Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Jako slepý k houslím
7. června 2008, Kocurová Miroslava
Jako každý pracovní den si to štráduju domů, vyždímaná jako citrón s myšlenkou na horkou voňavou koupel. Ale jako vždy, člověk míní, pánbůh mění. Když obejdu barák, najdu tam srocení davů jako na seřadišti prvomájového průvodu. Mezi lidma se plete plno naříkajících koček a jedna obzvlášť hlasitá se ještě válí po zemi a plete se pod nohama pobíhajících lidí. Kde se tu všechny vzaly? Co se vůbec stalo? A okamžitě se mi dostává odpověď od souseda Severy stojícího kousek opodál se svým mrzutým jezevčíkem po boku. Miluše v noci umřela. A ty kočky? To je všechno její. Policajti při vyšetřování pobíhali sem tam a všechny kočky utekly ven. No to je nadělení. A co teď s nima? Zítra přijede dcera z Anglie, tak se to vyřeší. A tak jsem otevřela konzervu, nasypala granule a naplnila misku s vodou. Miciny byly rády, že se o ně vůbec někdo zajímá a rychle se naučily chodit k bočnímu sklepnímu okýnku na baštu. Sem tam některý soused přidal něco zbytků od oběda, ale rychle je to přestalo bavit. Dcera přijela, ale kočky ji nezajímaly. Do bytu je nepustila a na mou ochotu odvézt je do útulku mi sdělila, že je nepřipraví o volnost (ale najíst jim nedala – divná volnost s výhledem na smrt hladem). Krmila jsem dál a chodila otravovat co s nimi. Mezitím začala vyklízet byt a kocouři začali o to víc značkovat. Lidi začali nadávat jak to všechno okolo smrdí a přestali dokrmovat. Zbylo to na mně a mé lítostívé srdce s jedním platem (sama mám doma 4 kočky a
syna). Dceru Miluše zřejmě unavila má vytrvalost a řekla mi, ať si s nima udělám co chci. Začala jsem počítat a dostala se na číslo 9. Proboha, kde je všechny měla. Mezitím jsem zjistila, že 2 kočky už jsou březí a počet tedy bude narůstat geometrickou řadou. Tehdy jsem si vzpomněla a pomoc při odchytu Luckyho přes internetové stránky Společnosti za práva koček. A tak znova najít v počítači, kde to bylo a ptát se a ptát se… A jak to bylo dál? Všechno dopadlo dobře, skoro jako v pohádce. Něco jsme se sousedem Severou rozdali, něco jsme odvezli do útulku a něco mi zůstalo a přes společnost jsme je vykastrovali. Nejúspěšnější byl soused s udáním březí kočky. Přijeli k nim na návštěvu známí z Polska. A jen tak se při řeči se zeptal co u nich stojí kocour k baráku. Prej dost. A nechcete jednoho, je tu takový fajný černý. Slovo dalo slovo a známí při odjezdu dostali černého kocoura. Když mi to vyprávěl, tak jsem se jen překvapeně zmohla na: Ale vždyť Ramon je pryč a černá je tu jenom ta březí kočka? No a o to přece jde, ne? Až doma zjistili, že si přivezli domů takovou malou kopírku. Však oni to u baráku uživí. No, uživí. Nic jiného jim nezbylo. A tak šest z pozůstalých dostalo nový domov a mi zůstali jen tři, ti nejplašší. Celková bilance je: jedno kotě si vzal vyšetřující policista, jednu kočku má hodná sousedka, černá březí kočička je v Polsku, Čikita je u mého souseda, Bonifác byl umístěn přes útulek v Ostravě Porubě k rodinnému domku a jednoho kocoura má kamarád pana Severy. Mi u domu zůstali největší plašani Ramon, Mourek a Lady.
Ale když někam dáte baštu, tak u jedné kočky stejně nikdy nezůstane, vždycky nějaká přibude a s ní další problémy s kastrací, léčením a tak jsem zjistila, že mi nic jiného nezbývá, než to začít nějak řešit. A tak jsem se stala členkou Společnosti za práva koček. A proto děkuji všem, kteří měli tu trpělivost a pomáhali mi po celou tu dobu radou, pomocí i
dozráním k přijetí členství. Dnes už vím kam a na koho se obrátit, když si s něčím nevím rady (a ještě pořád je to dost často). Neboť nikdo z nás není vševědoucí a rada s pomocí se vždycky hodí, obzvlášť v zapeklité situaci jako byla třeba ta moje. A navíc, kočky pořád přibývají.Prostě – jako slepý k houslím.