Příběhy a fotografie kočiček z depozit


Můj život s kočkami
 25. června 2005, Jitka Šebestová
25.června "Příběh první" a 1.července "Příběh druhý"

Chtěla bych se s vámi, milovníky čtyřnohých chlupáčků, podělit o zážitky, které jsem nazvala jak jinak než „Můj život s kočkami“.
Zvířátka miluji od malička, dokonce to jde až tak daleko, že zachraňuji i mouchy, které se u nás na chalupě topí v zahradním bazénku.
Jako každé dítě jsem si přála mít zvířátko, takže přes rybičky, křečky a morčata jsem dospěla až ke kočkám. První kočičku Miki jsem dostala, když jsem byla asi v 6. třídě. Byla to taková obyčejná mourinka, moc si na ni už nepamatuji, snad jen to, že jsme spolu hrozně rády hrály na lině před kuchyňskou linkou fotbal s kuličkami. A ještě na něco si pamatuji – když nám umřela. Dodneška mám v kalendáři poznačeno, že to bylo v neděli 6. ledna. Už večer předtím byla taková divná, pořád byla zalezlá pod vanou. Když jsem druhý den vstala, mamka mi s pláčem sdělila, že Mikinka brzy ráno umřela. Dodnes vlastně ani nevím na co, děti ten důvod, řekla bych, nijak moc nezkoumají. Další přírůstek do rodiny byl bíločerný kocourek Míša. Naučili jsme ho chodit ven, každé ráno, když jsem šla do školy, jsem ho pustila za barák do dvora (bydleli jsme v paneláku), a večer hulákal pod oknem a dožadoval se vpuštění domů. Byl to takový pohodář, mohla jsem si s ním dělat, co jsem chtěla, dokonce strpěl i to, že jsem ho jako panenku vozila v kočárku. Většinou tam spokojeně usnul. Jednoho večera se ale nevrátil a mamka si dodnes vyčítá, že ho to ráno vyhnala ven. Bylo prý nevlídně, pršelo a on se na ni tak smutně koukal, jako by říkal: „Nevyhazuj mě, určitě se mi něco stane.“ … Týdny jsme pak s kamarádkou chodily po okolí a volaly ho. Tělíčko jsme nikde nenašly, a tak se dodnes uklidňuji naivní představou, že se zabydlel u někoho jiného a spokojeně tam dožil svůj kočičí život.
Míšu pak brzo nahradil jeho synovec – také bíločerný kocourek – Míša II. Toho jsme už raději ven nepouštěli. Nebyl tak hezky vybarvený jako jeho strýček, zato vypasený byl pěkně. Žil si u nás svůj spokojený život do doby, než zasáhla moje dnes už bývala švagrová. Bratrovi se narodil syn a moje mamka ho coby babička samozřejmě o víkendech ráda hlídala.
Už přesně nevím, jestli se synovci objevila nějaká vyrážka, nebo jestli šlo jen o prevenci, ale švagrová trvala na tom, že se musí Míša vyšetřit. Dodnes nezapomenu, jak jsem ho pevně držela na klíně, on naříkal a bratr mu strkal vatovou tyčinku do zadečku. Výsledky byly naštěstí v pořádku. Pak se Míšovi po těle objevily malé stroupky, ale myslím, že nic vážného to nebylo, rozhodně ho nic nebolelo. Já byla v té době na vysoké, takže jsem přes týden nebyla doma, a tak mamka slíbila, že s Míšou zajde na veterinu sama, aby se mu na to podívali. Když jsem jednou v pátek přijela domů, Míša už mě nečekal. Mamka řekla, že to prý bylo nevyléčitelné, a já jí to s pláčem uvěřila. Po několika letech jsem se dozvěděla, že Míšova nemoc nebyla vůbec nevyléčitelná (stačila prý jenom mastička), ale že si jeho smrt vynutila švagrová. Pokud ho nenechá mamka utratit, tak že k nám malého Pavlíka dávat nebude.
