31.července 2005, Radka Landsfeldová
Bylo tehdy 24. 7. 2003, kdy jsme si s mojí maminkou z útulku v Praze 5, Na pláni odnesly roztomilé, avšak hubeňoučké kotě, které bylo nalezeno spolu s dalšími 4 koťaty v krabici ve Strašnicích a dvě z nich to nepřežila díky zimě a podvyživení.
Koťátko byla holčička, a tak jsme ji pojmenovali Sára. Hodně ze svého života prožila u veterináře. Je neuvěřitelné, že vůbec přežila tu cestu ze Strašnic do útulku a pak k nám domů. Z velké části vděčila za život "Petrám" z útulku protože jí vypiplaly z toho nejhoršího a tím jí zachránily život.
Čas ubíhal a ze Sárinky se stávala kočičí slečna se vším všudy. Měla své vybrané způsoby chování. Například, když jsme se šli koupat, vyskočila na pračku a pak na vanu, ze které nás pozorovala, jak se myjeme. Někdy bylo dokonce možné si jí vzít na klín do vany. Koukala jsem, že se vůbec nebojí vody. Vodu většinou pila zásadně z kohoutku.
Krásné bylo, jak si dokázala hrát s naším zlatým retrívrem Beníkem. Chytala ho za ocas a zakousávala se mu do hrudníku. Musím podotknout, že Beník měl velkou trpělivost, protože člověk by si tohle nenechal líbit. Dalším zvykem bylo půlnoční hraní. Nevím, proč zrovna vždycky v tuhle dobu, si chtěla hrát. Začalo to tím, že začala lítat z pohovky na pohovku, pak jako raketa vystřelila ke mně do pokoje a po té skočila na Beníka, který si povzdechnul a odešel do ložnice.
Zdálo by se, že tato společenská a mlaďounká kočičí slečna, už je zdravotně v pořádku, ale ukázalo se, že jí selhávají ledviny, nebylo divu, potom co si všechno vytrpěla. A proč vlastně píši pořád "byla"? Sárinka na tuto diagnózu tohoto roku na Velikonoční pondělí zemřela. Byla to velká rána. Na radu přátel i veterináře jsme se rozhodli co nejdříve pořídit nové kotě.
A tak přátelé rozhodili sítě a druhý den mi dali kontakt na jednoho človíčka, který právě měl 3 koťátka. Rozjeli jsme se na ně podívat a jak tomu tak bývá, neodnesli jsme si pouze jedno, ale rovnou dvě. Chlapečka a holčičku. Neměli to také snadné. Jejich kočičí mámu někdo vyhodil těhotnou na ulici a nechal jí ať se stará. Rodina, od které jsme si je přivezli žije částečně v malém pražském bytě a právě oni tuto kočičku zachránili a ona jim zato darovala 3 koťátka. Pojmenovali jsme je Tadeášek a Adélka.
Beru je jako dárek od Sáry. Je pravda, že nejsou stejní - Tadeášek jako by byl křížený se siamkou a Adélka, přestože je jeho sestřička, klasická mourina. Ovšem povahově jako kdyby Sáře vypadli z oka. Vždy jsem si přála mít kočku, která by se se mnou mazlila, měla ráda vodu, jedla Whiskas, milovala vajíčka :o) a hlavně byla zdravá. A čas se s časem sešel a seslal mi tyhle 2 dárečky.
Jsou neuvěřitelně hraví. Zabezpečili jsme pro ně balkon, a tak nejvíce času tráví mezi kytičkami a pozorováním okolního světa. Hlavně Adélka. Adélka je trochu plachá, ale už se začíná rozkoukávat a začíná být přítulnější, zejména ke mně. Ještě aby ne, když jsem její mamina.
Je drobounká a má výraz "Co já? Copak já bych mohla tohle udělat?". Přitom je to pán bytu. Skoro všechny blbiny vymýšlí ona. Ale abych nebyla k ní tak kritická.
Tadeášek je kocour se vším všudy. Už jim bude rok a pár měsíců a on má 4 kg. Hraje roli ochránce a zároveň je to takový benjamínek rodiny co potřebuje, aby se o něj někdo staral. Když nemá Adélku při sobě začne šíleně mňoukat nebo, když ho hladíte a přestanete, začne si o další pohlazení mňoukat. Je to takový náš aristokrátek.
Jsem Sáře moc vděčná, že mi je poslala, ale je mi líto, že tu už nemůže být s námi.
|