Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Taková lednová neděle
12. ledna 2008, Jana Petrželková
„Vstávej, Jano, spíš-li“ poskakovali mi po zádech kocourci. „A přišli horňané nebo dolňané?“ zajímala jsem se líně, přetočila se na druhý bok a cestou mrkla na hodiny. Bylo 6:10 a byla neděle. Jenže kluci kočičí jsou zvyklí, že vstávám v 6, takže podle jejich mínění jsem už měla 10 minut zpoždění, neděle neneděle.„Kdože měl přijít a co by tu dělali?“ vyjevil se Čára, zatímco Matěj si opět jednou ťukal packou na čelo. „Chlapci vlčnovjané a namlúvat mě, to je přece jasný“ stála jsem si na svém a zavírala znovu slastně oči a přitom si pomyslela, že asi klukům málo zpívám, když mají takové mezery ve vzdělání. „Neusínej a nemluv zas ze spaní a pojď k oknu, venku už je velký světlo, asi přišlo jaro dřív a můžeme jet na chatu“ žadonili Matěj s Čárou a já spustila nohy z postele a nasadila si na obličej optiku. Bylo po spaní. Došourala jsem se k oknu, vytáhla první žaluzii a zasmála jsem se: „Tak vy pumprdlíci ušatý, na chatu jedině se šáličkama a ponožtičkama a sáňkama, splnil se mi sen, venku je sníh“. Ušatí
pumprdlíci se drali na parapet okna jeden přes druhého, oči navrch hlavy. To co je pro venkovní a venkovské kočičky taková pohroma, to je pro pražské bytové kocoury náramná vzácnost. Matěj na sněhu nebyl na 100% nikdy v životě a o Čárovi nevím, ale během pobytu u nás samozřejmě také ne. „Tak tohle je sníh“ vydechli kluci a Matějíček hned neopomenul dodat: „No ale, to se nám ten náš papírový, víš, ten tobě pro radost, docela onehdy povedl, viď?“ žádal o pochvalu. Zasmála jsem se: „No jéje, ten se vám opravdu povedl, ještě dnes na to vzpomínám, hlavně na to hrabání“, a pak jsem pohladila oba kocourky po kožíškách, nechala je sedět na okně a šla se mýt, čistit kočičí záchod a chystat snídaně, zkrátka mámovat. Sníh ale nedal klukům spát ani po snídani. Slupli po kapsičce a usedli znovu na okno, tentokrát v obýváku, odkud mají větší rozhled. „Podívej, Jano, ten sníh pořád někdo ze shora sype“ lákal mě Čára abych se k nim přidala. „To víš, to nahoře někdo roztrhl peřinu se sněhem“ dělala jsem si legraci a kocourek se vyděsil: „To asi dostane vyhubováno, viď?“ Vyčítala jsem si to žertování, protože Čárýček je ze všeho hned ustrašený a tak jsem se ke společnosti na okně přidala a chvíli jsme koukali spolu. Bylo na neděli ještě pořád docela brzy ráno, venku ještě nikdo nechodil ani neodhrabával sníh ani nejezdila auta a tak jsem okno otevřela. Kluci to přivítali s radostí. Stáli zadníma nohama v pokoji, předníma na venkovním parapetu okna, natažení jak guma a čichali ve vzduchu vůni sněhu. Za chvíli už viseli za zadní nožičky z okna ven a snažili se na sníh nějakým způsobem dosáhnout, ale nešlo jim to, sníh byl přece jenom moc daleko. Já byla ráda, že se do ulice bojí vyskočit (ledaže by tam spadli), ale přesto jsem je hlídala a přidržovat 2 pětikilové kocoury je celkem náročné. Litovala jsem, že máme pod oknem wawky, které spolehlivě rozpustí sníh na parapetech oken – mohli si kocouři aspoň sáhnout. Matěj s Čárou teda rajtovali v otevřeném okně, vystrkovali hlavičky a na ně jim padaly velké sněhové vločky a oni se je snažili chytit do tlamičky a máchali po nich packama – ale kampak na sníh. Když už jsem byla zmrzlá jak sněhulák a teplota v pokoji připomínala spíš severní pól než Vysočany, udělala jsem téhle radosti konec. Klukům se to nelíbilo, nechápali že nemám ani jejich kožich ani jejich nadšení a brblali: „Ty nám vždycky zkazíš každou zábavu, to je hroznej život v týhle rodině“. „Kdyby jen hroznej, úplně příšernej a nemožnej, já být vámi, tak tady s tím seknu a odstěhuju se“ kontrovala jsem, ale kocouřiska se nedala : „Alice v každém mailu posílá nějakou fotku jejich Mourka a ten se má, ten má život!
