První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

8. listopadu 2008, Jana Petrželková

Jak už jsem psala, kocouři měli celé léto vzornou péči a hlavně společnost. Možná to znáte – když už není v rodině žádné malé dítě, přenese se veškerá pozornost a péče na toho dalšího nejmenšího nebo nejvíce zranitelného. Já sice nejsem až takový blázen abych kocoury večer oblékala do pyžamek nebo je vozila v kočárku, to zas ne, ale naplánovala jsem a řídila léto tak, aby nemuseli celé 3 měsíce cestovat do Prahy a aby s nimi pořád někdo byl, tzn. aby nezůstali na chatě sami déle než pár hodin – přes nějaký ten nákup, výlet apod. My tedy pendlovali semo tamo a kocouři se rekreovali. Přitom ale byli tak nevděční, že některé odjezdy, zvlášť ty moje, brali s nevolí.
„Kam zas jedeš?“ vyzvídali , když mě doprovázeli od chaty na parkovišťátko k autu. „Do Dobřichovic pro chleba? No to bys ale měla být za chvíli zpátky“. A Matěj dodával: „A ne aby ses stavovala zase v sekáči, my nic nepotřebujeme!“ napomínal mě a tvářil se přísně. Slíbila jsem tedy, že se nikde jinde už stavovat nebudu, leda pro jejich masíčko, to byla jediné omluvitelné zdržení a když jsem odjížděli a kluci přísně seděli na cestě, měla jsem dojem, že se snad dívají na hodinky. A po příjezdu už neseděli přímo na cestě, ale v zahradě za plotem a čekali a během vítání měli nejapné dotazy, jako třeba „to se ti zas rozbilo auto žes tam byla tak dlouho“ nebo „ty jsi musela čekat než ten chleba dopečou, co“ a podobně a zase jako by sledovali ty pomyslné hodiny. A to šlo opravdu jen o krátký a rychlý nákup! A což teprve když šlo o cestu do Prahy nebo dokonce do Prahy s návratem až další den nebo dokonce až za týden! To byla vždycky hrůza.

Sice jsem pokaždé kocourům vysvětlila proč a kam jedu a jak tam budu dlouho, ale oni byli rozmrzelí už v okamžiku kdy viděli, že si vyndávám „slušnější“ kalhoty a beru si tašku. Jirka si vždycky stěžoval, že když jsem v Praze, připadá si jak chůva, protože kocourci se od něj nehnuli ani na krok. Zřejmě usoudili, že lepší Jirka než nikdo a tak si ho hlídali. Jistota je jistota, kdo by jim plnil misky a drbal kožichy.
Jednou jsem zas musela odjet do Prahy, ale počítala jsem, že se vrátím za pár hodin. Shromáždila jsem chlapečky kočičí a řekla jsem: „Čáro, Matěji, teď jedu autem do Černošic na vlak, vlakem do Prahy a metrem domů pro lejstra na laboratorní vyšetření. Pak to hned vezmu do nemocnice, tam odtud metrem zas na nádraží na vlak a do Černošic, kde vám koupím masíčko a jsem tu coby dup. Ano?“

„Jak můžeš o takovémhle cestování říct, že jsi tu coby dup?“ kontrovali kocouři. „Děláš z nás sirotky, chudinky opuštěný, necháváš nás tu s macechem a sama si jedeš za zábavou“ vyčítali mi a už zas koukali tu smutně, tu kysele. „Chudáčci sirotci, s macechem tu teda opravdu trpíte až běda“ politovala jsem ty ukřivděné klučíčky, protože vím, že Jirka jim dovolí mnohem víc než já . Pak jsem oběma řádně prodrbala kožich na rozloučenou a vyrazila na cestu.

Jenže asi jsem jim ty kožíšky měla prodrbat asi tak 5x tolik a ještě je navrch pochovat a rozmazlit nějakou tou tyčinkou. Když jsem přišla domů, v domnění že jen tak na 5 minutový skok, zjistila jsem, že nám posunuli termín výměny oken o více než měsíc, v domě už se pracuje a u nás v bytě mají začít pozítří a my že nemáme vůbec nic připravené, Lukáš je s kamarády někde v divočině na Slovensku a já jsem na všechno sama. Nedalo se nic dělat – z nemocnice tedy zas domů a pak povolání Jirky z chaty do Prahy na pomoc. Jeho příjezdu předcházely dlouhé telefonické hovory o tom, jak naložit s Máťou a Čárou. Zda je vzít do Prahy také, nebo zda je odvézt k Alici Oppové a Mourečkovi nebo zda jim nechat chatu otevřenou aby mohli ven a zásobu jídla uvnitř. Nakonec Jirka druhý den ráno přijel a kluky nechal zavřené v chatě se spoustou krmení, dvěma záchody a několika miskami s vodou. Však to v chatě zavření přežijí. Alice by je ven také pustit nemohla a v Praze by to bylo ještě horší – museli by být zavření v koupelně a ještě by trpěli hlukem, nemluvě o převážení. S Jirkou jsme připravovali byt na tu hrůzu opravdu fofrem. Stěhovali jsme nábytek do dostatečné vzdálenosti od oken, schovávali všechno co šlo někam zastrčit, přehazovali přes skříně, televize, počítače, postele, křesla a koberce fólie a papíry, vynášeli kytky na dvůr a některá dvířka u nábytku, zejména šatníků, jsme přelepovali páskou. Měla jsem už své zkušenosti s výměnou elektrického vedení a nehodlala jsem nechat nic náhodě. Kromě toho jsem nahonem shledávala jakékoliv závěsy, protože mi bylo jasné že s okny poletí i žaluzie a nechtěla jsem hrát v přízemí lidem večer divadlo za osvětlenými okny. Ale ať jsme spěchali jak jsme spěchali, stejně jsme to dokončili teprve v noci a Jirka odjížděl na chatu až další den ráno. Přijel tam někdy po 10. hodině, takže ti pacholci kočičí byli sami a zavření – považte tu hrůzu – nějakých 27 hodin!!!! Evidentně to považovali za ústrk, urážku a nepřístojnost, zkrátka za mučení na nich spáchané a Jirku nejenže nevítali, ale také s ním nepromluvili ani slovo.

