Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Nejúžasnější kočičí záchod
13. prosince 2008, Jana Petrželková
aneb jak dokonale zmást kocouryNa létu na chatě je fajn mimo jiné i to, že tam nemusím vybírat kočičí záchod a že tím pádem ušetřím za kočkolit. To v případě našich kočičích chlapečků je podstatná položka, protože se celé dny v Praze vždycky předhánějí kdo dříve a kdo víc a kdo častěji. Já pak vybírám záchod několikrát denně a oni produkují a produkují, až už ty jejich tekutiny nestačí kočkolit ani zhrudkovat a záchod je ošklivý, promáčený a nijak hezky nevoní a kocourům se také nelíbí, takže buď oba stojí v koupelně a řvou jak stádo divokých býků nebo Čára používá chytře vanu (a to zase řve jak tur syn) a já zase jdu a zase vybírám a dosypávám nebo nejpozději každý druhý den musím vyhodit všechno a tak je naše spotřeba opravdu astronomická. Zkusila jsem v bytě umístit i druhý záchod, ale za prvé na něj už opravdu nemám vhodné místo a za druhé kluci zvládnou levou zadní oba, dokonce s potěšením. Na nějaké domlouvání, že by jako každý mohl mít svojí toaletu, hledí spatra, protože to už by pak nebyla žádná zábava, jak jistě (ne)chápu. V chatě uvnitř mají svůj menší záchůdek samozřejmě také, ale za ¼ roku jsme nespotřebovali ani 5 kg kočkolitu, což nám normálně nestačí ani na den. Les je les a zahrada je zahrada a tam se jinak hrabe než v nějakém granulátu!
Když jsme se teda letos na podzim vrátili do Prahy, byli kluci nespokojení až na půdu. Nic jim nebylo recht: ven nemohli, dokonce jsem jim zavírala i okna, žádné lovení myší, žádné skoky přes plot, žádné společné procházky, žádné lezení po stromech a ještě zas ten „malý“ (spolkne 10 kg kočkolitu a ani to moc není vidět!) ošklivý záchod v koupelně!
Rozmrzele kočkolit rozhrabovali a vyhazovali ho ze všech sil ven a pak ho roznášeli z koupelny po bytě na packách a my nechtě na botách a nepomohl ani ten zázračný forrichtung před záchůdek, teda ta kočičí rohožka, která jim má poroztáhnout drápky a všechny granulky z tlapiček jim vyrvat. A já zas nejen vybírala a čistila až do alelujá, ale také jsem zametala a luxovala a pokud někdo při horlivém mytí ještě nastříkal, tak i vymývala bahno…..no kočkařky a kočkaři, co vám budu povídat. Byla jsem z pobytu venku už vlastně také částečně odvyklá, takže jsme byli otrávení všichni. 
Pak jsem šla nakoupit další porci kočkolitu a v prodejně jsem zajásala. Objevila jsem totiž kočičí toaletu, která nejen že byla ještě větší než ta naše dosavadní, ale hlavně podstatně vyšší, s přišroubovávací obrubou proti vyhazování při zahrabávání a elegantním projmutím pro lehčí vlez kočičích zájemců. Okamžitě jsem se stala hrdou majitelkou jediného dostupného kusu a poněkud obtížně to monstrum táhla domů. „Hurá, máme novou krabici“ jásali Čára s Matějem a hned v předsíni skákali dovnitř a ven
a zase dovnitř a ven a pak se v novém záchodě cvičně porvali jak koně a nakonec se v něm společně uvelebili, olízali si navzájem uši a pak se sladce prospali. Když bylo po spaní a radování, byl čas záchod naplnit novou várkou kočkolitu a usadit ho na místo. 
