16. února 2008, Nicole Wowesná – Trhlínová
Tak už je to za námi. Pro lidi svátky klidu, míru a pohody, pro kočky svátky řádění, šílení a hysterie ze všech těch ozdobiček a samotného stromku, který jde tak krásně pouhým jedním zataháním celý srazit k zemi. Jo, v tom je náš Šmudlík expert. Víte, když jsme si ho před několika léty přinesli domů, byl to takový ten klasický chlupatý budulínek, co se všude vešel a nacpal a byl lehký jak kočičí chlup. S oblibou se při prvních vánocích proháněl větvičkami stromku, visel na nich, houpal se, propadal se a vřeštěl, jaká je to zábava. Jasně, že jsme ho při tom nechali, vždyť takovému kukuči to prostě nemůžete odepřít. Všechny ty ozdobičky, ó jé, to bylo lákadlo, stačil nepatrný pohyb packou a už se dřevění a slamění andělé, zvonečky a dárečky houpaly jak o život.
Je zajímavé, že když vyrostl, nám to došlo, ostatním kočkám to došlo, ale jemu prostě ne. Snažili jsme se, nejdřív po dobrém a pak zase jinak po dobrém. Z očí do očí jsme vysvětlovali, že už není budulínek, ale pořádný valibuk a tak jako lidská mláďata vyrostou a už se nevejdou na houpacího koně, i on vyrostl a už se mezi ty větvičky na stromku také nevejde. Myslíte, že pochopil? Ano, pochopil. Pochopil to, že je všechno při starém, jen se nesmíme dívat. Tak si dovedete představit, jak si každé vánoce užívá.
I loni to nebyla žádná výjimka a Šmudlík už od začátku prosince vyhlížel, kdy že se postaví stromek a pověsí se na něj spousta těch cingrlátek, co on tak rád. Ze zoufalství kdesi pod pohovkou vyhrabal nějakou starou ozdobičku, která tam, chuděra, dlela už rok a provokativně se snažil si s ní hrát nám na očích, aby nás pošťouchl. Jenže měl smůlu, v prosinci bylo tak nějak hekticky a stromek se stavěl a zdobil až několik dní před Štědrým dnem. Pravdou je, že já jsem u toho výjimečně nebyla, neboť jsem těžce vydělávala penízky, abych tu svou chlupatou bandu měla čím podělit, takže stromek stavěl muž. Ovšem o legraci jsem přesto nepřišla. Smskami jsem byla každou chvíli informována o vývoji celé situace, takže mi po půlhodinkách chodily zprávy typu: „Konečně jsem postavil stromeček!“ – „Tak stromeček už nestojí, Šmudlík se na něj pověsil.“ – „Na stromečku jsou světýlka, vypadá to krásně.“ – „Světýlka nesvítí, Šmudla se do nich zamotal.“ – „Pověsil jsem ty slaměné ozdobičky, teď ještě ty dřevěné.“ – „Dřevěné nebudou, nemůžu je najít.“ – „Už jsem je našel, Šmudla na nich leží.“ A tak podobně. Nakonec muž po několika vybojovaných bitvách s kočičkami stromek přeci jen postavil a ozdobil a my jsme si ho mohli začít užívat. Pravdou je, že takové ručně vyráběné ozdůbky kupujeme vlastně každý rok znova, protože u nás se zřejmě každé vánoce objeví černá díra, jež je do sebe vtáhne a ony prostě najednou nejsou. Občas, jako teď v prosinci, vydá něco ze svých útrob, ale to zapatlané, uslintané a rozkousané cosi válící se pod pohovkou by si na stromek pověsil jenom nějaký ortodoxní recesista.
