Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Padla kosa na kámen
21. června 2008, Jarka Svobodová
Moje babička byla samé lidové rčení a přísloví. A tak, protože jsem je od ní nasávala již od raného dětství, mám téměř na každou životní situaci nějaké pořekadlo. Proto ten název povídky o naší darebné kočičce.Je to velký kočičí despota. Na svém území nesnese cizího vetřelce (má smůlu, neboť máme dva psy, takže ty musí trpět), ale běda, když se objeví někdo na jejím teritoriu. Naše zahrádka u rodinného domku není nijak veliká, takže občas přibere milá kočička pod svou problematickou ochranu i území sousedů. Již jsem někde psala, jak honila po vedlejší zahrádce sousedky knírače, až ho, chudáka, zahnala do domu. A to byla jeho zahrádka! A naší Vikince bylo tehdy něco přes rok.
Dokonce jsem byla svědkem, jak před pár lety terorizovala kočku odnaproti. Zahnala ji pod auto na naší ulici a nedovolila jí, aby vylezla. Procházela se vítězoslavně se vztyčeným ocasem po střeše auta a hlídala. Konečně ji to přestalo bavit a milostivě ji pustila domů. Obzvlášť si smlsne na kocourovi dalších sousedů. Je to krásný bílý peršan, je lehoučký jak peříčko a vždycky ji uchváceně pozoruje za plotem. Ona dělá netýkavku, ale pečlivě si hlídá, zda ji ještě sleduje a předvádí se mu. Běda, když se k ní přiblíží trochu víc. Viki vyprskne, vyskočí do vzduchu a skrz plot mu nafackuje. Pak, protože je nervóza, vztekle mávajíc ocasem, div si ho neutrhne, peláší pryč. A sousedovic Míša dál sedí za plotem a mňoukáním se ji snaží přivolat. Snad mu ten nářez nestačí.
Ale na každého jednou dojde – jak pravila moje babička – a tak se i Viki dočkala. Běhá k nám totiž od sousedů odnaproti několik jejich koček (mají čtyři) a jedna z nich, jak jsem se dozvěděla, je docela krotká.
Vykoukla jsem nedávno z balkónu, abych naší milostslečně (už postarší, je jí teď deset let) něco hodila. Ona to zase ignorovala, neboť všechno jí chutná jen krátce. Za chvíli jsem se vyklonila a zjistila, že naše kočka zmizela, ale že se na našem dvorečku prochází krásná černá kočka a pochutnává si na Vikině svačince. Nebyla ani moc vylekaná a koukala na mě velikýma žlutýma očima v naději, že ještě něco přihodím. To víte, že jsem přihodila, takže naše ukrytá kočka určitě neměla radost.
Tahle cizí byla opravdu „okleplá“, neboť nám lezla do nářadí, co máme u sklípku a vůbec se chovala, jako když je doma. A to ve vzduchu musela cítit přítomnost dvou psů, z nichž jeden je obzvlášť vysazený na cizí kočky!
Druhý den naše Viki odmítala jít ven a v domě bylo cítit ostrý kočičí zápach. Dcera říkala, že ta krásná kočka od sousedů je určitě kocour. A aby toho nebylo dost, další den naše kočka prospala v mé skříni skrytá v mém oblečení. Pak jsme ji se sousedkou pozorovaly, jak opatrně vylezla dírou ve dveřích do zahrady a zůstala jako oukropeček stát u dveří a opatrně se rozhlížela kolem. Ráno jsme v domě měli opět načůráno a černý fešák sousedů dokonce počůral i spacák, co visel přes zábradlí na chodbě. Manžel říkal, že ho bude muset aspoň vystrašit, neboť to už je drzost, co si dovoluje. Tak jsem mu líčila, co prováděla naše nevinná kočička zvířátkům kolem až doteď.
Prostě každý chvilku tahá pilku, tak pravila moje babička.