Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Kocouří prázdniny a šplhouni
4. října 2008, Jana Petrželková
Jen se kluci kočičí vyrovnali s tím, že na zahradě nejsou naši jediní živí tvorové k opečovávání, museli se vyrovnat i s početnou komunitou psů. V osadě je celkem 36 rezidencí nebo chat a boudiček, to podle naturelu a hmotného zajištění majitelů, a přitom by se dalo na prstech spočítat, v kolika chatách nemají psa.
Což o to, mě psi nijak nevadí, mám je ráda a navíc to jsou všechno psi k lidem hodní a milí, takoví pražští bytoví blbouni, co jsou taky vyjevení z každého brouka, ale Čára s Matějem můj názor evidentně nesdílejí. A když se během prázdnin počet psů v osadě z původního jednoho stálého křížence Čerta rozrostl, museli se situaci postavit tváří v tvář. Což o Čerta, ten se jich bojí jako skutečný čert kříže – pokud pronikne na naši
zahradu, skočí mu Matěj bez rozmýšlení za krk, zakousne se a zatne drápy a nepustí až na jejich zahradě, kam Čert za úpěnlivého nářku doběhne. Malého knírače pepř a sůl od dalších sousedů snad ani nepovažují za psa – je menší než oni, podlézá plot a zvedá srandovně přední tlapičku a kluci na něj shovívavě a téměř s láskou hledí, skoro jako když babička hlídá vnouče na pískovišti. Anebo pes tele, neznámého původu, neznámého jména, připomínající maxipsa Fíka z večerníčků: přiběhne vždycky z lesa, otevře si spodní vrátka a jen tak mimochodem, aniž by si vůbec všiml, porazí zahradní stůl a židle, prošmejdí prostor pod rododendronem a sní všechny zbytky jídla po strávníčcích a pak si sedne pod verandu a vysloveně se směje a kluci se zas smějou na něj a ani je nenapadne utíkat nebo se bát nebo útočit. A my se smějeme zas celé té situaci a když se dost všichni vysmějeme, jdu a vezmu psa kolem krku, ani se k tomu nemusím shýbat a vyvedu ho zase zpátky do lesa a rozloučím se s ním se slovy „tak ahoj, moulo a přijď zase“ a on na mě tak přátelsky mrkne přes dlouhatánské bílé chlupy jako že teda jo. A pak
ještě máme v osadě psa velikosti slona, který dada dadouc dadouce kolem nás, se pokaždé vrhá své drobné paničce doslova do náruče v panické hrůze ihned, jakmile spatří Matěje nebo Čáru za plotem, natož pak oba. Když se pes i panička dost vyválí po zemi, odvleče pes paničku kamsi za obzor a kocouři poskakují nadšením, protože to je pokaždé rozveselí. Ne všichni psi jsou ale tak bezproblémoví. Seděli jsme v pozdním odpoledni s Jirkou na verandě a luštili sudoku až se nám z hlav kouřilo a kocourci tajtrlíkovali někde dole na zahradě. Najednou Jirka vyskočil a křičel něco jako „táhneš ty hovado“ nebo něco podobného velmi nelichotivého a současně se řítil z verandy po schodech na zahradu. Strašně jsem se lekla co se děje, otočila jsem se a viděla dobrmana jak honí kocoury po naší zahradě. Čára se spasil skokem na kadibudku a Matěj to vzal úprkem někam k lesu, protože dobrman je přece jenom velké sousto i pro takového bojového kocourka. Seběhla jsem do centra dění také. Bože, to zas bylo! Dobrman stál na zadních opřený o letitou kadibudku, která se začínala povážlivě kývat a snažil se dosáhnout na Čáru, ten nahoře úpěnlivě naříkal jak když už je zakousnutý, Jirka pro jistotu částečně vyklidil pole protože se po děsivém zážitku z dětství přece jenom psů bojí ale přesto byl připravený
zasáhnout, Matěj to sledoval z bezpečné vzdálenosti a já strkala psa vší silou do zadku ve snaze ho otočit a vypudit od nás a velká dušička ve mně také nebyla, protože pes neměl ani obojek, natož náhubek. Do toho se odněkud z dálky ozývalo ženské volání „Mufinko, kde jsi, Mufinko, k noze!“ Velepes příhodného jména Mufinka ale na takovéhle volání zvysoka hleděl a moje postrkování bral jako hru. Taky do mě párkrát strčil a pak několika telecími poskoky vyběhl ze zahrady. Uf, snad už jde pryč, oddychli jsme si. Čára slezl ze střechy a Matěj se vrátil a všichni
