První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

8. července 2005, Eva Medunová

aneb Jak Mourek ke štěstí přišel a my k Mourkovi

Svou nejlepší kamarádku jsem poznala na základní škole. Už od čtvrté třídy jsme sedávaly ve stejné lavici a scházeli se i odpoledne po škole. Ve všem jsme si vždy perfektně rozuměly, jen na jedné věci jsme se nikdy neshodly, a tou byl náš názor na kočky. Kamarádka má doma krásnou tříbarevnou kočičku, která se jmenuje Micinka. Micinka je velmi milé zvíře, ale bohužel kvůli nedbalosti svých majitelů mívá dvakrát ročně koťata, která samozřejmě většinou nikdo nechce. Kamarádčini rodiče tento problém řeší starým osvědčeným způsobem – koťátka prostě zabijí. Mojí kamarádce to připadá normální a vůbec se nad tím nepozastavuje a já se nestačím divit jejím postojům získaným od rodičů.

I když svoji kočičku mají rádi, nejsou schopni obětovat pro ni jediný peníz. Není vykastrovaná, naočkovaná ani odčervená. Veterináře v životě neviděla a její majitelé jí dávají mléko, po kterém má průjem. Otvírá se mi kudla v kapse, když vidím, jak jsou ti lidé bezohlední. Peněz totiž mají dost, ale radši je utrácejí za zahraniční dovolenou a nové spotřebiče do domácnosti, než aby si usnadnili život své kočce…

Vždy, když jdu tuhle kamarádku navštívit, má Micinka koťata nebo je aspoň čeká. Před dvěma roky mi taková návštěva změnila život. Tehdy mi ta dívka řekla, že Micinka má opět koťata a že je její tatínek chce zavést do lesa a tam je vypustit. Přemlouvala mě, ať si jedno kotě vezmu, abych mu zachránila život. Nejdřív se mi do toho moc nechtělo. Věděla jsem totiž, že moje maminka kočku zarytě nechce, protože se bojí, že by se nám zatoulala. Navíc jsme odjakživa měli psa. Nakonec jsem se ale na ty dva malé kocourky šla aspoň podívat. Když jsem spatřila Mourka, něco se ve mně zlomilo. Byl to takový malinkatý pruhovaný rošťák nazrzlé barvy. Připadal mi opravdu nádherný. Do toho frajera s bílými ponožkami a růžovým čumáčkem jsem se okamžitě zamilovala a od té chvíle byl za každou cenu můj. Už toho večera jsem si ho nesla domů v děravé lepenkové krabici a věděla, že mám průšvih, který budu žehlit ještě dlouho.

Když jsem přišla domů a maminka viděla, jakou krabici nesu, spustila na mě slovní průjem plný otázek a zákazů. “Toho kocoura zítra odneseš zpátky. Máme přece psa a to nám stačí“, stála si maminka na svém. Mezitím jsem svého nového miláčka vytáhla z krabice a vzala do náručí. “Ty jsi ale krásný kocour“, řekla maminka se zalíbením, když Mourka poprvé uviděla a bylo na ní poznat, že se do něj zamilovala stejně jako já. Divila se, jak je krásně zbarvený a začala se vyptávat, čím ho budeme krmit a kde bude spát. A pak řekla tu větu, na kterou do smrti nezapomenu: “Víš, že u nás byla zvířátka vždy na prvním místě, tak ty už jsi teď na třetím!“ Další den jsem Mourka neodnesla zpátky. Šli jsme na veterinu.

Můj nový kamarád byl trochu zanedbaný. Měl ušní svrab a střevní potíže z mléka. Ale to se během čtrnácti dnů dalo do pořádku. S naším psem jsem Mourka seznámila už ten večer, co jsem ho přinesla k nám. Máme fenečku německého pinče. Jmenuje se Barynka a je jen o pár měsíců starší než Mourek. Když našeho kocourka poprvé uviděla, chtěla si s ním hrát. On se jí ale strašně bál a vytahoval na ni drápky a syčel. Barynka se před ním začala plazit po zemi, jakoby to byl vůdce smečky. Ukazovala mu, že má nad ní převahu a snažila se s ním skamarádit. Podařilo se jí to až o tři dny později. Z těch dvou se postupem času stala nerozlučná dvojka a začali všechny lumpárny páchat společně. Mourek u nás rychle zdomácněl. Jelikož už pěkných pár let žijeme s maminkou samy dvě, stal se tento milý tvor po dlouhé době jedinou mužskou součástí naší domácnosti.