Některá z vás, maminek, namítne: ano, taky bych dala dítěti přednost, jenže Míšovi nic vážného nebylo! Po týdnu, čtrnácti dnech léčení by byl prý v pořádku! Mamka to věděla, ale podlehla nátlaku. A já to dodneška jí ani (zaplaťpánbůh) bývalé švagrové nemůžu odpustit.
Pak jsem se zařekla, že už žádnou další kočku nechci, další případnou ztrátu bych už neunesla. Na chalupě nám dožívali ve věku 14 let dědovi miláčci Minda a Zuzík, takže mazlit jsem se jezdila tam. Když i ti umřeli, bylo tam najednou smutno. Dva tři roky jsme s mamkou oťukávaly situaci a pak se rozhodly – sousedova Majka má každý rok koťata, a tak jsme se se sousedem dohodly, že si od něj dvě koťátka vezmeme. Setkalo se to s otcovým protestem (děda už byl po smrti, takže „správcovství“ nad chalupou přešlo na taťku), ale my se nedaly a během prázdnin se osazenstvo chalupy rozrostlo o Míšu (III.) a Mikeše. Byli to krásní a mazliví kocourci, Míša bílozrzavý a Mikešek klasický moureček.
Ke konci prázdnin se nám, bohužel, Mikešek ztratil - podezřívali jsme všudypřítomná káňata, že si ho spletla s malou myškou. Míša ho stále volal, stýskalo se mu a my řešili problém, co s ním, protože samotného se nám ho na chatě nechávat nechtělo (začala škola a my musely s mamkou do práce). Tak jsem se rozhodla, že si Míšu vezmu domů. Sice jsem se před lety zařekla, že další kočku už nechci, ale přece tam to malé čtyřměsíční kočičí miminko nenechám celý týden samotné! Měla jsem v té době soukromé problémy, takže se nakonec sešly dvě opuštěné duše, které nikoho jiného než sebe neměly. Jenže jako by se proti nám všechno spiklo – i toto štěstí nemělo dlouho trvat. Vlastně jen pouhé dva dny. Míšu jsem si domů přivezla v neděli večer. Byl to takový malý závisláček, pořád za mnou běhal, jak jsem si sedla, už jsem ho měla na klíně.
V úterý jsem odešla na pár hodin do města, a když jsem se vracela, šestý smysl mi řekl, abych se při stoupání po schodech podívala doprava na záhon růží. Byl to jen takový mžik, záblesk, krátká, nečekaná myšlenka. – A on tam byl. Ležel v růžích a už nedýchal.
Do dneška si vyčítám, že jsem to okno v ložnici, než jsem odešla, nezavřela úplně. Ještě dnes si vybavuji, jak jsem váhala: zavřít – nezavřít. Venku bylo kolem 30 stupňů, a tak jsem ho nechala pootevřené, tak 5 cm. Šlo otevírat velice ztěžka, vím, jak mi prolétlo hlavou: to Míša určitě neotevře, takovou sílu nemá. A bohužel zřejmě měl. Vůbec nechápu, jak se do té mezírky mohl nacpat! A když chtěl zpátky, nejspíš mu to při otáčení uklouzlo. Bydlela jsem tehdy v 6. patře …