společně jsme odcházeli na verandu, když se pes znova vynořil, jen co obskákal chatu. Hu, to byl průšvih. Pes teď stál v cestě úkrytu v chatě a návrat na střechu boudičky byl také riskantní. Kocouři na nic nečekali a vyrazili směrem k díře v plotě a k lesu. Pes okamžitě za nimi a cestou řval jak siréna za náletu. Vrátka do lesa ho trochu zpomalila, nejspíš se rozhodoval, jestli je má přeskočit nebo rovnou vyrazit. V rozpacích zvýšil intenzitu svého řvaní a začal dupat jako kůň. Kocouří děs dosáhl svého vrcholu, protože v životě nic podobného ještě nezažili – teda aspoň Matěj, Čára možná ano a proto byl ještě víc vyděšený. Popadla jsem psa za ucho, protože bylo nejpříhodněji při ruce a houkla mu do něj : „Ticho, okamžitě toho nech ty příšero záhrobní“ hlasem co nejpřísnějším a nejnesmlouvavějším, který nesnese žádný odpor a v duchu jsem se loučila se životem nebo přinejmenším s rukou. Pes kupodivu okamžitě ztichl a přestal dupat a naprosto nevěřícně a v šoku na mě koukal. „No moc na mě nezírej, jsi nevycválaná potvora“ neubrala jsem ze své přísnosti a v duchu si oddychla, že krev patrně nepoteče. V tu chvíli doběhla na zahradu starší paní, postavou Alice Oppové, tzn. 50 kg i s postelí, ze které může mít nevychovaný pes akorát tak legraci. „Mufinko, Mufiňánko, tady jsi, ty jsi se nám zatoulala, jak to žes mi utekla, ale už tě panička našla….“ začala na psa trylkovat a šišlat, čímž mě upřímně řečeno, trochu naštvala. Jirka také zíral, jenže paní nám nevěnovala nejmenší pozornost, protože se pro změnu začala se psem po naší zahradě honit ona, v marné snaze ho dostihnout a chytit. Když už kolem nás běželi asi tak po šesté, chytla jsem slavnou Mufinku za kůži na krku a zase zavelela „A dost!“. Pes zůstal stát jak zařezaný a Jirka se zeptal té paní: „Asi se vám vyvlíkla z obojku, že jo?“ „Ale kdepak!“ ujistila nás ta udýchaná paní, „to ona naše Mufinka nesnáší obojek a řemínek, chodí s náma jen tak, vždyť nikomu nic neudělá“. „Jak nic neudělá?!“ zvedla se ve mně bouře nevole. „Vždyť na našem pozemku nám vyplašila kocoury k smrti a ne jednou a kam utekli je ve hvězdách. A kdybych tu měla malý dítě, tak mě může ze šoku začít koktat“ cítila jsem, že začínám zvyšovat hlas. Paní přešla do útoku : „No ale to je vaše vina, kdybyste neměli pootevřená nahoře vjezdová vrata, tak sem Mufinka nemohla!“ Nejraději bych tu dámu byla kopla do šimpánu, jenže při našich značně rozdílných postavách bych jí mohla vážně ublížit. To by mi ani snad v tu chvíli nevadilo, jenže kam by šli kocouři až bych já šla do vězení, takže jsem jen řekla: „Proboha, neplácejte mi tu nesmysly, já nemám vůbec žádnou povinnosti si svůj pozemek oplotit, zato vy máte povinnost na veřejnosti mít psa na vodítku a s košíkem, obzvlášť takovou velkou nevychovanou obludu“. To se zase dotklo té paní, protože její Mufinku nikdo urážet nebude, nicméně musela uznat že mám pravdu a pro jistotu vyklidila pole, tedy zahradu, i když pořád ještě něco mlela..
Podívali jsme se s Jirkou na sebe, došli zavřít ta vrata a pak jsme šli do lesa hledat Matěje a Čáru. Chodili jsme, hledali, volali a nic, pořád nic. „Snad neutekli v panice bezhlavě někam kde to neznají“ strachovala jsem se, „aby našli cestu domů“. Jirka mě uklidňoval a chystal se, že zajde dál, když jsem uviděla úplně náhodou Matěje. Byl na stromě, který roste asi tak půl metru od našeho plotu. Ale v jaké výšce! Jak se tam dostal fakt netuším, protože Matějíček je špatný skokan i špatný lezec. Visel ve výšce snad 12 metrů, přehozený v rozvětvení jak kus hadr, pro jistotu ani nedutal a snažil se tvářit že se mu to líbí, aby si nezadal. „Matějíčku, už můžeš dolů, už je ten psí halama opravdu pryč“ lákala jsem kocourka, ale on se ani nepohnul. Podle mého ho tam vyhnala hrůza, takže dokázal netušené a teď se bál se třeba jenom pohnout, natož slézt. Čáru jsme našli asi o 5 minut později na jiném stromě, ovšem ve stejné výšce. „Čáro, Matěji, kluci, polezte dolů. Už je klid a mám pro vás papáníčko, mám pro vás tyčinky“ lákala a prosila jsem ty dva stromolezce. Šplhouni na mě koukali pěkně svrchu a ani se nehnuli. Tak jsme se pak s Jirkou v prošení a lákání dolů předháněli jak o život, ale marně a zbytečně, kluci nic. Matěj se pořád tvářil jako že po ničem jiném celý život netoužil a Čára oznámil, že minule jsem také řekla že už je ten pes pryč a jak to dopadlo a on, tedy Čárýček, není žádný hloupý kocour, který se nechá nachytat dvakrát.
