První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

13. září 2008, Jana Petrželková

Když jsem slavně dovyrobila ty vystěhovalecké pasy pro kocoury, přesněji řečeno prohlédla a zkontrolovala loňské oboječky a obnovila jsem na nich adresu a telefony, dočkali se konečně kluci té kýžené chvíle, kdy jsme K-O-N-E-Č-N-Ě (z jejich pohledu) vyjeli letos poprvé směr chata. Čára byl zticha, zatímco Matěj mě po Praze pobízel hlasitým mňoukáním k tomu, abych sešlápla plyn. Vyhlášky, pokuty a provoz mu nic neříkají a on nabyl dojmu, že kdyby vedle auta běžel pěšky, byl by na chatě dříve, lépe a radostněji. Uklidnil se až když jsme za Barrandovským mostem nabrali na rychlosti.

Po příjezdu jsme zjistili, že jsme nepřijeli do chaty, ale do džungle. Tráva nad kolena, odkvetlé pampelišky pomalu do pasu a v tom 6 rododendronů jak kopce šlehačky a kvetoucí azalky a uschlé tulipány, narcisy, petrklíče a další a další kytky, které jsme letos zkrátka prošvihli. Kocourci koukali udiveně. Takhle zahradu neznají, kdo to sem všechno nanosil? Chvilku lelkovali po verandě, pak pročmuchali chatu a hledali stopy po myších a nakonec se odvážili i do té džungle. Našlapovali opatrně a ostražitě se rozhlíželi, co kdyby se odněkud vyřítil nepřítel! Třeba housenka nebo chrobák, že jo. Nakonec se kluci rozeběhli do trávy a na stromy a prozkoumat jestli díra v plotě do lesa zůstala a vůbec zkontrolovat všechna svoje místa. A Čára se neudržel a cpal do sebe trávu jak

zběsilý, pásl se jako ovečka a vybíral si jetelíček a mladé pampelišky a sedmikrásky a ostentativně přehlížel jitrocel, šťovík a mastná oka, estét jeden. Matěj se za chvíli přidal a tak kluci prováděli jarní očišťovací kůru a lítali v té džungli jak zběsilí a šťastní jak blechy, plížili se a přepadávali ze zálohy a vůbec se toho nemohli nabažit. Svět se jim zas proměnil v kočičí ráj.

Druhý den už tak nadšení nebyli, byli dokonce přímo nespokojení. Sluníčko k nám jde až kolem poledne, do té doby jsme v hlubokém stínu a rosa se udrží dlouho přes oběd. Kocouři byli ve vysoké mokré trávě zmáčení jak z největšího lijáku, voda z nich přímo crčela, studila je a kluci se ošívali. „Podívej jak vypadáme“ žalovali Jirkovi, „není to příjemné a ještě nastydneme! Honem nás utři froťáčkem. A nemůžeš už začít sekat?“ dožadovali se opět nízkého trávníku. „To víte, že se do toho musím pustit“ sliboval už jen představou sekání zmožený Jirka a slib

splnil. Pozdě odpoledne bylo dosekáno. „Tak co, kotíci, už jste spokojení?“ loudil pochvalu i od kocourů, ale nedočkal se. Sluníčko mezitím všechno dávno vysušilo a kocourci byli znova nespokojení. Otočili sek němu mrzutě a nestydatě zády: „A kde se teď, podle tebe,

asi tak máme plížit a schovávat, nevíš? V týhle trávě se neschová ani žába, natož my!“ stýskali si. „Hele, kocouři, vy nevíte co chcete“ rozčílil se Jirka, „běžte mi k šípku“. Kocouři nešli k šípku, ale odešli se zdviženými ocásky dírou v plotě do lesa. Tam nikdo nic nesekal, tam byla ještě pro ně ta správná džungle.

Zpět