Nedovedete si představit to zoufalství, které jsem cítila. Byla to taková ta poslední kapka v poháru. Všechno se mi v té době hroutilo – soukromí, práce, a teď ještě tohle poslední světýlko v té hnusné šedi. Nevím, jak dlouho jsem s ním seděla v obýváku, chovala jeho chladné tělíčko v náručí a šíleně brečela. Následující den jsme ho s mamkou pohřbily u nás na chalupě, každý rok na jaře mu hrobeček osázím květinami.
Bylo mi jasné, že buď se už definitivně zblázním, nebo si okamžitě pořídím kočičku novou. Mamka mi volala, že v novinách je inzerát o darování kočičky, tak jsem neváhala a hned v pátek 1. září 2000 jsem si pro ni šla. Jenže ke mně se ani tak nehrnula inzerovaná kočička, ale spíš další člen kočkomilné rodiny - malý, tak sotva měsíční špunt. Paní ho ještě krmila z flašky (maminku přejelo auto), ale já věděla, že tohle štěstíčko si ponesu domů. Asi po hodině instrukcí, jak se o něj správně starat, jsem si ho celá blažená odnášela domů. A víte, jaké dostal jméno?
No ano – Míša IV.
První dva měsíce našeho společného života byly díky jeho mládí dost krušné. Podařilo se mi ho naučit pít mlíčko (tedy spíš Tatru ředěnou mlékem) z víčka od jogurtu, bylo kouzelné sledovat, s jakou chutí do něj noří čumáček, pomlaskává a pak roztomile pčíká, jak mu mléko nateklo do čumáčku. Horší už bylo to noční vstávání. S neochvějnou pravidelností mě v 1 a v 5 hodin ráno budilo úpěnlivé mňoukání a pak už následoval zaběhlý rituál. S Míšou v dlani jsem ohřívala vodu, míchala ji s Tatrou a pak jen trpělivě čekala, dokud obsah kalíšku nezmizel v jeho bříšku.
Vše jsme ale zvládli, do Vánoc byl Míša již plně soběstačný, naučil se chodit na svoje WC, baštil bez problémů, jen ta likvidace poloviny mého bytu už tak veselá nebyla. Za své vzaly některé kytky, vánoční výzdoba byla téměř nemožná. Po půl roce jsem ho nechala vykastrovat (všechny naše kočky byly kastrované – Miki, Míša I. i II., jen Míša III. to už bohužel nestihl). Předpokládala jsem, že se pak Míšovo chování trochu zklidní. No, stalo se, ale až téměř v roce jeho života, kdy mu, jak já říkám, skončila kočičí puberta. Jenže se přestal mazlit. Přišel, jen když on chtěl, otřel se o nohy, drcnul mi do dlaně, ale když jsem se chtěla mazlit já, byl zásadně proti. Odlapit ho do náruče bylo čím dál obtížnější, a když už byl můj mazlící absťák k nevydržení a já ho láskyplně pomuchlala v náručí, v brzké době jsem buď přišla o punčocháče, jak se mi pak mstivě zahryzl do nohy, nebo jsem týden nosila dlouhé rukávy, aby si nikdo nevšiml krvavých šrámů na rukách. A to trvá dodneška, takže od té doby, co máme Kačenku (o té až za chvíli), na Míšu už raději vůbec nesahám.