O kočkách jsme toho moc nevěděly. Pro mě bylo například velkým překvapením, když mi paní veterinářka řekla, že se kočkám nemá dávat mléko. Maminka zase dodnes nemůže usnout, když se kocour večer toulá. Dřív to řešila tak, že milého Murku zavřela doma hned, jak se začalo stmívat a měl prostě smůlu. Teď už jsme si na jeho toulky zvykly. Největší problém byl s vymýšlením toho, kde bude spávat. Nakonec jsme mu daly pelíšek do sklepa. Je tam totiž teplo i v zimě, protože je tam plynový kotel, kterým topíme. Momentálně šetříme na „kočičí lítačky“, abychom nemusely přes zimu mít otevřené dveře do sklepa.

Mourek byl takový o měsíc uspíšený vánoční dárek. Během zimy nás přesvědčil o tom, že je ten nejmilejší chlapík pod sluncem.

Byl ale přítulný a milý jen dokud bylo venku chladno. Po zimě totiž vždycky přijde jaro a voda z roztátého sněhu rozbouří i tu nejklidnější řeku. Tak jako na každého kocoura i na našeho Mourka přišlo volání touhy. Jeho chování se velmi změnilo. Už se s námi tolik nemazlil a začal se bouřit. Když jsme ho večer včas nechytily, zmizel pryč i na týden a vracel se roztrhaným kožichem a špinavými ponožkami. Když jsme ho večer nepustily ven, vybíjel si zlost na Barynce, až byla chudinka celá pokousaná a poškrábaná. Navíc si značkoval svoje teritorium a nezapomněl ocvrkat i nás. Veterinářka nás už dřív varovala před tím, že se tohle stane. Chirurgický zákrok byl potom už prostě nevyhnutelný. Po kastraci se z Mourka zase stal ten milý a pozorný přítel, kterým byl dřív. Přestal se toulat a zlobit. Náš miláček se vrátil k nám a oddal se nám celým srdcem.

Aby jsme se nenudily, dělají naše zvířátka různé psokočičí kusy. Barynka je velmi svérázné zvíře. Už jako štěně nás překvapila, když se sama od sebe naučila otvírat dveře. Díky tomu se teď s Mourkem dostanou kamkoliv a plně toho využívají.
Když byl Mourek ještě malý, nosila ho Barynka v zubech. Chytila ho za krkem a běhala s ním po zahradě a on jí v tom vůbec neodporoval. Často jsme si myslely, že už je kocour dávno zakouslý, když Barynce jako mrtvolka visel z tlamy.

Jednou jsme zase nechaly na kuchyňské lince pečené maso. Náhodou jsem vstoupila do kuchyně, když Mourek stál na lince a pochutnával si na našem obědě. S Barynkou se podělil. Házel jí kousky masa na zem. Na vánoce se zvířátka domluvila, že zruší ten trapný stromeček, co nám vyrostl v obývacím pokoji. Mourek ho shodil na zem a Barynka rozkousala svíčky.
Ti dva si spolu každý den hrají. Nejdřív sedí proti sobě a dívají se jeden druhému do očí, jakoby si vyznávali lásku, pak ale Mourek na Barynku skočí a obejme ji tlapkami kolem krku a ona mu to oplácí. Nakonec hra skončí vzájemnou očistou nebo vyhraje ten, kdo uteče a nejlíp se schová – takže Mourek.

Možná se ptáte, jak to tehdy dopadlo s Mourkovým bratříčkem. Mělo to nakonec happyend. Zatelefonovala jsem známým, kteří mají zverimex a pomocí inzerátu jsme mu našli rodinu. Všechny kočičky ale nemají takové štěstí jako náš pruhovaný Mourek a jeho strakatý bratříček. Micinka má i nadále koťata dvakrát ročně a její majitelé ji i nadále zatěžují častými porody, přestože její děti čeká smrt brzy po narození. Věřím tomu, že na světě je stále spousta takových nezodpovědných lidí. Ale taky věřím tomu, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě…

Hra

Drsný motorkář

Zpět