Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Žádáme o vystěhovalecké pasy
24. května 2008, Jana Petrželková
Život jde různě i hrůzně a přináší různé změny. Kocouři změny nesnášejí, resp. snášejí jen ty, které by sami navrhli, tedy kdyby měli u nás v rodině platné hlasovací právo. Co rozhodně nesnášejí, je jakékoliv ruchání, zmatek, úklid, a přemísťování nábytku Oni chtějí klid a jistotu. Jenže ono to tak napořád nejde.
Nedalo se nic dělat, koupila jsem novou chladničku, dole s mrazákem. Stará chladnička vysoká jako věž a volně stojící velký mrazák museli z domu. Čára s Matějem z toho byli silně nevrlí. Byly to totiž pro ně v kuchyni příjemné posedy, odkud měli výhled po bytě a ještě navíc na chladničce startovací dráhu, odkud nám skákali v nestřežených a netušených okamžicích na krk a záda a přiváděli nás tak k infarktu, k jejich velkému obveselení a potěšení, jak jinak. „Tohle nám, Jano, nedělej“ řečnil ke mně důležitě Matěj. „Uvědomuješ si vůbec, že jde o hrubý zásah do našeho teritoria? Všechny plánované změny musíš nejprve se mnou konzultovat“ zvedal ke mně hlavičku v naději, že to pochopím a vše vrátím do původního stavu. Nepochopila jsem nic, jen jsem přemýšlela, odkud to ten Matěj má. „Jasně, vrať aspoň ten mrazák zpátky! Nejen že teď nemáme na čem sedět, ale ani se z čeho odrážet při skoku na tu novou lednici! Myslíš, že vyskočíme do výšky 2 metry z místa?“ brblal Čára a mrskal rozčileně ocáskem. Byla jsem ale neústupná. „Bude to kluci takhle a basta fidli, žádný dohady. Ale abyste neřekli, tak vás každého 3x denně nahoru vysadím“ snažila jsem se je smířlivě naladit. „Nahoru si vysazuj sebe nebo koho chceš, ale ne nás, my jsme samostatný kocouři a ne plyšový hračky“ urazili se oba kocourci a aby demonstrovali svoji jednotu proti mně a zejména příkoří které jim působím, krčili se oba namačkaní na jediné židli v kuchyni – mé pracovní barové kulaté židličce o průměru sedáku 20 cm a mrskali ocáskama,aby vůbec udrželi rovnováhu. „Tady bydlet nebudu, samej ústrk to tu je“ brblal Matěj, „žádám o vystěhovalecký pas“.Kocourci teda byli nešťastní – ale já taky. Na kluky neodbytně lezlo jaro, chtěli ven, ven a ještě jednou ven. Jenže venku pořád zima, pořád ledové noci – jak bychom v tomhle mohli být na chatě? Navíc já pořád dokola nemocná, pořád ATB a pořád na huntě. Matěj už toho měl všeho dost a rozhodl se, že převezme velení. Na mě ani na Lukáše si prozatím netroufal, takže to zkoušel na Čárovi. Chudák Čára! Najednou nesměl nic, všechno Matějovi vadilo a hned každý pokus o vzpouru tvrdě trestal. Čárýnek nemohl k misce – musel čekat, až se nají pan Matěj z obou misek a co mu nechá. A když zrovna Matěj neměl chuť na jídlo, tak jí zkrátka nesměl mít ani Čára. Na čerstvě vyčištěný záchůdek měl nárok opět Matěj. Čára si mohl dát buď nohy křížem, nebo si odskočit do vany nebo vyčkat, až Matěj nové stelivo posvětí. A mazlení! Jen si Čárýnek ke mně vlezl, okamžitě přiběhl Matěj, mrsknul fousama a hodil zlým okem a Čárýnek poslušně pochodoval pa. Nebylo v mé moci ho zadržet. A aby toho nebylo málo, tak se Matěj začal chovat k Čárovi jako ke kočce, která potřebuje nakrýt. Zpočátku jsem nezasahovala a doufala, že si to kluci nějak srovnají mezi sebou sami. „Nenech si to líbit, Čárýčku“ povzbuzovala jsem toho utlačovaného kocourka, „jsi starší, větší a těžší, neříkej mi, že se nedokážeš Máťovi postavit! Žádej demokracii, žádnou vládu jedné strany!“ Čára na mě koukal a nic neříkal, ale fakt je, že se kluci rvali jak koně, řvali, syčeli a prskali, občas i chlupy lítaly – a většinou vyhrál Matěj. Čára není bojovník, je spíš diplomat, vyjednávač, zatímco Matěj je rozený perousek, generál a despota. „Jestli mi nebylo líp na ulici nebo v útulku“ stěžoval si Čárýček. „Mám tohle zapotřebí?
Žádám o vystěhovalecký pas“. Povzdechla jsem si a došla za synem. „Mám nápad“ oznámila jsem mu. „Odneseme OBA kocoury do útulku a vezmeme si místo nich hodnou kočičí holčičku“. „Hahaha“ zasmál se skepticky syn, „to si skoč radši do hračkářství pro pár plyšáků, když chceš mít doma vzorné kočky. Musíš to vzít za jiný konec, ale půjde ti to těžko, protože k pořádnému dohovoru s kočkami ti chybí ten nejzákladnější komunikační prostředek, totiž ocas“ . Tenhle argument jsem musela uznat, podle koček jsme jistě i v tomhle bodě my lidi velmi nedokonalí. A tak jsem jen zamyšleně koukala, jak Matěj chodí po bytě s ocáskem vzorně nahoru, zatímco Čára s ocáskem staženým až úplně dolů. „Jestlipak by nebylo nejlepší, kdybych o ten vystěhovalecký pas nakonec požádala já?“ pomyslela jsem si toužebně s vyhlídkou na klid, ale bylo mi jasné, že už musím začít jednat. Tenhle teror trpět nebudu, ten musí přestat. Nikdy u nás nebyl a také u nás nikdy nebude.A tak jsem začala zjevně chránit Čárýnka a Matějíčkovi nastaly horší časy. Měla jsem pořád po ruce noviny, kterými jsem práskla Matějovi vedle hlavy když zlobil, házela jsem po něm různé předměty na dálku – třeba krabičku sirek, kouli z papíru apod., hodila jsem mu na hlavu ručník nebo ho zavřela v jiném pokoji. Báječně fungovala i injekční stříkačka s vodou. A když bylo úplně nejhůř, tak jsem ho čapla za kůži na krku a strašlivě na něj zasyčela. Tomu rozuměl. Nakonec se situace začala uklidňovat a já mohla zase slevit. Z kocouřích rivalů se opět stávali bráchové a já pro jistotu ještě hladila obouruč a mňamky také podávala najednou a byla šťastná, že těch kocourů není víc, protože to bych se musela přeškolit na chobotnici.
A tak je u nás zase klid a mír, ale stejně mám oči i uši na šťopkách, znám přece Matěje. Čárýčka prostě musím chránit já, když to on sám neudělá. A vůbec, venku je hezky a já jsem zrovna zdravá a tak už konečně pojedeme na tu chatu a Matěj bude mít plno lepší zábavy. Takže už vím, co budu dělat dneska večer. Přece vystavovat ty vystěhovalecké pasy, nebo ne?!