Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Vzrušující sobota
16. srpna 2008, Jarka Svobodová
Sedím takhle v sobotu poránu u snídaně a pokojně koukám do novin, když do kuchyně vtrhne dcera, která předtím odešla venčit naše dva psy do Hvězdy. „Zavolej do nějakého psího útulku, máme u baráku dáreček!“ sdělila mi udýchaně. Naši pejskové se zatím na chodbě našeho domu ani nedožadovali po procházce snídaně, takže mi hned bylo divné, že se muselo něco přihodit. A dcera vysvětluje: „U jedné zahrady na nás vyběhl kavkazský pastevecký pes a tak jsem zrychlila a spěchali jsme domů. Patrně není ničí, nikdo tam nebydlel, ani v okolí nebylo nic, ale docela jsme se báli, i když náš pes se snažil dělat, že chrání naši fenu. A on šel za námi až domů. Radši jsme moc nezrychlovali, aby ho to nerozčílilo!“
Dcera se mezitím starala, co by psovi přinesla k jídlu a já se šla podívat na toho bezprizorního chudáka.
Byl ho plný chodník a můj předešlý dotaz, proč ho nedá do zahrady, co kdyby mu někdo chtěl ublížit, teprve při pohledu na ten kolos, byl k smíchu. Pejsek mohl mít tak devadesát kilo a byl krásně huňatý, ač trochu zanedbaný a koukal na mě docela přívětivě. Lidé se mu úzkostlivě vyhýbali a radši přešli na druhý chodník.
Hned jsem letěla pro mlíčko a přinesla mu také granule. Postavila jsem to před něj. Leč on to očichal a díval se na mě krásnýma hnědýma očima, aniž o jídlo jevil zájem.
„Vždyť vůbec nemá hlad! Ten pes něčí bude.
Myslím, že nebude, protože se zdá, že si nás našel a chce bydlet u nás.“ Řekla dcera, zatímco jsme obě hledaly správné telefonní číslo nějakého psího domova.
Mně to nedalo a šla jsem mu aspoň dát vodu a také vařená kuřecí játra, kterými se živila pro změnu naše kočka. A vida! Pejsek vodu vesele chlemtal a játra v misce mu také zavoněla. Hned se po nich zaprášilo. I letěla jsem pro další, až dcera nadávala, že za půl hodiny má přijet odchytová služba a že nebudou mít radost. Já jsem se trochu osmělila, a protože pes vypadal tak přítulně, pohladila jsem ho. Nechal se a zdálo se, že by u nás brzo zdomácněl. Akorát mi bylo divné, že Eva, která je vůči zvířatům dost odvážná, na mě trochu zděšeně koukala, když jsem ho drbala.
Odchytová služba v podobě dodávky s jedním sympatickým mládencem přijela asi za hodinu. Když muž viděl, jak se k psovi mám, divil se, proč si ho nenecháme.
„Vidíte na vratech ty dvě psí fotky? A k tomu máme ještě kočku!“
Uznal, že už by toho bylo trochu moc. Radši jsem se rozloučila a prchla do domu. Vzápětí přišla dcera a říkala, že muž psovi bez problémů dal obojek s řemínkem, pak otevřel zadní prostor auta, řekl psovi „hop!“, a ten v pohodě naskočil. Pán dceru ujistil, že pro tak krásného psa se majitel určitě najde brzo.
„Možná, že si ho vezme on sám.“ Utěšovala se dcera.
A pak mi prozradila, že kavkazský pastevecký pes je velice ostré plemeno a že její přítel jí už kdysi vyprávěl, že jeho známí chovali kromě tohoto psa ještě jezevčíka a kavkazák jim ho zakousl! Takže statečná byla Eva, když poskytla pejskovi azyl, ač tohle všechno věděla.
A já se dodatečně zděsila. Jenže tenhle pes nemohl být zlý. A protože nejen lidi je nutno posuzovat jednotlivě, jistě to bude platit i pro zvířata. A tenhle psí krasavec byl chválou svého plemene.