Těch pár dní před slavným dnem jsme přežili vcelku bez úhony. Jistě, pár ozdob jsme našli v prádle, urvané kousky větviček v botě a sem tam nějaký nebohý uhryzaný cucek vánoční mašle na místě, kde byste už spíš čekali vesmírný koráb z Marsu než tohle. Zřejmě to byl ten tolik zmiňovaný klid před bouří. V předvečer totiž došlo na balení dárků. Máme početnou rodinu a protože jsme vždycky všichni strašně moc hodní, dárky se u nás nešetří. Což znamená, že každá domácnost má zhruba dvacet dárků, které musí způsobně zabalit pospolu a ještě pak další nášup každý zvlášť svému partnerovi. Jo, je to sranda, ovšem jen do té doby, než chlupaté osazenstvo, u kterého bydlíme v domě zpozoruje, že se najednou všude vyrojila spousta krásně šustícího papíru, který přímo vybízí k započetí bitvy až do roztrhání. Nemluvě o dárkových taškách,
do kterých se krásně zalézá, ovšem ze kterých se už hůře vylézá a většinou je nutné je povalit na zem a dát jim co proto. Dále tu máme izolepu – taky výborná záležitost, stačí jen tak jemně pacičkou pomuchlat a ejhle, ono se to na něco přilepí a páníčkové vyvádí jak píchnutí šídlem. A když se to na nic nepřilepí samo, tak je to plné chlupů, které tak líně vlají po pokoji a hledají, kam by se přilepily ony. A copak je to tady ? Mašličky, stužky, provázky, motouzy, teda ti páníčci jsou ale hodní! To je totiž úplně nejlepší, stužky totiž jakoby žily svým vlastním životem a různě se třepotají, pohybují, lezou, běhají a poletují a tak vůbec, hrají si na honěnou a taky často na schovávanou. Pak se nám kočky nepokrytě smějí, že jako ony ví, kde ta stužka nebo mašle je a my musíme hledat, častokrát bezúspěšně. Stejné, jako každý rok….ovšem loni nastala obměna vánočního programu a Šmudlík s Fazolkou vymysleli skvělý kousek. Stromek je poměrně malý, a proto stojí na podstavci
pokrytém zeleným ubrusem, aby ladil. Ubrus splývá až na zem a věřte, nevěřte, je to úžasná schovka! Nejlepší je se tam schovat nepozorovaně a pak čekat, když panička nese večeři ke stolu a vtom na ní vybafnout. Nebo tam vlézt, koukat ven a jakmile vidíte, že se k vám pán blíží a má blesky v očích, zmizet pod ubrusem a rychle utéct druhou stranou. Kdybyste viděli ty jejich obličeje, když vítězoslavně zvolají „A mám tě!“, šmátnou pod ubrus a tam prázdno! Jo, a taky je to dobrá skrýš, třeba myší a dalších takových pochutin.
Šmudlíška tyto vánoce zvláště zaujal keramický Santa Claus s rolničkou, která mu visela pod krkem jako krávám visí ten obrovský zvonec. Neprozřetelně jsme ho pověsili na jednu nizoučkou zásuvku v opojném domnění, že pár hodin snad vydrží. Hned jsme pochopili, jak strašlivý to byl omyl. Santa okamžitě zaujal a od té doby nám neustále zvoní v uších. Nevím, který výrobce může vyrobit Santu s fungující rolničkou. Asi ten, co nemá doma kočky. Šmudlík byl zcela zřejmě touto groteskní figurkou fascinován natolik, že ani neslyšel na obvyklé svolávání k večeři, což bylo dost na pováženou a hlavně jsme pak byli nešťastní všichni – Šmudlík měl hlad a my málem vyletěli z kůže. V noci se to opakovalo s tím, že se pak přidal jakýsi drnčivý zvuk, který figurka vydávala, jak jí Šmudla houpal na dřevěném šuplíku. Já vím, ptáte se, proč jsme toho příšerného Santu nevyrazili pryč, ale vždyť přece byly Vánoce. Nehledě na to, že ten Santa vlastně za nic nemohl.
