Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Tatranka
12. července 2008, Jarka Svobodová
Když jsem před pár lety procházela naší ulicí, vrhla se náhle ke mně strakatá kočička. Přitom radostně vrněla, že mě vidí. Sedla si na sloupek plotu a nechala se drbat. Lichotila jsem jí, jak je krásná a jaké má obrovské žluté oči a ona předla nadšením. Naši kočku by při tom pohledu určitě klepla pepka. Pak se stalo zvykem, že jsem kočičku často potkávala. Ta ulice, kde kočka bydlí, je i naší ulicí, a bohužel, v posledních dvaceti letech je už mnohem víc frekventovaná. Natož když je na Evropské zácpa, takže všichni musí honem honem někde být a tak si to hasí nejbližší přilehlou Jenečskou.
Takže jsem se o kočku bála. Popadla jsem ji vždycky z chodníku a postavila na sloupek. Moc se jí to nelíbilo. Její vrnění přecházelo v zlostné mňoukání a prskání.
Jednou jsem v zahradě, kde zrovna kočka byla, viděla i její paničku.
„Jak se jmenuje kočička, je přece Vaše?“
„Tatranka, a máme ještě jednu. Jsou to sestřičky a obě jsou z útulku.“ Děla vlídně paní stojíc na přední zahrádce a zálibně pozorujíc kočku – Tatranku.
Moc se mi to jméno nelíbilo. Takové… konzumácké.
Paní si všimla, že jsem z toho nějaká rozpačitá a smála se. „To není podle té oplatky, to je že pocházíme z Tater, a tak jsme ji pojmenovali podle toho.“
Ještě chvíli jsme si s paní povídaly, jak už si tak kočičáři povídají a příště už jsem na strakatou kočičku volala jménem.
Byla to občas pěkná potvora. Brzo ráno se courala nejen naší ulicí, ale chodila do ještě více frekventované Libocké a dokonce i přes ni, kde je provoz už skoro jako na Evropské. Zlobila jsem se na ni a občas jsem ji ráno, když jsem roznášela noviny, snažila nacpat do své „běhací“ tašky a převézt k domovu. To bylo jako byste chtěli někam nacpat pytel blech! Po chvíli mi stejně utekla a pak už si na mě dávala pozor. Po ránu se mi zdaleka vyhýbala. Ale pak jsem jednou šla z nákupu, a protože, jak dcera říká, jsem konzumák (no, beru toho do „běhací“ tašky víc, abych nemusela chodit často), najednou kde se vzala, tu se vzala, strakatá kočka a hup ke mně. Zase jsem se s ní mazlila a přidala jsem jí kousek něčeho dobrého z nákupu.
Ochočila si mě. Teď už na mě čeká, a když vidí, jak odpoledne jedu s taškou domů, jeden skok a je u mě a druhý, a už ji mám v tašce, kam se dobývá na můj nákup. Samozřejmě, že něco dostane, posadím ji na plošinku vedle jejich plotu a honem zmizím. Ale její chuť roste. Teď už si mě zastaví, vyšplhá se po mně, prostě tak vlezlou kočku hned tak nenajdeš. Naší aristokratce by se z ní zježily všechny chlupy.
Jednou jsme se odkudsi vracely s dcerou, naštěstí bez psů. (To dělá Tatranka, že mě nezná). A známá strakatá kočička stála na sloupku.
Hned jsme ji šly pomuchlovat. Zblízka jsem zjistila, že je to asi Tatranky sestřička, protože paní říkala, že má jen jedno očíčko. Nebyla tolik mazlivá, měla důvod lidem nevěřit. Ale byla taky roztomilá. Najednou koukám, kousek dál nás zhnuseně pozorovala Tatranka. Číčala jsem na ni, ale ona se nepřiblížila. Naopak, sjela nás posledním odsuzujícím pohledem a někam utekla. Člověk by tomu nevěřil, ale ona na svou sestru žárlila. A dokonce si tu křivdu pamatovala ještě několik dní. Nakonec mě vzala na milost a byla to moje stará Tatranka. Prostě kočičí osobnost!