Sebrali jsme se a šli zpátky na verandu. Sudoku zůstalo ležet nepovšimnuté, zato jsme si uvařili kafíčko a podali dalekohled. Normálně s ním sledujeme ptáky, ale na kocoury byl výhled taky bezvadný. Přitom jsme doufali, že kluci slezou časem sami. Jenže kafe bylo dávno dávno dopité a kluci se pořád ani nepohnuli, natož aby slezli. Nedalo mi to a znovu jsem šla ven před plot. Domlouvala jsem Matějovi, pak Čárovi, pak zase Matějovi a pak zase Čárovi, běhala jsem mezi těmi stromy jak vyděšená kvočna, až se nade mnou hodný Čára
slitoval a začal lézt dolů. Moc mu to nešlo. Chvíli lezl popředu, chvíli pozadu, hrůza, ale hlavně se blížil k zemi. Poskakovala jsem pod tím stromem jak na péro a radila, kam si má stoupnout teď a kam potom – jak kdyby z toho stromu slézal tříletý Lukáš a ne samostatný kocour, no prostě blázen. Kocourek na mě vždycky zašilhal a stejně si lezl po svém, až se dostal na poslední větev, asi tak 3 metry nad zemí. Nebyla moc silná a houpala se s ním tak, že jsem jen z pohledu na to dostávala mořskou nemoc. „Skoč, Čárýčku“ prosila jsem ho, „to dokážeš, to umíš“ a ustupovala jsem a dělala mu místo. Jenže ten hloupej kocour, namísto aby skočil, začal lézt zase vzhůru na silnější a lepší větve. A tak to šlo několikrát kolem dokola, nahoru, dolů, nahoru. Když už jsem uvažovala o tom, že snad dojdu pro pilu a sekeru a vlastnoručně ten strom porazím,
něco mě drclo do nohy. Hele, Matěj! „Matějíčku, ty jsi ale šikulka, ty jsi ale krásně slezl, ty jsi hodňoučkej kocourek“ chválila a hladila jsem stříbrňáčka. „Jasně že jsem hodnej a šikovnej“ odmňoukl mi nazpátek. „Zato ty se tady staráš pořád jen o Čáru a na mě jsi úplně zapomněla“. Tohle jsem na sobě nemohla nechat, takovéhle obvinění: „Tak koukej, Mates“ řekla jsem, „pochop, že se nemůžu rozpůlit. Běhala jsem mezi váma spravedlivě, jenže ty ses ani nehnul,
zatímco Čára se snažil. Až by slezl, věnovala bych se zase jenom tobě, jasný?“ A pak jsem si povzdechla, že se jedna stejně nezavděčí, ať udělá nebo neudělá cokoliv a vrátila se zpátky do chaty, protože byl mezitím čas buď na další kafe nebo na večeři, případně obojí. Když slezl jeden, sleze i druhý, hasiče volat nebudu. A tak jsem šla pryč a hlídku pod stromem čárovníkem za mě převzal Matěj. A opravdu, netrvalo to ani půl hodiny a z lesa přiběhli oba a sháněli se po těch slibovaných lahůdkách. 
Tím ale všechno neskončilo. Večer přišla jedna vzdálenější sousedka. „Já jdu za vámi, vy máte 2 kočky, že jo?“ začala hovor. „Kočky ne, kocoury“ zasmála jsem se, protože vím, že oni mají moc hezkého černého malého kocourka – kdyby to bylo dítě, tak zhruba předškolního věku. A paní vyprávěla, že už měli být dávno pryč, ale že se jim odpoledne ztratil právě tenhle černý kluk a že ho zoufale hledají už kolik hodin a že už opravdu ani při nejlepší vůli nemohou čekat a jestli bych jim teda mezitím, než se budou moct vrátit, nekoukala po něm já a případně se o něj nepostarala. To jsem samozřejmě slíbila ráda, ale i ta paní se domnívala, že ho někam zahnala nevycválaná Mufinka. A jak to dopadlo? Černý chlapeček se našel až za 5 dnů, přestože jsme po něm všichni dost úpěnlivě pátrali. Jeho majitelé se vrátili za 2 dny a už sebou měli plakáty s jeho fotkou a lepili je na každém rohu, každém sloupu a každém druhém stromě. Naštěstí bylo teplo a kocourek rozhodně netrpěl podvýživou. A naši kluci kočičí poznají Mufinku podle štěkotu na dálku a vždycky se včas někam odklidí. Škoda že nevíme, odkud paní s Mufinkou je – od nás z osady rozhodně ne, jenom tudy chodí na procházku či kam. Na Mufinku se ani nezlobím, i když jí nemusím – jenže ona za svoji nevychovanost a neposlušnost nemůže. Přesto se těším, až k nám zase uteče a panička za ní. Už mám připravenou rákosku. Na paničku.