12. října 2008, Alice Oppová
Nařídili mně, sedni a piš
To asi, abych si zasloužil kus toho žvance. Ale pište na befel, když to má být vyprávění a tady se nic zajímavého nestalo, teda krom samých úrazů a chorob! Čert mi napískal abych si tu funkci bral! Máťa s Čárou si užívaj na chatě, Big-Foot se kočkuje s Timíčkem, Mikinkou a Míšou a já abych se přetrh vejpůl a ještě mi vynadají. Prý, že nosím do baráku myši, které jim sežraly sazeničky rajčat, klobouk a usalašily se v chlebu.
Že prý jsem nabančil Pepině, ale když ona mě provokuje a vůbec, jak jsem moh vědět, že zrovna po té rvačce zdrhne k řece a v tu chvíli spustí „Černošické bigbeatové dunění“? Sám jsem div neohluchl, hrnky poskakovaly v almaře, omítka popraskala, trvalo to od 14 hodin do půlnoci a skončilo děsným ohňostrojem. Jasně, že se všechna zvířata, od perchtiček po kachny s káčaty včetně té naší poseroutky Pepiny,
vyděsila k smrti a 2 dny se tu neukázala. Jenže já za to nemůžu, to by mě mohli rovnou obvinit i z globálního oteplení! Jsem frustrovaný, nedomazlený a vůbec mě nefotografujou. Zkrátka se ten letošní rok fakt nevydařil. Máťa s Čárou za mnou nepřijeli, tu mojí nejdřív zmrzačil skejťák na demošce – nemá tam lézt, pak pokousal pes – má dávat na čokly bacha jako já, hned na to sebou sekla a zlomila si rameno – když pajdá, má být opatrná.
No, a jen se trošánek zvetila, vymyslela si nějaké operace, načež se jí zablokovaly záda a je hotovej mrzák. Zkrátka od dubna marodí, pajdá, nechová mě, nesklání se s mističkou, nebýt Jirky, nejspíš bych umřel hlady i s těma perchtama. A vůbec to tady vypadá jak po dopadu rakety země vzduch, v domě big bordel a na zahradě ni kytička, ni rajčátko. Však Jirka nemůže stíhat všechno, práci, úklid, péči o kočky, o
chcípáka, o zahradu, takže co v zárodku nesežraly „ty moje myši“, dorazili slimáci a hryzci. Jakoby toho nebylo dost, v srpnu začala marodit kočka Marion a kocour Bertík od sousedů. Ty sousedi jsou teda pěkně mazaný, kocoura musí mocímermo mít, ale aby se o něj starali, je ani nenapadne! Krmí, odčervuje, odblešuje a vakcinuje ho akorát ta moje, která ho už jednou vytáhla hrobníkovi z lopaty. V sobotu večer, 12.
listopadu 2005, totiž ležel Bertík pod naším ronďákem úplně mrtvej, rychle ho odnesla domů a zavolala výjezdovku. Měl oboustranný zápal plic a zánět pankreatu, léčil se u nás 3 měsíce, uzdravil se, ztloustl, vymazlený kožíšek se mu leskl jak hedvábí, o zrzka byl óbrovský zájem. Jenže ti sousedi nejdřív vyhrožovali a pak škemrali, abysme jim ho vrátili, že jejich babička po Bertíčkovi pláče a že se o něj budou starat, krmit,
držet v teple a kdesi cosi, nakonec přivedli i babičku, která plakala dojetím ze setkání s Bertíkem. Zkrátka zahráli skvělý divadlo a 8. ledna 2006 kocoura dostali, na základu závazné Dohody o předání a přistoupení na dodržení předem dohodnutých podmínek péče o kocoura s tím, že nesmí vyběhnout v chladném období ven, protože prodělal velmi těžké onemocnění a hrozila by mu remise, kterou by už nepřežil.
Jako sekretáře mě docela překvapilo, že je ani nenapadlo se zeptat kolik stálo léčení, natožpak nabídnout úhradu mnoha tisíců nákladů vynaložených na léčbu kocoura, přestože zde vlastní největší vilu a na zahradě jim stojí drahý auťáky. Ta moje mi vysvětlila, že nezáleží na slušném chování bývalých struktur, nýbrž na Bertíkovi a že pro starého Bertíka je lepší zůstat v prostředí na které si zvykl, než se stěhovat do neznáma, tím spíš, že ho tady budeme mít pod dohledem.
Jenže „strukturám“ vydržela péče o Bertíka jen do jara, načež se o něj starala zase ta moje. Bertík u nás snídal, večeřel, vyhříval se na svých oblíbených místech, už na mě ani nesyčel, takže jsme se snášeli bez problémů. Jenže letos v srpnu začal pšíkat, polehávat, pospávat, zkrátka mu nebylo dobře, a tak ta moje požádala sousedy, aby s ním jeli na veterinu. No, to jste neviděli ten sprďung! Nemáme čas, dědeček leží
ve špitálu, nemáme přenosku, nemáme kam nemocnýho kocoura zavřít, prásk a brána se s rachotem zavřela. Bertík putoval do sprcháče – karantény a hnedka na veterinu, vyšetření a odběr krve. Dopadlo to moc špatně. Bertík má zhoubný lymfom, který metastazuje do lymfatických žláz, malinké bouličky takřka všude. Prý to lze pozastavit jen chemoterapií, aplikace nitrožilně, 1x týdně asi 5 x, prognóza max. ½-1 rok života. Jenže 18 letý kocour by prý chemo špatně snášel,
zvracení, nechutenství, zátěž srdíčka, ledvin a jater, a tak se ta moje rozhodla, že ho nenechá zakanylovat, trápit chemoterapií a odvezla Bertíčka zpátky, aby u nás v klidu dožil. Hnedka spapal pořádnou misku masa, spokojeně předl a usnul na svém pelíšku. Zatím mu chutná, je spokojený, mazlený, kartáčovaný, blažený v teplíčku, konečně se cítí doma. No a kdyby se mu přitížilo, vet prý slíbil, že přijede kdykoliv mu
zavolá. Tak se za něj modlím ke kočičímu pánubohu, aby to s ním dobře dopadlo. Naštěstí ta Marion je na tom už mnohem líp, teď ještě aby se zvetila i ta moje, protože Jirka to sám nestihne a kdo by se o mě, Pepinu, Bertíka a všechny ty perchťule staral? Kromě Lindánka a Ťapa jsme už postarší, takže potřebujeme zvýšenou péči. Držte nám palečky!
Pac a dráp Mourajz
Povídání 5.
Povídání 7.
|
