První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

1. listopadu 2008, Miri Kocurová

Když ke mně tihle mrňousci přišli, byli velcí tak akorát do dlaně a naříkali hlady. Moje kočička Čikuška se jich ujala a začalo piplání. Byli tak sladcí a plní života. Dala jsem jim jména Džin pej, Jakoubek, Matýsek a Dorotka. A doufala, že se pro ně najde dobrý domov.

Jak rostli, stávali se z nich malí zlobískové a byl jich plný dům. Kam člověk šlápnul, tam bylo kotě.

Jen Dorotka stále postonávala. Byla z nich nejhezčí, ale také nejmlsnější a to se jí stalo osudným. Dokázala se vybičovat až k artistickým výkonům, jen aby se dostala k něčemu „lepšímu“ z jiné misky nebo z talíře. Pak obvykle následoval průjem. Ten poslední však už nezvládla. Přestože jsem jí hlídala, vařila dietu a koupila to nejlepší krmivo, její trávení zřejmě nebylo od samého začátku v pořádku a Dorince nebylo přáno, aby se mnou pobyla déle. Ještě večer za mnou přišla do postele, Samuelek ji celou láskyplně olízal a společně se uložili u mých nohou. Ráno jsem ji našla na zemi studenou a prohnutou v křeči s kmitajícími zorničkami. Okamžitě jsem ji dala na teplou podložku a mazala jsem k veterináři. Po infuzích se na dva dny spravila, už jsem doufala, že si ji odvezu domů, ale osud tomu chtěl jinak. Když jsem za ní jela na návštěvu, zavolali mi, že se prudce zhoršila a že je moc zle. Když jsem přijela, byla Dorotka apatická a bezvládná a ani infuze už nezabírala. Nezbývalo nic jiného, než ukončit její trápení a rozloučit se. Přišla ke mně s důvěrou, ale život je občas nespravedlivý.

Když jsem přišla domů,všechno mi ji připomínalo. Stříkačka v odkapávači, krabička smecty na lince, rozstříknutý pomerančový probian, který při utírání zavoněl vůní Dorotky.

Protože ostatní koťátka už byla v nových domovech, bylo tu najednou tak prázdno a ticho. Najednou nebylo co dělat, o koho se starat. Starší kočičky kolem mě chodily po špičkách, jako bych byla ze skla. Jako by se bály, že se rozbiju. A najednou mi to došlo.Všichni ostatní už jsou v nových domovech. Pro tyhle všechny moje práce, starostlivost a mé úsilí, mělo smysl.
Je to vlastně jako jízda na kole. Když spadneš, musíš hned nasednout a jet dál. Jinak už nikdy jezdit nebudeš. A tak se zvedám, foukám si kolena, pláču, ale nasedám a jedu. Jde to špatně, kolena bolí, ale jet se musí!
Vím, že se v mém životě objeví ještě mnoho Dorotek, ale zase si pofoukám kolena, nasednu a pojedu dál. Pro všechny ty Matýsky, Kubíky, Džinušky, Péti, Zoenky a všechny další, co ještě přijdou a touží po šanci na lepší život než jim zrovna ten jejich člověk určil. Pro ně se musí jet dál! Jet dál má smysl!
(Depozitum „Kočky Bohumín“)

Zpět