Příběhy a fotografie kočiček z depozit


Můj život s Predátorem II
 2. února 2008, Marcela Vávrová


Říkám jí Mitschubischi. Proč? Protože „lítá“ vzduchem rychlostí závodního auta. Po bytě, po stěnách, po stole, skříních, kytkách, lidech…
Jinak je to Manča (Mančinka zděděné jméno), Mancha von Popelnice. Prý je to jméno vznešené a ukazuje na její původ. Je to tak. Je tak vznešená, když se nese bytem, sekýruje všechny poddané, tzn. ségru Cindy, mne, syna, přítele.
A mluví.
Dostane kapsičku: „přidej“, držkuje.
Dostane granulky: „no dobrý, ale co bude následovat?“.
Já: „nic“.
Madame: „vrků, to sis dovolila hodně!“
„No dobrá, dobrá, ale co za to?“
Čumák na čumák, dostanu pusu.
Tak bonbónek.
„No tak jo, ale za hoďku budu chtít pokračování. Vrků.“
Prý takhle vrkají sibiřanky, někde jsem četla a vet to o ní říkal. Možná má v nich prapůvod. Zakousne mi palec – nesmím chodit bosa. Pohladit? Jo, ale jen v pancéřových rukavicích, protože hned tasí zbraně a ty se mi zaříznou do rukou.
„Chci si hrát, to nevíš? Co je mi do toho, že zrovna nemáš čas?“
„Jo, ty sis sedla ke stolu s knížkou? No to snad nemyslíš vážně. Vždyť jsem tu přece Já!!! Knihu pryč, Já na stůl a věnuj se mi, nebo…“
Jo, jsou to slasti a strasti Otce vlasti. Vlastně Matky. A Matka maká jak Manča vrká.
Chudák Cindy radši zaleze do košíku a spí, protože Manča jí ze všech akcí vyžene, vyštípe, vyfackuje, vyřve.
Nepřede, temně vrčí nebo je němá. Na klín sama nevleze. V náručí se rozvalí, packy natáhne stejně jako tělo, udělá válec, ale bacha, choď se mnou. Já budu pozorovat byt, ale při chůzi, ty pochoduj a ukazuj, co mohu vidět, shodit, ohodnotit. Jsi tu přece pro mne, já jsem tvé Veličenstvo a poctila jsem tě tím, že Mne můžeš nosit. A je mi jedno, že už vážím 4 kg a ty nejsi schopná pochodovat dlouho se zátěží. Tvůj problém, ne můj.
Návštěva resp. kamarád přišel Petrovi spravit PC. Já na balkón – vyhrabán truhlík s kytkou a vlhkou zemí do trávníkového koberce. Truhlík byl vyplněn velkými kameny, které pečlivě odstraněny. Cindy si toho v životě nevšimla. Manča jo. Uf, já ji zabiju!
Jde to hodně ztěžka. Zem vysáta, přemístěna do truhlíku, kytka vyhozena, truhlík přikryt krytem, koberečkem a zatížen kameny. Práce do půlnoci, návštěva jen zírala. Do rána truhlík vrácen do původní vyhrabané polohy.
Cindy neměla v životě tolik přezdívek, sice měla také své „lítací období“, ale jinak docela klidná Paní radová. Je to už ale babička, 14 let a tahle Mančule jí dělá peklo na zemi.
Takže Vrkačka, Můra, Zube (když ho vycení), Padej dolů!
Nicméně naše Mitschubischi vnesla do naší rodiny nový prvek a sice žádné usnutí na vavřínech, buď akční, nestagnuj, koukej něco dělat, žádné odpočívání, hni už s tou shnilou pr…í (My fair lady).




Zpět