Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Čtu poezii staré Číny a kolem to mňouká…
19. července 2008, ak.mal. Magdalena Konečná
aneb můj život s kočkami
(ak.mal. Magdalena Konečná, autorka ilustrací Kočičí pověsti)
Moje první kotě byla Micinka. Bylo mi asi 6 let. Strýček měl tiskárnu a Micinka mu pokropila štosy papírů. Nepomohly prosby, hrozby, že nebudu jíst rybí tuk a mejt si zuby, bylo zle. Micinka zmizela. Mně řekli „Micince se stýskalo po koťátkách, tak si pro ně šla“. Já byla tak hloupá, že jsem nevěděla, kam se chodí pro koťata.
Naše profesorka hudby měla pro své maltézáčky lože s s krásně barevnými sloupky. To jsem kreslila při hodinách počtů a věděla jsem, že je udělám (ráda bych věděla jak?), až se moje Micinka vrátí. Nikdy se nevrátila.
Už jako dospělá, hned po svatbě jsem našla Indu, ta měla koťátka Baghíru, Ditu a Rání, ze které se vyklubal Pepík. Baghíru s Rání si vzala kámoška, Dita nám zůstala. Chodila mě upozorňovat, když Mireček plakal a později – to už byla starší a neměla nervy na malou Mirjam, která byla nepoučitelná, tak pořád sek a brek, od nás odešla. Když děti povyrostly, přinesly Macíka a Lilinku bílou s černým ocáskem a čelenkou. Tehdy kastrace nebyly. Co my měli koťat! Dáju – to byl později Nácíček a nosil Cikorii, Kulihráška a Amudsenku (Dájinu dceru – cestovala na pupeční šňůrce sem a tam, až ji zvěrolékař Kučera v ZOO provokačkou usměrnil a po ní hupnul ven Daján (podle politika). Měli jsme Pavlínku, Prince, Filípka, nervy na pochodu. Kámoška Milada mně dala siamáka Psychopata, co strávil 3 dny na skříni a poté od nás zdrhl. Ten kalup s kreslením obrázku a roznosem cedulí ztratil se kocour. Za pár dní přišel, všude jsem vylepovala cedule – „ruším pátrání, tulák se kajícně vrátil“. Jedna z mnoha koček mé střelené snachy Belgičanky se jmenuje „Pravda“, podle leningradských novin.
 |
 |
 |
 |
Jo, měla jsem dekorační srdce z mouky, kdovíčeho… snad křídy, dokonce tam byl obrázek a kandované ovoce. Filip s Princem prokousali igelit, srdce ožrali. Naštěstí jim nic nebylo. Princ rád čokoládu, Filip křoupavé sušenky. Pírinka, která se narodila Kálí, byla malinké škvrně. Věděla, že vždycky dostane protekční sousto a hystericky se ho domáhala škrábáním, kousáním. Skoro jsem zapomněla na Yamayu – matku vod, ta se k nám přidala u rybníka, vypadala jako kotě, za pár týdnů nám porodila koťatka a pak šla na kastraci.
Stejně se mi po koťatech stýská – prý jen ušlechtilé kočky smí rodit – skoro jako nacisti a bolševici zbavovali ženy plodnosti – vždyť to byly jen židovky a cikánky. Zato, když se slavným hned nevede reprodukovat, hnedka jsou toho plný noviny. I děti bohatých umí zlobit!
V každém případě bychom neměli chovat jen jednu kočku, jednu andulku, jednoho psa…Zvířeti společnost zvířete nenahradíme nikdy!
Můj stůl je plný překrásných věcí. Jsou tam papíry, pastelky, malej psací stroj, tu a tam knížka, v misce se ježí tuby olejových barev…a většinou si tam medí 4 Mindulíny. Komu se to nelíbí, ten ke mně nechodí, není ho
žádná škoda, i tak mám dost kámošek. Momentálně na mě zírá tříbarevnej miláček – Mourenka – náramnej mazel, stejně jako černej nalezenec Roálek – jako vystřiženej z Mrazíka, ale ten je moc plachej.
Mourenka nám poprvé porodila bělouška – z něj se vyklubal siamák Simboušek, a Prince, bílomourovatého s ofinkou a magickýma očima. Jen odkojila, šla na kastraci. Po mámě stejně máme všichni jinej mozek než se sluší a patří, jak propagujou v televizi. Telku má akorát dcera Osarka, mě baví pohádky, indická božstva, ňáká ta fantazie, aspoň nejsem tak ujetá, abych se vyžívala na vraždách. Ani mým šelmám se po nich nestýská. Otevřu třeba poezii starý Číny – a kolem to mňouká…