Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Kocourek Mňouk
27. září 2008, Jarka Svobodová
Nedaleko našeho domu je hospoda. Pardon, restaurace. Samozřejmě k nelibosti majitelů rodinných domků, které s ní sousedí. Kromě hluku opilců, zvratků, co po nich ráno bývají a nekalých živlů, které přitahuje, měla hospoda ještě jeden nešvar. Majitelé ji pronajímali komukoli. A jeden z nájemců se rozhodl pořídit si kočku. Asi slyšel, že je dobré, aby jim zázemí hospody nesežraly myši. A protože to byl lhostejný člověk, kterému šlo jen o zisk, ani zbla se o to zvíře nestaral.
Naskytly jsme se náhodou s dcerou k tomu, když si pořídil dvě krásná koťátka. Protože kolem hospody vede dost frekventovaná ulice, bylo jasné, jak ta robátka dopadnou. A tak jsem se zachovala docela nepěkně (tedy k tomu nájemci) a jedněm známým jsem to řekla. Ti přijeli vozem a ta krásná koťátka odvezli do své velké zahrady na venkov. Nájemce něco tušil a mračil se na mě, kdykoliv mě spatřil. Ale nedal pokoj a brzy před hospodou lehával u křoví malý mourovatý kocourek.
Děti, co kolem chodily do školy, na něj volaly různými jmény, byl to Mourek a Macík,
pro jednu paní z okolí dokonce Ferda. My jsme mu říkali Mňouk. Už od začátku to byl velký tulák a požitkář. Asi pochopil, že když nemá svého člověka, musí si pořídit jinou kočičí radost, a tak proháněl všechny kočky z okolí. Pořád byl někde na záletech a ode všech se nechal hladit. V naší čtvrti, která naštěstí dost připomíná vesnici, nejsou lidé ubližující kočkám, nebo aspoň ne vědomě.
Kocour dostával z hospody žrádla dost, ale neměl svůj pelíšek. Když jsme se s dcerou ptaly personálu, kde Mňouk spí, říkali, že ve sklepě, kde prý má nějaké hadry. Přinesly jsme mu polštář, tak snad mu ho nikdo neukradl.
Jednou jsem byla svědkem toho, jak noční klid přeřízl ukrutný jekot.
Vyletěla jsem z domu a zjistila, že naše kočka sedí na stromě a na druhé větvi, pro ni nebezpečně blízko, sedí kocour Mňouk. Jevil se jí tak odporným nápadníkem, že ta vzdálenost způsobila, že hystericky ječela do posvátného nočního ticha.
Mňouk přišel o nevěstu, ale nic si z toho nedělal, měl jich v okolí dost a dost.
Jenže zimy byly pro něj kruté. Ve sklepě netopili a marně jsme prosily paní, která Mňoukovi říkala Ferdo, aby si ho vzala. Měla svůj byt a neustále ho chodila k hospodě krmit. Ale kdepak, ona a nějaká povinnost! Prostě odmítla a vymlouvala se až běda. My ho nemohli mít. Měli jsme toho času dvě kočky a dva psy.
Po jedné zimě Mňouk onemocněl kočičí chřipkou. Prskal a vypadal zbědovaně. Dcera se na to nemohla dívat a vzala ho k našemu veterináři. Absolvovala u něj ještě pár návštěv. Kocour dostal antibiotika a nějakou injekci. Veterinář nám počítal nejnižší cenu, ale nutil nás, abychom si Mňouka vzaly. A zanedlouho na to také došlo…
Naučil se po uzdravení chodit k nám na přední zahrádku a sedávat na našem sloupku. Nosily jsme mu tam něco na zub a drbaly ho.
Náš žárlivý pes to ale nesnášel a jednoho dne, když Mňouk seskočil ze sloupku, po něm vyjel. Dcera rychle zakročila, ale kocourek vypadal, že nemůže na nohy. S pláčem ho odnesla k veterináři. Ten shledal, že je to naštěstí jen šok, ze kterého se milý Mňouk brzy vzpamatoval. Ale v tomhle stavu jsme ho nemohly vrátit k hospodě!
Tak jsme ho na pár dní nechaly v našem teplém sklepě. Byl tam zavřený, naše kočka s kocourem sice hřadovali za dveřmi sklepa a čenichali, až běda, ale byl v bezpečí.
Když byl v pořádku, vrátil se do svého neradostného domova. Ale možná, že to tak ani nebral. Byl zvyklý, jen si musel dávat pozor na psy majitelů, kteří si do restaurace zašli na pár piv. Jejich psiska byla obzvlášť nevrlá z této situace a ještě k tomu uvázána u hospody, nadávala ažaž. Takže před těmi se musel mít kocourek na pozoru. Nedožil se sice věku jako kočky mající své lidi, ale nakonec měl život plný volnosti a kočičích dobrodružství. Teď je uložen u nás na zahrádce a má tam i kytky.
A noví nájemci slíbili, že už žádná zvířata. A díkybohu to dodržují.