Tedy jedině tehdy, když si přijde pro pomazlení sám = celkem 5 – 10 minut denně, hlavně večer v posteli.
Je to škoda, ale co nadělám. Bylo mi řečeno, že kočičky, které nemají ty své sociální návyky získané od mámy, se takto chovají často. Tak nevím.
Prázdniny trávíme na chatě, takže letos to bude už popáté, co je tam s námi i Míša. První rok se osměloval, ale pak už se choval jako šéf celé chatařské osady. Tedy alespoň před námi se tak tvářil, jenže jak se někde ozval kočičí řev, věděla jsem, že se do pár minut přižene s očima navrch hlavy, hrdinně zaleze pod gauč a celý zbytek večera o něm neuslyšíme :-)
Míša je sice antimazlicí kocour, ale faktem zůstává, že je na mě dost fixovaný a taky mě jedinou poslouchá. Jenže to mi nestačí. Myslím, že nemusím sáhodlouze popisovat ten nádherný pocit, kdy zaboříte tvář do heboučkého kožíšku nebo když se vám do klína stočí spokojeně předoucí klubíčko.
To, že k nám přibyla do rodiny Kačenka, byla vlastně náhoda.
Vloni v dubnu jsem na základní škole v Údlicích u Chomutova vyhlásila pro děti soutěž s názvem „Pomáháme opuštěným zvířátkům“. Školička je to sice malá, počet dětí nedosahuje ani dvou set, ale to, co následovalo po vyhlášení soutěže, se nedá nazvat nijak jinak než „velká bouře“. Do akce se zapojili malí, velcí, učitelé i rodiče a během jednoho měsíce jsme shromáždili neuvěřitelných 70 kg granulí, 80 kg masových konzerv a spoustu dalších dobrot. Obdarovali jsme tím vším městský psí útulek, a protože akce měla veliký úspěch, rozhodli jsme se, že vše ještě jednou zopakujeme. Tentokrát jsme chtěli pomoci kočičkám. Na internetu jsem objevila informace o depozitu paní Blažkové z Jirkova u Chomutova, a tak jsme se rozhodli, že pomůžeme právě jí.
Ve škole se opět rozběhla „kočkománie“ – třídy mezi sebou soupeřily, kdo přinese více peněz, takže se nakonec výsledná částka vyšplhala na 1 700 korun (!), za které se nakoupila spousta konzerv, granulí a kočičího WC.
Radost paní Blažkové byla ohromná - při pohledu na tu spoustu darů (nákup se sotva vešel do kufru auta) měla slzy na krajíčku. S několika dětmi jsme mezi kočičkami strávili téměř tři hodiny. O zvířátka je dobře postaráno, přestože paní Blažková nedisponuje mnoha penězi, protože je v důchodu. Návštěvu jsme ještě za 14 dnů zopakovali a já nakonec pořídila mému čtyřletému kocourkovi Míšovi devítiměsíční sestřičku Kačenku.