Úkolu se ujal velmi ochotně Jirka, protože já právě něco cmudila v kuchyni. Jen tak koutkem oka jsem viděla, že jde Jirka do předsíně a z police bere jeden pytel a za chvíli ještě druhý. A druhým okem na druhou stranu jsem zas viděla, jak už kocourci netrpělivě poskakují v koupelně, cvičně podupávají zadníma nohama a vrtí zadkem před útokem a zaujímají strategicky výhodná místa, třeba na pračce nebo na okraji vany, aby mohli – až bude dílo dokonáno - včas vyrazit a být tím prvním, kdo zasvětí naprosto čisté a netknuté místo. „Tak snad už bude pokoj, snad to pomůže“ myslela jsem si toužebně a měla jsem sama radost. Jenže člověk se nemá nikdy radovat předčasně. Jirka poodstoupil od nového naplněného záchůdku a kluci vyrazili.
Na okraji záchoda se nejen srazili, ale hlavně zarazili a dál nešli. „Jano, pojď sem, něco se jim nelíbí“ volal mě Jirka, abych to také okoukla. Toť se ví že jsem běžela! Čára s Matějem stáli opření předníma tlapkama o stěnu záchůdku a zírali dovnitř. Nad nimi stál skloněný Jirka a také zíral dovnitř. Kocourci skláněli hlavičky níž a níž, jak když nevěří svým očím. Pak koukli na sebe, na mě a zase dál zírali dovnitř. Přistoupila jsem, rovněž se naklonila a rovněž zírala a tak jsme všichni čtyři utvořili sice živý, leč naprosto nehybný obraz, tak populární v časech národních buditelů. Jenže kocouři nemluví, Jirka je Jirka a já jsem slepá jak patrona, takže bychom tam takhle mohli stát dodnes, kdyby se Čára nenatáhl, neprohrábl pacičkou stelivo a
nepodíval se na mě. V tom okamžiku mi to došlo a nabrala jsem hrst. No jistě! Jirka do záchodu nasypal a pak pečlivě promíchal pytel steliva a pytel suchého krmení. Chudáci kocourci nevěděli, co si mají počít! Mají to jíst nebo do toho chodit na záchod? Tak dokonale zmatené jsem je ještě v životě neviděla. 
Začala jsem se smát až jsem nemohla. „Skoč si na matriku a nech se přejmenovat“ doporučila jsem Jirkovi. „Ing. Jiří Popelka bude docela vhodné“ navrhovala jsem. „Proč Popelka, co se ti na mém jméně nelíbí?“ cítil se Jirka dotčený skoro jako každý muž, když se mu sáhne na jméno. „Protože se budeš muset posadit na štokrle a přebírat stelivo, už abys sháněl na pomoc holoubky“ smála jsem se ošklivě dál a Čára s Matějem, když viděli moje veselí, se také rozveselili a skákali po koupelně sem tam a pusinky měli usměvavé jako lištičky. Pak konečně jsem Jirkovi vysvětlila co se stalo. „Ach jo“ bručel, „to jsem si zase pomoh“ a rovnou si oblékal bundu a obouval boty, aby došel koupit nové stelivo, protože už doma zas žádné nebylo. A tím by mohl příběh končit. Ale nekončil. Když Jirka přinesl nové stelivo, vysypal tu podivnou směs ze záchůdku do igelitové tašky a postavil si jí vedle kuchyňského odpadkového koše s tím, že ji vyhodí do popelnice až bude od nás večer odcházet domů. Jenže jak řekl, tak zapomněl, já taky zapomněla a taška zůstala stát v kuchyni přes noc. Kdo nezapomněl, byli kocouři. V noci tašku povalili, odtáhli do většího prostoru, rozdrápali a rozkousali – a pak byli Popelkové oni dva. Až mě překvapilo, jak velký díl stačili do rána roztřídit a krmení z toho vyzobat. Mám to ale šikovné a hospodárné kluky kočičí. Inu, jsou celí po mě.
Škoda jen že do toho vytříděného a potravy zbaveného kočkolitu, vzorně shrabaného na jednu hromádku, udělal některý z kocourů potřebu. Prostě jí v noci zasvětil, to zkrátka musel, to se nedalo opominout! Ale vždyť už jsem to tady psala: jsou móc šikovní. Po mě.