Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Kočka č. 420
30. listopadu 2008, Věra Brunclíková
Jednou, bylo to loni po Vánocích, jsem večer seděla a dívala se na rozsvícený vánoční stromek, ozdobený do stříbrna a vzpomněla jsem si na Alfa, jak rád tyhle stříbrné cancourky a blyštítka honil packou. A potom se mě v noci zdál sen, byl v něm Alf, ale byl celý černý a pořád mě opakoval číslo 420. Ráno jsem se vzbudila, ale ten sen mě celý den nešel z hlavy. Musela jsem se v průběhu dne ke snu stále vracet. Další večer mě napadla šílená myšlenka - a další den jsem začala obvolávat útulky pro kočky. Hledala jsem černou kočku s číslem 420. Nevěděla jsem, jestli kočku nebo kocoura. Ptali se mě, jestli se nám kočka ztratila nebo si chceme nějakou osvojit. Improvizovala jsem.
Nakonec jsem našla kocoura s číslem 420 a rozbušilo se mě srdce. Překotně jsem řekla, že si pro kocoura hned jedu. Chápu, že hlas na druhém konci zněl překvapeně, ale nadiktovala jsem tedy telefonní číslo a potvrdila jsem, že počkám, až zjistí, jestli si kocoura mohu odvézt. Za pár minut zazvonil telefon a nějaká jiná paní mě oznámila, že kocour je sice k osvojení, ale je v karanténě, protože je nemocný a zřejmě se hned tak neuzdraví, jestli se vůbec uzdraví.
Poprosila jsem paní, aby mě kocoura nějak rezervovala, že mohu hned přijet a jestli se uzdraví, mám o něj velký zájem. Paní mě trošku seřvala, mám si vzít jinou kočku, tohle zvíře je u nich už dlouho a nechápe, o co těm lidem - mě - jde a zavěsila. Za pár dní jsem znovu volala, jestli je kočka číslo 420 k osvojení, to už jsem si ji prohlédla na internetových stránkách útulku a věděla jsem, že je v útulku od čtyř týdnů svého života, celkem sedm měsíců a znala jsem jména některých lidí
pracujících v útulku.
V neděli jsem provedla akci - přihasila jsem si to do útulku s kočičí přenoskou a s úsměvem sdělila na recepci, že si jdu pro kocoura číslo 420. Paní na recepci se také usmála, chvíli telefonovala a potom přišla mladá sympatická veterinářka, trošku jsem blafovala (ale už měl mít přeci po karanténě, řekli mi to - tady - někdo a proto jsem přijela) a paní veterinářka nakonec řekla: "Sice bych neměla, ale já vám toho kocoura tedy dám a zodpovím si to."
Ještě mně zdůraznila, jaké léky musí kocour brát a jak často a dostala jsem jeho chorobopis. Upozornila mě na to, že kocourek vyrostl v útulku a tak nic nezná - pohyboval se ve vnitřních prostorách, světě dlaždiček, umělého osvětlení, klecí, přenosek, kočkolitu a granulí.
A potom jsem poprvé uviděla černého kocoura číslo 420, kterému svítily oči jako vánoční stromeček a odvezla ho domů…