První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

6. září 2008, Jarka Svobodová

Ráno minulý pátek jsem čekala v baráku na chodbě, až mi přijede řidič, a mezitím mě, jako vždycky, obveselovala naše kočka. Vinula se kolem mých nohou, dělala grrr krrr, a pak mi vyskočila na klín. Jenže po chvíli slezla, posadila se pod mou běhací tašku a upřeně a okouzleně zírala na její držadlo. Vstala jsem, rozsvítila, a co vidím! Na držadle sedí obrovské saranče!
Viki po něm lehce hrabala pacičkou, ale bylo vidět, že má před ním respekt. Tak jsem popadla ručník, ulovila do něj saranče a šla ho dát nepoškozené

na zahradu. Bylo mi ho líto.
Pak jsem dopoledne přišla z práce a kočka nikde. Jindy mě vítá nebo dokonce leží v mé posteli, jak je jejím zvykem, a zívne mi na pozdrav. Teď se nikde neobjevovala celé dopoledne a ani odpoledne. Už mi to bylo divné. Proběhla jsem celý barák, sklepy, komoru, pak jsem na zahradě snaživě číčala, jistě k pobavení sousedů, ale nic. Také jsem se samozřejmě, to hned zkraje, dívala do jejích oblíbených schovávacích míst, mimo jiné i za můj noční stolek, kde všechny naše kočky často hledaly azyl. Zase nic!
Až večer mě napadlo, že by mohla být hodně hluboko za nočním stolkem, až u skříní. To sice nedělá, ale kde jinde by byla?
Odstavili jsme noční stolek a posvítili do té hloubky za postelemi baterkou. Zasvítily na nás dvě žluté oči.
"Viki! Co tam děláš?! Proč nejdeš ven?" Kočka po mně jen stočila opatrně hlavičku a zase seděla schoulená až na konci toho tmavého tunelu. Počkala jsem do rána, a to už jsem se bála, že nebude. Ale zase na mě v té tmě za postelemi zasvítily její oči. Dala jsem jí tam vodu, ale neměla vůbec zájem. To bylo špatné. Byla sobota a tak jsem zverbovala syna, který odstavil nábytek. Kočku jsme ulovili, dali do přepravky a hurá k veterináři.
Tam jsem veterinářce líčila, že se domnívám, že nebohá kočka sežrala saranče a někde se jí v tlamě vzpříčilo. Však měla levou půlku nějakou křivou. Lékařka jí změřila teplotu, zjistila, že má čtyřicet a řekla:"Saranče v tom bude nevinně, to bude jiný problém." Prohlédla ji a vyholila jí před uchem velký kus kůže. Objevil se obrovský kousanec, který už pěkně mokval. Musela to být rychlost, když jsme den předtím necítili zápach a ještě ráno si kočka hrála a mazlila se. Ale teď to bylo o život! Dostala několik injekcí, musela vytrpět vyčistění rány a druhý den jsme tam byli znovu na stejnou proceduru. To už tolik nevřískala, rána už vypadala líp. Dostala jsem za úkol narvat do ní ráno a večer antibiotika a ránu nenechat zacelit a vymačkávat pilně hnis. Kupodivu pacientka snad věděla, že je to pro její dobro, protože si ani moc nestěžovala. Dokonce čtvrtý den, když jsem ji ulovila a nacpala jí prášek do krku, ihned ho polkla a ještě se olízla! Úplná fantazie!

K té ráně přišla bohužel díky našim sousedům přes ulici. Mají chování bezdomovců, nechají své kočky rozmnožovat se, neboť nemají peníze na kastraci. Zato mají peníze, ač nepracují, na své neřesti. Koček už mají sedm a všechny běhají v okolních zahradách. A protože jsou to vlastně kočky téměř pouliční, chovají se uličnicky. Rvou se a řvou téměř každou noc. A tak patrně přišla k úrazu naše Viki. Však taky hned ten první den, co utekla hrobníkovi z lopaty a přinesli jsme ji v přepravce domů, místo aby se šla uložit do pelíšku do tepla - lilo a bylo asi deset nad nulou - hned nám dírou ve dveřích utekla přes ulici. Asi aby si to s kočkami sousedů vyřídila. A pak mi dalo práci ji chytit a zavřít do bytu. Vůbec nebrala v potaz, že veterinářka jí naordinovala domácí vězení, dokud bere antibiotika.
Prostě kočky! Když jim je špatně, místo aby to daly vehementně najevo, aby jim jejich člověk mohl pomoci, zalezou si někam, že tam v klidu umřou. Ale to přece my lidi nedopustíme.
A tak se už zase náš kočičák sluní na dvorečku a zvědavě poslouchá, co si se sousedkou povídáme.

Zpět