Příběhy a fotografie kočiček z depozit
KOČIČÍ KRÁLOVSTVÍ
30. kvetna 2008, Ludmila Funková
dovolte mi abych vám vyprávěla příběh o jedné z našich kočiček, a to o princezně Medulince Medouškové z kočičího království na Pasekách.Kdesi daleko, tam za devatero horami a devatero řekami v zemi tak vzdálené, kam lidská noha jen občas vkročí, se obyčejné kočičí mamince narodila krásná kočičí holčička.
Svůj život u maminky si užívala tak jako každé miminko u své milující matky. Myslela si, že vše takhle zůstane už napořád. Ale kde se vzal tu se vzal, objevil se tu záškodník ze všech ten nejhorší, a to zlý člověk. Malou kočičí holčičku našel a kočičí mamince jí sebral. Maminka se snažila svoji holčičku bránit, prosila člověka ať jí nechá, že je ještě moc malinká aby žila někde sama, vždyť měla teprve tři týdny!!! Ale člověk jakoby její prosby neslyšel. Holčičku odnesl, nenechal si ji, ale vyhodil jí na místní kravín a ponechal krutému osudu.
A tak naše kočičí holčička zůstala sama, úplně sama. Holčička byla velice smutná a tuze se bála. Seděla v koutku ve špíně a prachu jako malá Popelka. Stále plakala a volala svoji maminku.
Najednou, kde se vzaly tu se vzaly, objevily se dvě lidské bytosti a koťátko odnesly k sobě domů do kočičího království. Kočička vypadala jako malý včelí medvídek a tak dostala jméno Medulinka. Ouška měla plná ušního svrabu, k tomu zalepený nosánek. Doktor, když jí uviděl ani nechtěl věřit, že někdo dokáže vyhodit takové mrně. Vše jsme zvládli ouška i nosánek dali do pořádku a protože pěkně baštila brzy z Popelky začala růst malá kočičí princezna. V kočičím království žilo už několik kočiček, všechny byly přátelské a s novou kočičkou si povídaly o všem možném, některé si s ní i hrály.
 |
 |
 |
psi, ona musí běžet také, někdy si říkám, že bych s nimi ani nemusela chodit, že by to naše Medy určitě zvládla sama. Vždy se s nimi vrátí až dovnitř do domu aby měla jistotu, že v pořádku došli. Když se dává prádlo do pračky musí to vidět a pro jistotu ještě zkontroluje pračku zevnitř, potom vyleze mňoukne a já vím, že je vše v pořádku a mohu pračku pustit. Když přijde večer a všechny ostatní kočičky a psi jdou spát do svého pokojíčku, Medy sedí a čeká, protože ona jako správná princezna spí jedině v posteli a to ještě takovým způsobem, že si ve své vlastní posteli připadám jako host. Není výjimkou, že ležím na samém kraji a v pozoru jako voják a naše Medy leží napříč rozvalená přes celou postel. O křečích, které mě v noci berou ani nemluvě. Jednou jsem dokonce z postele i vypadla a to by jste měli vidět ten její pohled – co tady blbneš vždyť mě budíš!!! Sklopila jsem oči a opět zaujala své místo-vojáka v pozoru. Ráno za svítání vstává a to tím stylem, že chodí a něco mi šeptá, když nereaguji začne shazovat věci z nočního stolku a to ví, že vždy zabere a já vstanu a pustím jí honem ven. Jednou o víkendu jsem zaspala, to potom žádné šeptání nebylo, hned začaly lítat věci z nočního stolku a fofrem ven. Tam se ale nezdrží. Musí být doma dřív, než můj manžel vstává do práce aby mu pomohla se snídaní. Potom si stačí ještě chvilinku zdřímnout a začíná jí celodenní koloběh. Musí vstát a vypravit děti do školy, vyvenčit psy, doma pouklidit, miluje urovnávání potahů na gauči – vždy to udělám špatně a ona to potom musí předělat (ještě, že jí mám), hrozně ráda zametá, kdyby udržela smeták hned by měla zameteno, takhle alespoň pomáhá „urovnat“ kupičky smetí. Vaří oběd. Přivítá děti ze školy, prohlédne tašky asi kvůli úkolům a svačině. Potom má ještě nějaké důležité psaní na počítači. Musí na zahradu, zalít skleník, zahnat kačeny, pohrát si s mladšími kočičkami, prohnat je a ukázat jak
se leze na strom, opět vyvenčit psy. Načež má podvečerní siestu, kdy si chvilku zdřímne a je tu čas na přípravu večeře. Všade vleze, všechno prohlídne, ale s takovou noblesou a vážností, že se člověk až diví co taková princezna zastane práce. Myši zásadně nechytá, jen sedí a sleduje co se kolem děje, asi by se shodila, kdyby se honila za nějakou myší. Naše Medy není pyšnou princeznou, je velice hodná a přátelská. Když je člověku úzko, přijde vleze na klín a tichounkým hláskem mňouká tak dlouho, dokud se jí člověk nezačne věnovat a hladit jí. Potom se její andělská očička začnou usmívat a její pohoda a spokojené srdíčko, které dokáže zázraky se nějak přenese i na mě a smutek je ten tam.
Kočiček máme hodně, všechny jsou naše sluníčka, která dokáží svojí
přítomností zahřát naše srdce.
Vždyť žijeme v kočičím království s opravdovou kočičí princeznou a jestli nezemřeme budeme tu stále. I vy by jste chtěli žít v kočičím království?
Proč ne, kočičích království a kočičích princezen je všude moc. Na každém rohu je nějaká opuštěná kočička, která je malou Popelkou a z které také jednou pomocí vaší lásky vyroste opravdová princezna. K tomu aby člověk toto království našel stačí opravdu hrozně málo. Otevřete svoje srdíčko, pusťte do něj malou Popelku a váš domov se rázem promění v kočičí království, ve kterém bude stále hřát sluníčko. Sluníčko, které lze vidět jen spokojených kočičích očích.
Děkujeme paní Lídě za láskyplný příběh o Kočičím království a zároveň vyřizujeme vzkaz od princezny Medulinky:
Ahoj, ahoj, hodní lidé, mňauky, mňau, čekáme tu na vás, máme vás rády a prosíme pusťte nás k sobě domů, vezměte si nás a mějte nás také rádi; slibujeme, že budeme vaše věčná sluníčka!
S úctou a kočičím pozdravem mňaúúú
za opuštěné kočičky z Poličky
Princezna Medulinka Medoušková
kočičí království na Pasekách
e-mail:lifunk@seznam.cz
mobil: 607 256 672
www: http://www.opustenekocky.estranky.cz/