Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Kočka, která prochází zdí
22. března 2008, Jarka Svobodová
Vypůjčila jsem si tento název ze slavného starého filmu. Ale jak se budete moci dočíst, docela sedí.Naše mourovatá kočka k nám přišla před necelými deseti lety. To jsme za zemřelou kočičku hledali náhradu a já koukala po inzerátech, kde by nabízeli koťátko, pokud možno s delší srstí. Naletěli jsme samozřejmě „podvodnici“. Paní, která u Vltavy na Smíchově bydlela v rozlehlé vile, nás přivítala se slovy: „Tady někde to kotě běhá, za chvíli ho uvidíte.“
A opravdu. Po schodech dolů v pěkném domě šlo mourovaté maličké koťátko, ne starší než dva měsíce. Bylo docela obyčejné, až na to, že tři psi, kteří po domě a zahradě pobíhali, jej vůbec nerozházeli. Naopak, chovalo se tak, jako by mu tam všechno patřilo. A to nás s dcerou tak uchvátilo (máme dva pejsky), že jsme moc nerozebíraly jeho evidentně krátkou srst. Ostatně paní nám ukazovala údajnou kočičí maminku – opravdu kočku s delšími chlupy. Načež pokračovala, že táta kocour je peršan a někde tu bude, ale zrovna není k nalezení.
No, hned s námi naše Vikinka putovala metrem v tašce domů. Moc se jí to nelíbilo, taková idylka u řeky se třemi pejsky a najednou samí cizí lidé. Občas vymňoukla z tašky a lidé kolem byli uchváceni.
Doma ji přivítal kromě jiných živočichů perský kocour Míša. Choval se docela galantně. Viki si u nás zvykla snadno. Vypadala spíš jako malý tygřík, neboť byla víc skvrnitá než mourovatá. A taky se jako šelma chovala. Dcera říkala, že se Viki moc maluje. Opravdu měla výrazně podmalované oči, takže její hlavička byla zajímavá. A pod krkem bílý flíček. Prostě fešanda.
Hned první týden se rozhlížela v prvním patře našeho domku se zahrádkou po balkóně, a nějak špatně šlápla. A najednou byla v naší odložené ždímačce, kterou jsme přichystali v rámci jarního úklidu na dvoreček k odvozu. Vletěla rovnou do ždímačky, akorát se tam vešla.
Vyběhla jsem ven, právě když se hrabala z otvoru.
„Já jsem to viděla, proboha, nestalo se jí nic?!“ Děsila se sousedka, takto majitelka jednoho středního knírače.
„Kdybych neviděla, že doteď byla na balkóně, nevěřila bych, že vůbec spadla!“
Kdo byl nejvíc překvapen, byla ostatní zvířata na zahradě. Váhavě si šla Viki očichat. Kočička nevypadala ani trochu zděšeně, asi jak byla maličká, byla ještě „gumová“. Ale nepoučila se z toho, dál se kaskadérsky procházela po balkónu a já ji honila každou chvíli od okna.
Jak šel čas, osedlala si našeho peršana Míšu. Byl to kliďas, takže když ho otravovala a fackovala, nechal si to dlouho líbit. Pak mu náhle došla trpělivost, vyletěl a honil ji po bytě. To už šlo do tuhého.
Jednou jsme kočkám pořídili krásnou velkou modrou přepravku. Uložila jsem ji v kuchyni na mrazák a čekala, co jí budou říkat. A bylo to jako u lidí! Šli se na ni postupně podívat, a pak se začali hádat, a dokonce prát, čí bude. Chovali se docela jako manželé po letech. Musela jsem zakročit!
I sousedky knírač pocítil její „kouzlo osobnosti“. Jednou jsem s úžasem z okna pozorovala scénu, akorát tak do pořadu Natoč to. Ale dcera mi to zakázala natočit, že by se sousedka mohla zlobit. Viki totiž honila po sousední zahradě jejího knírače (myslím, že to byl Ťapík šestý), a ten ztratil natolik nervy, že utekl ze své zahrady domů, aby měl klid. Kočka se pak procházela spokojeně po zabraném území s ocasem vysoko vztyčeným.
Ale nastalo jí ouvej! Jedna z našich fenek zemřela a my přinesli z útulku na Bouchalce štěně křížence – zřejmě to byl ohař s kokrem. A díky tomuto zajímavému psímu koktejlu v genech byl taky pěkně divoký a zlobivý. Od samého začátku Viki proháněl, a tak najednou měla protivníka. Je pravda, že když jsem u toho byla, kočka sedící na „své“ židli občas uštědřila pacičkou lehkou facku černému pejskovi, který ji šel otravovat. A jak byla taky z divokých vajec, kdybych nezakročila, asi by ho zpohlavkovala a kdoví, zda by mu nevlítla do očí. Ti dva prostě byli stejní!
Od té doby, co se kocourek Míša odebral do kočičího nebe, je z Viki rozmazlený jedináček. Psi jí nevadí, nejsou pro ni konkurence. Ale pořídit jí kočku, to by s námi už nikdy nepromluvila!
Časem manžel udělal otvor z chodby do naší ložnice, kudy by mohla bez problémů přicházet. Bylo to potřeba, protože do té doby jakmile zahrabala na dveře bytu, už se za dveřmi těšil pes, jak ji bude lovit.
Otvor jsme ozáclonkovali a čekali, co tomu kočka řekne.
Myslím, že se jí to líbí. Najednou kde se vezme, tu se vezme, je v kuchyni kočka, která udělá hop na mrazák, odtud na lednici a tam pózuje tak dlouho, dokud něco dobrého nedostane.
Musím přiznat, že je to protekce a diskriminace vůči psům, takže jim to aspoň musíme vynahrazovat dlouhými procházkami. Ale má to i své proti. Otvorem ve zdi nám párkrát přinesla i myšku. Jednou dokonce živou. A to byla mela! Sebrali jsme jí myš a vrátili ji na zahradu, což ji tak rozzlobilo, že se nám už svými úlovky nechlubí.
Ale díky tomu, že neštěká a nemusí se s ní chodit na procházky, si ji naši mužští oproti psům nepřiměřeně oblíbili, čímž její sebevědomí ještě vzrostlo.
Předvádí se, kde může. Když jsem na zahradě, vyběhne až na samý vršek naší meruňky a tam lítá po těch nejslabších větvičkách, aby mi ukázala, že na to má. Dívám se po ní a ona ohryzává větvičky a háže je po mně. Jednou se mi to nevyplatilo, jak jsem byla k ní nahoru otočená obličejem. Balancovala zase po jedné slabé větvičce, jak na mě chtěla hodit pupenec a vlítla mi s roztaženými packami rovnou mezi oči. No, drápance se mi hojily nejmíň dva měsíce! Nemusí umět lidskou řečí, je ukecaná po kočičím, všechno komentuje. A taky její pohled řeknu každému, na čem s ní je.
Je to naše pohodová kočička. Všichni se od ní můžeme učit, jak správně žít.
A když k nám projde zdí, hned je u nás útulněji.