Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Kocouří mejlování, říjen 2008
25. října 2008, Čára a Máťa vl. packou
Ahoj Mourajzi,Tak ti píšeme, jak jsme ti to slíbili v poště na stránkách. Konečně jsme se zas po měsících dostali k tomu internátu nebo interfernetu nebo jak se to správně jmenuje, prostě k písí.
Nám je to, Mourečku, všechno strašně moc líto jak to u vás teď vypadá a pořád nám leží v hlavě Bertíček a moc a moc vám držíme pracky
a tlapky a drápky a ocásky taky, aby se to u vás všechno co nejrychleji vylepšilo a byli jste zase veselí a v pohodě a hlavně zdraví, aby od vás všechny nemoci odtáhly na jih. Už je nejvyšší čas, většina ptáků už odlétla, tak snad by se měly začít houfovat i ty hloupý nemoce a odletět taky jinam a tam zahynout nějakou bídnou a potupnou smrtí, no ne? A potíže a průšvihy by mohly letět s nima taky! Hele, my už se teď nikam ven nedostaneme, tak je to na tobě, abys to všem těm chorobám
a problémům řekl ty a třeba jim i ukázal nějaký vhodný dráty nebo stromy nebo aspoň šňůry na prádlo kde by se jako zhoufovaly a ty bys jim pak odpočítal start. Do tří počítat přece umíš, že jo?! Kdyby ne, tak je to pět, dva, tři Start! Nebo jedna tři sedum Start? No my teď honem nevíme, ale důležitý je tam to Start, bez toho nikdo nikam nevystartuje
nebo neodletí. My ti věříme, že to nepopleteš, vždyť vod čeho bys byl jinak sekretář! A kromě toho jsi z nás nejstarší, takže máš nejvíc těch, no, jak se to jmenuje….ne blech….jo, zkušeností! Jestli chceš, tak přijeď a naše Jana tě pochová, když ta tvoje nemůže. Umí fakt móóóc dobře chovat. Ale musíš přijet rychle, protože ona jde už za chvíli na operaci s rukou a pak jako kdyby jí neměla, takže už bude moct jen drbat. A Lukáš tak pěkně nechová a taky se to ani moc nehodí aby chlap choval chlapa, že jo?
Ale jinak nemysli, tady jsou na nás pořád jen útoky, žádná sláva to bejvání tady! Tak třeba na nás pořád šlapou! Teda ne schválně, to zas takoví kruťasové to nejsou ty naše lidi, ale oni jsou fakt slepí. Představ si, že když jdou v noci po bytě a nerozsvítí si, tak nás prostě nevidí nebo co, prostě se nám nevyhnou a klidně nám přišlápnou ocásek nebo pacičku, furt abychom jim jen uhýbali z cesty a utíkali před nima. Lidi jsou fakt tak nedokonalí! A to ještě ta naše vyhlásila třetí úsporný stupeň, takže si nerozsvěcí ani přes den když jen tak prochází ze svého pokoje přes předsíň bez okna do kuchyně. Mourajzi, my tak trpíme! Už jsme celí ukopaní a uzašlapaný a těch jmen co vždycky máme, když se ta naše o nás div nepřerazí. A že prý se motáme pod nohama. Taková drzost, my a motat! My jí jen věrně doprovázíme na každým kroku. Tomu se říká lidská vděčnost, víš?! Ještě že nosí doma měkké bačkory, jinak už by bylo po nás.
A to ještě není všechno! Tuhle Lukáš nevěděl nic lepšího, než odněkud přinést plnou kapsu nafukovacích balónků, víš takovejch jako prodávaj na pouti. Že prý jsou reklamní, ale to moc nevíme co to je. Tak si jeden nafoukli a pak si ním pinkali a my na to koukali. A když pak Lukáš nechal ten balónek ležet na posteli a šel pa, chtěli jsme si taky zapinkat. Jenže ten hloupej balónek prasknul hned jak jsem do něj zatnul drápky abych si ho nadhodil. Mourečku, to nikdy nedělej, to ti byla hrůza! Takovou strašlivou ránu jsi v životě neslyšel a ještě na mě ten balónek i prsknul nějakej luft! Já, Matěj, i když jsem teda fakt strašně statečnej, jsem se lekl až jsem nadskočil a pak utekl přes dva pokoje pod jedinou postel na nožičkách, která v týhle domácnosti je. Tam jsem se pro jistotu zabarikádoval a čekal co bude. A Čára chudák! S tím to leknutí nejdříve seklo o zem, až sem si myslel, že je dočista po něm. A asi si to myslela i panička, protože vlítla do toho Lukášova pokoje a takovým divným hlasem na Čáru volala a Čára nic! Tak ho chtěla vzít ze země, jenže jak s ním pohnula, tak Čára ožil a vyrval se jí z rukou a jak blesk letěl přes kuchyň do obýváku a přímo na okno, prostě chtěl utéct ven. To okno ale bylo zavřené a Čára zas děsně narazil na sklo a spadl z parapetu dolů na koberec. Tam ho pak panička sebrala a držela ho děsně pevně a sedla si s ním do křesla a něco mu broukala do kožichu a zpívala mu houpy houpy houpy náš Čára je hloupý a pořád ho hladila a pak v náručí s ním šla a dala mu poslední dvě tyčinky. A já sem teda měl nejdříve vzteka, protože jedna tyčinka patřila mě a já zpod tý postele moc dobře viděl, jak je Čára zblajznul obě jako nic. Jenže pak jsem si řek, že je Čára brácha a že ty tyčinky potřeboval na uklidněnou a tak jsem ten vztek zase přestal mít a vylez jsem z pod postele a šel k nim, aby Čára viděl, že se vůbec nebojím. A později jsme s Čárou tajně šli a všechny ty zbylé nenafouknuté balónky jsme pořádně proprali packama a zkoušeli jsme si na nich drápy a tak už nikdy nikoho nevylekaj. Takže klidně můžeš přiject. Jenom ti asi nepřijdeme naproti, ona nás Jana nepustí ven, ani k metru, natož na nádraží. Lidi jsou fakt divný. Tak Moure, to je u nás všechno, taxe měj fajn a drž to u vás v lajně! A všechny pozdravuj!
Pac a velké MŇAU, Čára a Matěj vl. drápkem