil situaci a možnosti a vmžiku zajel za lednici. Byl celý mokrý, prostydlý a hladový. A z jeho podivně zkřivené postavy bylo patrné, že má cosi s jednou ze zadních nohou nebo kyčlí. A navíc se mu přes nos táhla velká rána.
Ale nevzdával se. Zpod lednice syčel jak kobra a bedlivě nás pozoroval. Shrbena za Káčou jsem se poprvé zahleděla do jeho očí. Byly měkké, krásné a zářivě zelené.
„Kocoure potřebuješ ošetřit, prosím, vylez ven, tady máš masíčko“. Maso a hlad zabralo, přemohlo i strach a já jsem kocoura bleskurychle čapla a pevně svírala oběma rukama za nožky a za krkem. Bojoval urputně, zatnul mi drápy do rukou, syčel a vřískal jak o život, ale já zatnula zuby a nepovolila ani přes bolest a on se za chvilku zklidnil a posléze začal příst. Důkladnou prohlídkou vychrtlého tělíčka jsem zjistila, že jeho zranění nejsou tak závažná a návštěva veteriny počká. S pusinkou na nosík a pochvalou „jsi opravdu zdatný kocour, jmenuješ se Filip a u nás se nemusíš ničeho bát, nic zlýho se ti tady nestane“, jsem ho pustila k misce s masem a k opelichanému, nezdobenému smrčku. Jediným skokem prolétl skrz větve a zmizel kdesi na vrcholu stromku, který se následně zřítil na zem. Z úkrytu posléze vylezly nebývalým ruchem zděšené slečínky Filípka a Jokínka, seznámily se s novým kámošem Filipem, fšichni dostali dobrůtky a já konečně usmažila ten celer.
Nakonec to byl můj nejhezčí Štědrý večer.
|
