Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Dodatečný vánoční dárek
19. ledna 2008, Jarka Svobodová
Po smutných Vánocích, kdy nám těsně před nimi zemřela fenka, jsme se odhodlali shánět po všech útulcích náhradu. Chyba byla, že jsem chtěla opět svoji Bellu. Ani přes internet po celé republice nebyla k mání. Až v Buštěhradu jsme objevili útulek takový, jak jsme si ho vždycky představovali. Kříženec špice podobný naší fence tam sice nebyl, ale paní nás ubezpečila, že po Novém roce se tu objeví pousta "vyhozených vánočních dárků". A taky že jo. Hned první týden v lednu jsme u vchodu do útulku potkali policejní odchytovou službu, která cosi přivezla. Vyděšená černá hromádka s bílou náprsenkou byla křížencem kokra a ke všemu to byl pejsek. Přesto jsme si ho nakonec vzali. Zvláště když nám paní z útulku řekla, že pokud si ho nevezmeme hned, bude měsíc v karanténě a kdo ví, zda na nás počká.Z pejska se vyklubal pěkný uličník, dle zvěrolékaře zvlášť temperamentní kříženec, patrně s ohařem. Loužičky dělal jedině na koberci a lékař nám v žertu poradil, abychom mu kus koberce vynášeli ven. Naštěstí po třech nedělích pejsek od svého zlozvyku upustil. Díky němu máme už svého ševce (Bellovi chutnají pouze kožené boty, a protože má velmi dlouhé nohy, všude dosáhne) a historek s ním je víc než dost. Obzvlášť silný zážitek mi pejsek připravil, když byli naši v únoru na týden na horách a já doma hlídala zvířata a kytky. Bellovi se povedlo mě zavřít na WC,
neboť dveře WC a koupelny máme proti sobě a je tam prostor pro otevření jen jedněch. Pes je prudce nabral tak, že jimi přibouchl ty druhé. Kdyby byl někdo doma, poradil by si s tím, ale takhle jsem po silném nervovém vypětí musela prolézt záchodovým okénkem, a to teprve když jsem ho vysadila a vylezla na ně, abych vůbec nahoru dosáhla. Klepala jsem se z toho ještě celý den a když naše rodina přijela, kasal se manžel, že by dveře vyrazil nohama. Pak musel přiznat, že by to nešlo, neboť jsou bytelné. Protože není nejštíhlejší, asi by okénkem nevylezl. Patrně by musel počkat, až zhubne. Zatím by mu pejsek zdevastoval byt, a to by asi ještě nebylo to nejhorší. Bello má určitě anděla strážného. Nedávno mu koukala z tlamičky nit, já za ni vzala a vytáhla jsem mu snad až ze žaludku jehlu! A na první procházce našel a bleskurychle slupl párek i s igelitovým obalem dřív, než jsme mu ho stačili vzít.
Přesto za ten půlrok zapadl do naší rodiny, jako kdyby tu byl odjakživa. A my, i když se občas těšíme, až se trošku zklidní, už jsme rádi, že ho máme.