První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

15. listopadu 2008, Jana Petrželková

Byla jsem s kamarádkou v sobotu dopoledne na blešáku. Pokud náhodou někdo neví co to je, tak vězte, že blešák jsou tzv. bleší trhy a neexistuje snad nic, co byste tu nemohli koupit a to ve značně různé ceně a setsakra různé kvalitě – to záleží jen na vašich bystrých očích, chamtivosti prodávajícího a schopnosti smlouvat a tvářit se, že o to vlastně vůbec nestojíte. Nové věci i klumprcajk, tu za hubičku, tu za tisíce, vyložené často i po zemi. Je to zážitek se tam jenom jít podívat, ale někdy máte i štěstí.
Já to štěstí měla právě tu sobotu. Nakoupila jsem po pětikoruně krásné bílé keramické obaly na květináče v různých velikostech a po deseti korunách od staré paní ručně pletené rukavice s norským vzorem - co na tom že ještě bylo teplo a na rukavice času dost, zima má být letos tuhá. A pak jsem ho uviděla. Ležel tam na zemi, na kraji plachty natažený do délky a hlavu na prackách, u nohou prodávajícího pána. „Snad neprodáváte i toho psa?“ optala jsem se. „To je snad maskot a hlídač, ne?“. „Ale kdepak“, odpověděl mi pán. „Ten by toho uhlídal. Jmenuje se Azor a je na prodej. Manželka řekla, že musí z domu, prostě už ho nechce. Vemte si ho, paní, už ho mám sebou po několikáté a zbytečně“. Koukala jsem na psa. Vlající uši, velké žebrající oči, hnědobílé tělo metr a půl, ocásek dalšího půl metru, nožičky kraťounké…to je teda výtvor! „A kolik za něj chcete?“ vyzvídala jsem. „Pro vás, pani, to bude za 80 kaček“ mínil pán. „80 korun?“ ubezpečovala jsem se. „Tak za pade“ slevoval pán. „Nebojte, bude vám věrně sloužit. Já už ho sem tam pořád tahat nemůžu a přece ho tady někde nenechám“. Ta představa mi byla dost protivná, koukala jsem ze psa na pána a zase naopak. „Vezmi si ho, Jano“ pobízela mě kamarádka. „Kocouři budou mít radost, uvidíš“. „No to teda uvidím“ vzdychla jsem, z peněženky vyndala padesátikorunu a stala jsem se hrdou majitelkou Azora. „Tak pojď, Azorku“, nandala jsem si tašky přes rameno a psa vzala do náruče. V tramvaji se děti smály: „jé, to je srandovní pejsek“. Doufala jsem, že podobná radost bude i doma.
V předsíni mě vítal syn: „No ne, ty jsi přinesla z blešáku psa?! Ten je ale srandovní“ a vzal mi psa z náručí. „No jo, jmenuje se Azor, to jsem zvědavá, jak ho přivítají kocouři“ sdělovala jsem i vyslovovala obavy jednou větou. V tom už se ale hnal do předsíně Matěj, uši stažené bojovně dozadu a vzteklý už od pohledu. Slovo pes je pro něj jak rudý hadr pro býka. Do jeho výsostného území přinést psa, taková opovážlivost, taková drzost, taková neúcta k němu, Matějíčkovi, potažmo i k bráchovi Čárovi! To volá po okamžitém a ostrém potrestání viníka a zakousnutí vetřelce! Čárýček se pro jistotu nedostavil vůbec. Jen uslyšel slovo pes, vzpomněl si na Mufinku z chaty a raději se chystal sledovat další dění raději z bezpečné výšky skříně, kam hbitě vyskočil. „Jak jsi nám to, Jano, jen mohla udělat?“ hořekoval v bezpečí a jistil se broušením drápů zeshora o dveře skříně, k mé velké radosti.
„Kde je ten halama, kde je ten cizák, drzoun, vetřelec a příšera záhrobní?!“ hecoval se Matěj ještě cestou a hned se také kasal „Dejte ho sem, nadělám z něj hadry a dráty, roztrhám ho na cucky!“ Lukáš položil pejska na botník. „To si zkus, Matěji, a uvidíš ten tanec“ řekl našemu perouskovi. Matěj se mezitím dohnal až do předsíně a strnul. Zíral na psa, oči navrch hlavy. Pes ležel a nic, jen valil oči a uši měl schlíplé. Matěj vyskočil nahoru na botník také a nedůvěřivě začal psa očichávat, pak do něj strčil packou. Čára, když neslyšel žádné ryčné zvuky lítého boje, se dostavil rovněž na místo činu a skočil k Matějíčkovi a Azorovi, takže na botníku už byla docela tlačenice. „Hu, to je ale ošklíbr“ nechal se slyšet Matěj, ale Čára se Azorka zastal : „Vypadá že bude prima“.
A taky že je prima. Moc hezký sice opravdu není, ale kluci s ním lehávají bok po boku a opírají se o něj a vůbec si z něj dělají pohovku, pokud ho zrovna netahají sem tam. A nám netáhne pode dveřmi v předsíni do bytu. Azorek je totiž z květované látky a je to vycpaný pes před dveře.

Zpět