Příběhy a fotografie kočiček z depozit
První kočka byla darem nebes
26. dubna 2008, Milena Sophia Wahlen
Legenda „Jak Bůh daroval světu kočku“se stala roku 1215, kdy ďábel vládl mocným, kteří měli podporu papeže Inocence III., jenž chudým bral a bohatým dával. Bůh se rozhněval a poručil andělům, aby odložili harfy a postarali se o spravedlnost na světě. Každému andělu byla svěřena určitá oblast světa. Největší starost měl o provincie kolem Svatého města Říma a tak tam vyslal smělého nebeského posla, anděle Felise, který dokázal na sebe vzít lidskou i zvířecí podobu. Felis kvapně odletěl do Umbrie, neboť tam si Satan počínal jak utržený ze řetězu. Satan se plížil okolo horského městečka Assisi a ďábelskou lstí uváděl mnichy ze
San Damiana do pokušení. Nejvíc měl spadeno na Františka, zakladatele kláštera, strašně ho zlobilo, že se snaží naučit řeči zvířat, že už zná řeč nebeských ptáků a často s nimi zpívá Chvalozpěv stvoření. Rozhodl se tedy Satan, že ho pokoří v podobě zvířete. Odložil kopyto, rohy i plamenný ocas a zrovna když se chtěl proměnit v srnu a zapříst se zbožným mužem hovor, prolétl nad ním nočním nebem Boží posel Felis. „Pane na nebesích, pomoz!“ zvolal Felis „satanáš nám chce vzít Františka!“. Bůh seslal mocný blesk, v jehož strašlivém světle Franitšek ďábla rozpoznal. Vztekal se Satan nad svým nezdarem a ještě před svítáním přilákal všechny myši, krysy a potkany před hradby města Assisi a bránu kláštera. Poručil jim aby zhltali i tu nejmenší kůrku chleba a těšil se, že Františkův Chvalozpěv stvoření navždy umlkne, až všichni mniši zemřou hladem. Anděl Felis včas invazi hlodavců odhalil a když se za rozbřesku už blížili k San Damianu zavolal k Bohu o pomoc. „Proměním tě v hrdé dravé zvíře, které dokáže vzdorovat Satanovi a zapudit hlodavce. Budeš mít ovšem i krásnou podobu a lásku v srdci, abys mohl Františka potěšit“ rozhodl Bůh a vytvořil nejdokonalejší šelmu. Ďábel ve skrytu číhal a jeho posměšný chechot se rozléhal nad krajem. Boží moudrost a andělský soucit se vtělily v jedno, andělská křídla zmizela a místo nich halil Felise stříbřitě hedvábný kožešinový plášť, z tváří mu narostly paprskovité jemné fousky, na konci hřbetu se nesl úžasně hebký a ohebný ohon, na nohou a rukou se objevily sametově měkké polštářky. „A s tím mám bojovat, Pane?“ pohnul tlapkami a prohlížel si polštářky. „Natáhni je,“ usmíval se Bůh na zvířecího anděla, „schoval jsem do nich osmnáct srpových nožů ostrých jak jehla. Můžeš je vytasit, kdykoli bude hrozit nebezpečí, s jejich pomocí můžeš bojovat, opatřovat si potravu, zkus to!“Felis se do nové podoby pomalu vciťoval, zkoušel to a ono, nechával srpové nože vyjet ven a dovnitř, dovnitř a ven, vyšplhal obratně na nejbližší strom, skočil měkce zpátky na zem, zametl ohonem suché listí, všechno mu šlo dobře a měl z toho skvělý pocit. „Pane na nebi, kým jsem se opravdu stal, jsem ještě anděl, který vypadá jako mrštné zvíře?“ „Tak nějak, milý Felisi, tak nějak…magická bytost na čtyřech sametových tlapkách, která se ode dneška bude nazývat kocour.“ „Kocour“ chtěl potěšeně vyslovit Felis, avšak uslyšel zaznít „mňau!“ V té chvíli Bůh vzal andělu v podobě šelmy vzpomínku na jeho existenci Božího posla, zbavil jej pochybností a strachu. „Nyní tě kocoure Felisi, propouštím do tvé nové existence. Stvořil jsem tě jako nezapomenutelné stvoření a jsi první svého druhu. Jednoho dne se objeví lidé, kteří v tobě uvidí nejdokonalejší zvíře s jedinečnými schopnostmi – avšak do tvého tajemství nebudou schopni proniknout. Teď se postarej o Františka a obrať ďábla i s jeho zástupem hlodavců na útěk!“ Bůh se skryl a kocour Felis zapomněl na svou proměnu v okamžiku, kdy ucítil krysy a myši. Vyrazil divokými skoky a s prskáním mezi nesčetnou havěť, rozmachoval se hrozivými údery tlapek, vrčel a ocasem bičoval zem. Hlodavci se v panice rozprchli do všech světových stran, ďábel zavyl bolestí, když do něj Felis zaťal drápy a s ječivým řevem vzteku se vrátil do pekel. Felis si očistil tlapky a kožich a pln starostí spěchal k Františkovi. Stulil se na jeho hrudi, tichounce předl a nakonec ho probudil něžným dotykem tlapky. František s úžasem pohlížel do tajuplných, zlatozeleně se třpytících očí. „Odkud jsi, krásné stvoření? Zdálo se mi, že Tě poslal Bůh a že jsi mi zachránil život … ale vždyť ty jsi přece … zvíře?“ něžně hladil František hedvábnou srst a těšil se jejím teplem. Kocour Felis přivřel oči v přátelské štěrbinky a tiše zapředl: „když myslíš?“ Léta míjela a když se psal rok 1226, ucítil Felis jedné noci, kdy zahříval zesláblé tělo Františka, blízkost smrti. Ten ho k sobě láskyplně přivinul, „ještě než první sluneční paprsek zahřeje tvůj kožich,“ usmál se a pohladil smutnou kocouří tvář, „můžeš si na rozloučenou něco přát.“ Felis poprosil, aby se za něj u Boha přimluvil, „toužím po jiné bytosti svého druhu, nechci tu zůstat sám“.
František zavřel oči, „Spánembohem, kocoure…!“ a zemřel. Tři dny a tři noci tiše předl Felis u nohou svatého a držel u mrtvého stráž, pak sledoval smuteční průvod mnichů až na hřbitov. Každého dne trávil siestu na hrobě svého přítele, dřímal a procházel se svými kocouřími sny, až jednou usnul a tu ho náhle probudil sladký vrnivý zpěv. Felis vyskočil a nevěřil svým očím, vedle něj seděla jeho podobenka, ale menší a jemnější. Její černá aksamitová srst sladce voněla a leskla se jak hedvábí, kouzelné stvoření s jantarovýma očima se ho něžně dotklo tlapkou. „Ty jsi také kocour?“ mňoukl Felis. Černá kráska se koketně protáhla a zavrněla vyšším tónem „myslíš, že Stvořitel chtěl aby náš druh vymřel? Já jsem přece kočka!“ Felis už vůbec ničemu nerozumněl, ale to se mělo ještě téhož dne změnit, když se spolu ti dva procházeli nivami u San Damiana. Od toho dne žil kočičí pár jak odpovídalo jeho druhu a již po roce žilo nejen v okolí San Damiana a Assisi jejich početné potomstvo. Ale jen málo lidí poznalo, že jsou obklopeni magickými bytostmi, které se jen tváří jako by to byly malé šelmy. Jenom ti, kteří kočky skutečně milovali, poznali v každé z nich Felise. Tak to bylo a tak to navždy bude.