Šmudlovi to nevydrželo napořád, naštěstí, takže pak figurku nechal v klidu dožít a začal hledat jinou lumpárnu, kterou by nás potěšil. Zřejmě měl pocit, že potřebujeme rozveselit. Po krátkém průzkumu a loudání se z jednoho rohu pokoje na druhý kdesi objevil malou zlatou kulatou ozdobičku. To bylo něco, stačilo lehce pošťouchnout a ona obživla a kutálela se jako o život. Ta se Santou nemohla soupeřit! Sice neměla rolničku, ale zato běhala a to docela zdatně a navíc se vešla, kam si jen zamanula. Takže než jsme my udělali jakýkoliv krok, byly jsme nuceni se podívat pod nohy, zdali se tam ozdoba netoulá. Obzvlášť pěkné byly chvíle, kdy jí Šmudla zahnal do kuchyně, kde je podlaha z dlaždic. Za prvé to klouzalo jako na ledě a za druhé se z má linuly převelice dráždivé
zvuky. U Šmudlíka dráždily jeho lovecký instinkt, u nás nervy. Proto jsme mu jí prostě sprostě ukradli a schovali, ovšem na stromku jich na Šmudlu čekalo dalších dvacet! Tentokrát si vybral červenou. Fazolka se jeho šílenstvím nedala zlákat a ani, když se k ní ta zlatá potvůrka zatoulala, nejevila známky zájmu. Spíš její obličej, který na nás udělala vypovídal o tom, že nás považuje za tvory nižší inteligence. To jsme jí ovšem museli oplatit, no uznejte, přece ze sebe nenecháme vlastní kočkou dělat hlupáky a navlékli jí za krk stužku. To přece musí zabrat, říkali jsme si. Kdepak! Stužka se sice snažila a kroutila sebou, ovšem Fazolka s kamenným výrazem dávala najevo, že vánoce zřejmě nebudou její oblíbené svátky. Když nezabral ani vánoční papír, pochopili jsme, že to nemá valného smyslu a vzdali jakoukoliv snahu.
Jenže je pravda, že takové lumpačení okolo dárků kočku dost unaví. To pak nezbývá nic jiného, než si pořádně zívnout a ve sladkém spánku si nechat zdát o tom, jak se všechny ty dárky zase přivalí zpátky i se stužkami a papíry a začne vybalování a uklízení. To je kolikrát ještě větší švanda!
|
Tak už je to za námi. Pro lidi svátky klidu, míru a pohody, pro kočky svátky řádění, šílení a hysterie ze všech těch ozdobiček a samotného stromku, který jde tak krásně pouhým jedním zataháním celý srazit k zemi. Jo, v tom je náš Šmudlík expert. Víte, když jsme si ho před několika léty přinesli domů, byl to takový ten klasický chlupatý budulínek, co se všude vešel a nacpal a byl lehký jak kočičí chlup. S oblibou se při prvních vánocích proháněl větvičkami stromku, visel na nich, houpal se, propadal se a vřeštěl, jaká je to zábava. Jasně, že jsme ho při tom nechali, vždyť takovému kukuči to prostě nemůžete odepřít. Všechny ty ozdobičky, ó jé, to bylo lákadlo, stačil nepatrný pohyb packou a už se dřevění a slamění andělé, zvonečky a dárečky houpaly jak o život.
pokrytém zeleným ubrusem, aby ladil. Ubrus splývá až na zem a věřte, nevěřte, je to úžasná schovka! Nejlepší je se tam schovat nepozorovaně a pak čekat, když panička nese večeři ke stolu a vtom na ní vybafnout. Nebo tam vlézt, koukat ven a jakmile vidíte, že se k vám pán blíží a má blesky v očích, zmizet pod ubrusem a rychle utéct druhou stranou. Kdybyste viděli ty jejich obličeje, když vítězoslavně zvolají „A mám tě!“, šmátnou pod ubrus a tam prázdno! Jo, a taky je to dobrá skrýš, třeba myší a dalších takových pochutin. 