Příběh druhý

Kačenka je u nás už rok a je to ta nejhodnější a nejsladší kočička na světě. Bohužel to, co jsem si tak přála – dvě stulená kočičí tělíčka spokojeně spolu chrundící – se nekoná. Míšovi se zkrátka Kačenka nelíbí.
Jak může, tak ji honí, pere, kouše, už nejednou tekla i krev. Své teritorium (ložnice a obývák) si pečlivě hlídá, Kačka se tam dostane jen tehdy, když on spí. Míša je hrozně zákeřný! Číhá na ni za rohem a hned jde po ní. Zadníma nohama ji rve až chlupy lítají, když ji zachraňuji, mám často na rukách krev, jak z ní teče. Není to nic hlubokého, spíš jenom takové povrchové rány, ale i tak. Dokonce musím Kačku doprovázet i na WC, protože to po ní jde Míša nejvíc! Už se mi i několikrát stalo, že ji zahnal do kouta a ona jak nemohla na záchod, tak se pokakala:-(
Mám Míšu ráda, ale za tohle bych ho fakt někdy nejradši přerazila! Veškeré naděje na zlepšení jsem za ten rok už vzdala, musím se smířit s tím, že je Míša takový. Faktem ale je, že za ten rok už se Kačka vytrénovala, umí mu šikovně unikat, bohužel ale tím pádem většinu svého života tráví ve výškách (stůl, skříň, police), protože tam za ní Míša většinou nejde. Když se ale stane, že jeho útok nečeká - v plížení a zákeřných výpadech se Míša také zdokonalil - tak potom jenom chodím po bytě, brečím a kleju zároveň, protože se všude válí rozbité květináče s mými milovanými kytičkami, jak to zkrátka Kačka v tom útěku nestíhá vybírat a bere s sebou vše, co jí přijde do cesty.
No a na závěr bych se s vámi ještě chtěla podělit o to, jak jsme prožili loňský podzim, když jsme „léčili Kačenku na prdíky“ :-).
Přes prázdniny s námi byla na chalupě, kde si užívala výběhu i pozornosti sousedova kocoura Rafíka. Nejprve ho se syčením odmítala, ale když na ni v září přišly ty její touhy, najednou jí byl dobrý. My byli v klidu – Kačenka i Rafík jsou kastrovaní. V říjnu jsme ji svezli domů a během 14 dnů začali řešit problém. Kačenka byla nafouknutá a hrozně – pardón – prděla. Vzali jsem ji k veterináři, kde první jeho slova, když Kačka vkráčela dovnitř (byla v kšírkách), byla: „Á, tady budou koťátka, že?“ Sebejistě jsem se usmála: „Kdepak, je kastrovaná, ale hrozně trpíme na větry.“ Po prohmatání a ujištění, že tam koťátka opravdu nejsou, jsme vyfasovali nějakou pastu, jejíž obsah jsme jí 14 dnů tlačili do tlamičky. Hrozně jí chutnala, prdíky polevily, ale Kačka kynula úspěšně dál. Bylo nám to divné, vypadala vážně jak březí, ale vždyť je přece kastrovaná! No a tři týdny po návštěvě u veterináře se to stalo - v jejím bříšku jsem ucítila pohyby. Šmarjá – ona je fakt těhotná! To, co jsme si stále nechtěli připustit, se stalo realitou.
A vysvětlení? Když jsme si totiž Kačenku loni brali, byla jsem ujištěna, že je kastrovaná. Já jsem sice žádnou jizvu nenašla, ale copak já vím, jak dobře ji údajná paní veterinářka zašila? Třeba vážně žádná stopa po stehách nezůstane. Jenže ani veterinář, který mi ji hned druhý den prohlédl a oočkoval, nic nenašel. Mé první pochybnosti byly na světě. – Ale na druhou stranu - paní by mi přece nelhala, ne?! Proč by to dělala?
Když se začala Kačka mrouskat, vzpomněla jsem si na naši nebožku Mindu – ta byla kastrovaná, a taky měla touhy! Tak pro by je neměla mít naše kastrovaná Kačka! Možná vás napadne – aha, tak on nebyl kastrovaný ten její nápadník. Byl. Jenže Kačka se líbila asi i jinému kocourovi - kolem naší chaty se jich pohybuje přinejmenším pět.
22. listopadu 2004 se nám mezi 13. až 15. hodinou narodila 4 koťátka. Kačka je černá, jen pod krkem má malou bílou náprsenku. Tajně jsem doufala, že alespoň taťka anonym byl nějak „barevný“, ale nevyšlo mi to – koťata jsou celá černá, jen jeden kocourek má bílý flíček po mamině. Chvíli jsem se rozplývala nad jejich roztomilostí, chvílemi téměř hystericky pobrekávala, co že s nimi uděláme?!
Kdo si je vezme?
A vzal. Maminka je taky učitelka, takže se ve třídách objevily letáky s fotkami čtyř roztomilých koťátek.
A výsledek? – Koncem ledna se naše „děti“ rozprchly do nových domovů během pouhých pěti dnů. A mají se tam moc dobře.



Za čas půjde Kačenka na kastraci, na své děti si už ani nevzpomene, ale my na to, jak jsem ji léčili na prdíky, nezapomene nikdy.
Ale pravdou je, že se od té doby Kačenka hodně změnila. Je už nejenom vykastrovaná, aby se „prdíky“ neopakovaly, ale taky si začala hrát! Do té doby, než měla koťátka, to byla taková vážná kočičí holčička, ale teď se chová jako puberťačka. A já jsem přesvědčená, že ji to naučily právě její děti.
Dneska dokáže lítat po bytě jako splašená, cupovat plyšovou myšku na kousky nebo sedět na lince, drcat do ruky a svým kouzelným pokvikováním si vynutit mazlení.
No – a to je vlastně konec mého vypravování. Snad jste mi díky tomuto veselému konci odpustili ten smutný úvod, věřte, že ač bych za své kočičky i dýchala, smrti se někdy zkrátka neubráníte.




Mějte se všichni krásně, milujte svá zvířátka, oni vám to stonásobně oplatí!

      Jitka Šebestová, Chomutov



Zpět