Teda Čára. Matěj něco syčel, ale Jirka mu nerozuměl. Nechali si milostivě nandat čerstvé syrové masíčko, stejně milostivě ho snědli a pak Jirku nemilostivě opustili a odešli. Čára přes plot do sousední zahrady, Matěj do lesa.
Čárýček je zlatý kocourek a nevydrží se zlobit, takže se za chvíli přišel pomazlit, ale Matěj je palice dubová a samorost a tak v lese zůstával a nijak se domů nehrnul. Jenže nepřišel ani v poledne, ani odpoledne, ani večer a pak už byla pomalu noc a Čára byl dávno dávno doma a po večeři, pak už byli po večeři i ježci a venku tma jak v ranci, hodin jak na kostele a Matěj pořád nikde. Jirka ho volal a čekal na něj do 3 do rána a pak šel spát s tím, že ten starý coural přijde domů ráno hladový. Ráno ale starý coural zase nepřišel a nepřišel ani za celý den – ani se najíst ani se napít a Čára se potuloval kolem chaty a po okolních zahradách sám. Jirka se mnou průběžně telefonoval o postupu prací v Praze, ale to, že se Matěj 2 dny nevrátil domů, si říct netroufal. Hledal a volal ho po blízkém i vzdálenějším okolí, vyptával se sousedů a kdyby býval měl číslo na Alici, určitě by jí volal o radu. Strašně se totiž bál, že se Matěj rozhodl, že půjde domů, do Prahy, za mnou, že si prostě v hlavě nařídil kompas a vydal se na cestu. Ono to není autem daleko, ale pro takového malého kocoura je i těch 13 km k Barrandovskému mostu dálka, natož dalších 21 km přes Prahu! A tak se bál a vůbec si pobyt na chatě neužíval a výměna oken se pomalu chýlila ke konci a bylo jisté, že přijedu jak nejdříve to půjde. „Tak jak to jde?“ telefonovala jsem zvesela. „Zítra do oběda u nás v bytě mají skončit, takže bych tak po 2. odpoledne mohla dorazit“ referovala jsem a pod Jirkou se podlomila kolena, protože Matěj už byl v tu dobu pryč 3 dny a on mi to stále ještě neřekl. Bylo mu jasné co by si vyposlechl v první chvíli mého úleku a že bych okamžitě přijela, řemeslníci neřemeslníci, okna neokna. Další den v poledne Matěj ještě stále nebyl a Jirka vzýval všemocného kočičího boha a prosil ho o záchranu. Jeho prosby byly vyslyšeny, ale tak nějak podivně. Namísto kocoura Matěje dorazila moje sms: „PRIJEDU AZ KOLEM 18 HOD, TAK UNAVENA ZE SI MUSIM NA CHVILI LEHNOUT. „

A pak konečně přišel ten kýžený zázrak. V 17.30 se objevil Matěj. Protáhl se vrátky z lesa jakoby nic, jako kdyby odešel před chviličkou a ne před 4 dny a začal se shánět po nějakém jídle. Pak se uvelebil na verandě v křesle na polštář, nahříval si kožich na sluníčku a pospával a čekal způsobně na můj příjezd.

A já, když jsem přijela, jsem našla na verandě se povalovat tři chlapy v naprosté pohodě, jen Jirka mi přišel nějaký přepadlý. Ptal se mě, jestli jsem cestou někde v metru neslyšela strašlivou ránu. Nejdříve jsem nerozuměla, ale později, když mi všechno řekl, jsem pochopila že to byl kámen který mu spadl ze srdce a že musel být sakra velký.
Jen jedno mi vrtá hlavou: byla to jen náhoda, nebo má ten Matěj nějaký šestý smysl? Po všech zkušenostech si už myslím, že ano. Ale o tom třeba zas někdy jindy.

Zpět