Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Takový normální víkend!
29. března 2008, Miroslava Kocurová
Že mám doma plašánka (Lucky) už víte z knihy návštěv. Když jsem ho přinesla tak zalezl za sporák a vypadalo to,že už ho neuvidíme. Poté, co konečně vylez, tak vypadal jako by do pěti neuměl napočítat. Prostě zlatíčko něžňounké. Matýsek se ho ujal a začal mu dělat chůvu. Lucky se s ním mazlil tak něžně, že jsem si myslela, že nic tak něžného jsem ještě neviděla. Ale ouha! Jak jsem se mýlila. Po pár dnech se adaptoval s nezvyklou rychlostí. Naše malé zlatíčko Lucky napřed dostal přezdívku Hudini(to pro jeho bezchybné schovávačky – někdy jsme ho hledali i 2 hodiny). Ale jakmile se projevil, došlo na přezdívku TURBO!!! Vymyslel ji syn – pro jeho super pohon na všechny čtyři při útěku (když něco vyvedl). Na to, že se nás ještě pořád bojí, tak nám pěkně rychle odrzl! Jeho poslední žertíky byly spáchány o víkendu. To si takhle v sobotu ráno hezky spím, myslím si, že to bude na déle, ale někdo jiný si to nemyslel. Aůůůůůů, sakra ty pidižvíku prťavej, slez z mý nohy!!! Tenounké drápky zajely do masa jako do másla! Musel to být Turbo, protože Cindy a Maty mají ostříhané drápky a tyhle byly jako jehly! Hajzlík mrňavej, pohladit se nedá, ale křivdu už na mně páchá. Bylo po spaní, zbytek společnosti měl samozřejmě radost. Plnění misek nastalo o mnoho dříve než jinou běžnou sobotu. Po zbytek dne se mi ten pidižvík vyhýbal. Však měl taky proč. Ale bohužel do večera se zase otrkal a jeho drzost opět neznala mezí. Jakmile si myslel, že spím a jsem neškodná, opět začal napadat mé nohy a prsty na nich. Jsem už od třech micin celkem zvyklá a tak kousání přes deku jsem vydržela a po chvíli ho to přestalo bavit. No, asi jsem to měla protáhnout, neboť nuda se projevila objevováním a při té příležitosti našel na stole propisku. Posunování a pošoupávání po stole ho bavilo docela dlouho, ale mi už docházela trpělivost a tak jsem ho vyhnala a propisku tvrdě zabavila. Načež se s Matesem rozhodli běhat po pokoji sem a tam s dusotem hodným stáda koňů. To už jsme začínala být docela mimo! Ono jedenáct večer je docela akorát na spánek a moc vám nejede, když vám ho někdo pořád přerušuje.Po pár nadávkách se Matěj odporoučel do dětského pokoje k synovi a Luckyho nechal svému osudu u mě.
Chvíli dal pokoj a já pomalu začala zabírat, ale to jsem měla vědět, že jenom připravuje nějakou lumpárnu! Najednou řev jak od Tarzana a malej Lucky začal šplhat a skákat po zácloně a následně po závěsech směrem ke garnyži (bacha, mé stropy mají 3,5m). V hrůze jsme vylítla do sedu a už jsem řvala jako nepříčetná (aby ne-bylo už k dvanácté). Po řevu doprovázeném tleskáním ten prcek sjel dolů jak had! Navíc se urazil a
seděl na okně zaražený jak prdy! Božínku,chvíle klidu. Dlouho mu to ale nevydrželo a začal se tam ošívat a šordit. Zase jsem znervózněla. Naštěstí uslyšel Matyho vrkání z dětského pokoje a se svým TURBO pohonem vylítl z okna směrem k dětskému. Tam už zůstal! Chvála pánu bohu (a to nejsem věřící). Co se dělo tam už nevím, mé vědomí se odebralo do hajan. Ještě že syn má tvrdé spaní. Asi mu to nevadilo a já byla šťastná, že mi dali pokoj. Druhej den se prevíti tvářili jako nic! Ještě že mně nechali přispat aspoň do osmi. Krásnej den! No a pak se těšte na víkend!!!