Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Tradice chrámových koček,
12. dubna 2008, Alice Oppová
strážců tibetských klášterů.
Tibeťané jsou veskrze mírumilovný národ, vyznávají buddhismus, který zabíjení lidských i zvířecích bytostí přísně zakazuje a zvířatům přiznává stejná práva jako lidem. Původně bylo požívání masa pro buddhisty tabu. Dříve dokonce bývalo povinností určitých mnichů modlit se i za duše zemřelých zvířat. Tibetští mniši nikdy neválčili, tudíž nepotřebovali zbraně ani bojové psy. Z tibetských klášterů se ozývaly pouze mantry, klapání modlitebních mlýnků a hlas bubínků svolávajících k modlitbám, jinak tam vládlo ticho jak v kostele. Hlasitý štěkot tibetských dog (nyní tak módních), by rušil mnichy v rozjímání, rovněž obrovská spotřeba masa na krmení těchto psů byla pro přísné vegetariány nepřijatelná. Takže v lámaseriích nikdy nepobíhali štěkající a nepřípustně hluční psi, které by navíc asketičtí mniši, chovající odpor k masu, neměli čím živit. Místo psů-obránců tedy v klášterech chovali chrámové kočky, aby hlídaly neopracované drahokamy položené kolem posvátných soch. Kočky se tiše, neviditelně a ostražitě plížily temnými chrámy a běda tomu, kdo se pokusil klenotů jen dotknout. V tu chvíli se ze tmy vynořila kočka a skočila po chtivé ruce. Jestliže zloděj kořist okamžitě nepustil, druhá kočka mu skočila rovnou na krk a vzápětí se odevšad vynořili další strážci pokladů. Tyto kočky měly drápy dvakrát tak dlouhé, než současní kočičáci a když zaútočily, tak nepustily, dokázala je zastavit jenom smrt nebo útěk zloděje. Přiblížit se k nim směli jen mniši, kterým důvěřovaly. Mimo to se traduje úžasná pověra tibetských mnichů, kteří jsou prý přesvědčeni, že když kočka přede, ve skutečnosti odříkává šestislabičnou mantru: „ÓM, MANI PAME HÚM“. Později, cca v 7 stol.n.l., začali tibetští mniši chovat i plemena drobných psů, kteří je při dlouhých modlitbách zahřívali a dělali jim společnost. Z těchto se posléze vyvinuli shih-tzu, lhasa apso, tibetský teriér a zejména tibetský španěl (podle legendy údajně 1/3 pes, 1/3 kočka, 1/3 opice). Dodnes tibetský španěl vykazuje chovatelstvím nejméně pozměněnou povahu. Je stále stejně otužilý, vytrvalý, netrpí zdravotními problémy, má vysokou inteligenci, skvělou paměť, svoje pány miluje, k cizím je značně nedůvěřivý.
Na závěr bájná legenda o Posvátné Birmě
Legenda vypráví o věrném bílém kocourovi Sinh s oranžovýma očima, který žil v Barmě, a to v buddhistickém klášteře se starým lámou Mun Ha. Láma Mun Ha celý svůj život zasvětil modlitbám k bohyni převtělení se safírovýma očima. Jedné noci byl klášter přepaden, starý láma zemřel v modlitbách a jeho bílý kocour Sinh, který lámu miloval tak hluboce, že ho ani v hodině smrti neopustil, se jako zázrakem změnil. Jeho oranžové oči nabyly průzračnou modř safírů, jeho bílá srst zezlátla, obličej, ouška a ocásek získaly barvu půdy, jen tlapky zůstaly bílé. Podle legendy prý kocour Sinh přijal duši starého lámy a zůstal se svým pánem po celých 7 dní a 7 nocí. Poté také zemřel a týž den se změnila barva očí a srsti u všech kočiček v klášteře. A od té doby toto zbarvení přechází na jejich potomstvo.
Přestože není potvrzen původ plemene v Barmě, název „posvátná Birma“ zůstává. Údajně jediný pár byl dovezen do Evropy jako dar z tibetského kláštera, kde prý byla Birma vyšlechtěna z dlouhosrsté dvoubarevky Bicolor a Siamek, které střežily poklady v buddhistických chrámech. Ať tak, či onak, Birma je uznávána jako samostatné plemeno se statutem CAC od roku 1925 a je POSVÁTNÁ!