 |
 |
 |
chtěli taky!“ Nedalo se nic dělat, tuhle debatu jsem nehodlala rozvíjet : „Tak hele, kluci, tak už to v životě prostě je, že nikdo nemá všechno co by chtěl. Já bych toho chtěla! A Mourečka nechte, zaslouží si trochu toho kočičího luxusu a péče na stará kolena, vždyť předtím žil víc než 10 let jako bezdomovec, víte co všechno musel vydržet a co všechno zkusil!?“ Matěj chtěl mít poslední slovo: „A co JÁ jsem zkusil, když jsem se ztratil, o tom nemluvíš!“ „Jistě, na 3 měsíce a v parném létě, to bylo strádání jak hrom. Radši mluv o tom, co jsem JÁ zkusila, když jsem tě hledala“ odbyla jsem ho a šla si uvařit ranní kafe, protože se přece nebudu šidit. Na odchodu z pokoje jsem ještě dodala: „Skákejte si po skříních, hoňte se po pokojích a drápy si můžete brousit na škrabadle, proto ho tady máte“. Člověk ale někdy vyřkne některé věty neuváženě. Ta moje poslední zrovna taková byla. Kluci mě vzali doslova a za moment se bytem řítila chlupatá koule a za ní druhá a vzápětí zase zpátky a přes křeslo, přes stůl, přes mojí hlavu, z jednoho pokoje do druhého, přes kuchyň do koupelny a zase znova dokola a ještě ty koule cestou mňoukaly a kničely a dupaly a chvílemi se rvaly. „To by mě zajímalo, co byste dělali, kdybychom bydleli v garsonce, bando,“ bručela jsem dobrotivě, sedla si s kafíčkem do křesla, pustila v televizi pohádku a do rukou vzala rozpletenou ponožku. Pořád ještě vlastně bylo ráno, spousta času na vaření oběda, ale dost času na chvíli pohody. Nejsem žádná zručná pletařka a ponožky na 4 jehlicích jsem naposledy pletla někdy před 20 lety a tak jsem to čochnila různě i hrůzně a mořila se s patou v pevném přesvědčení, že vůle a touha po hand made fusekličkách musí zvítězit nad mojí nešikovností a moc jsem si nevšímala okolí. V tom mě vyrušila naprosto neznámá rána. Vzhlédla a jsem a strnula. V obýváku máme malý jídelní stůl přistrčený ke zdi. A nad ním, na té zdi až skoro u stropu, visí velké nástěnné hodiny. Jsou vysoké tak 120-130 cm, ale hloubka a šířka mohou být tak 20x15 cm. Nahoře, na téhle plošce balancoval Čára, zřejmě se odrazil ze stolu. A balancoval proto, protože hodiny se nějak povážlivě nakláněly a jemu to trochu klouzalo. Mrskla jsem s pletením na koberec, vrhla se ke stolu a hodiny podepřela. Samy od sebe váží nejméně 20 kg, k tomu 5,5 kg kocour a kdo ví, na jaké skobě to celé drží, třeba to už předtím drželo na čestné slovo…jestli hodiny spadnu, bude po nich i po stole a po věcech které na něm jsou. Tak jsem se tedy natahovala a přidržovala tu tikající bombu a střídavě domlouvala kocourovi aby slezl a volala na syna, aby se dostavil a zasáhl. Jenže to už věděl Karel Hynek Mácha, že „marná touha má, marnéť volání“. Syn vyspával v pokoji na druhé straně bytě pozdní až ranní příchod odněkud z muziky a kocourek, když se hodiny přestaly houpat, se také uklidnil a začal si situaci užívat. Byl tam, kde doposud nikdy nebyl, měl nový výhled po bytě a ještě mu Matěj, který to se zájmem sledoval, evidentně záviděl. Ve skoku za Čárou Matějovi zabránila jen moje přítomnost. A já tam stála s hodinama nad hlavou jak Atlas, ale připadala jsem si jak blbec. Vysvobození přišlo vzápětí a ze strany, odkud bych to nejméně čekala. Hodiny začaly odbíjet desátou. To Čárýček nečekal, takováhle podlost od doposud solidního posedu ho vyděsila. Odrazil se a ve zmatku přeskočil z hodin na nábytkovou stěnu. Vzal to nejkratším možným směrem, přesto to byl skok hodný rekordmana. Smůla byla, že horní strana té stěny je hladká, leštěná a že na ní je plno předmětů. V místě kam Čára skočil je keramický džbán na víno s poháry. Nepamatuji se, že bychom to někdy použili, ale byl to nějaký dar…Čára tedy doskočil na stěnu a projel setrvačností volným skluzem mezi džbánem a poháry a všechno kácel. Pustila jsem hodiny, přeskočila také po pokoji sem tam a začala chytat tu keramiku, která se na mě řítila z dvoumetrové výšky. Musím se pochválit, rozbil se jen jeden kus. Věčně vyděšený a věčně zmatkující Čára už ale toho měl všeho dost a začal nahoře po skříních přebíhat jak liška kolem kurníku a tak míjel další džbány a kytky a ještě jedny hodiny a také 2 obrazy. „Čáro, proboha, jedeš dolů“ napůl jsem prosila a napůl vyhrožovala a hrnula jsem se ke skříním se židlí v ruce, abych toho divocha chytila a sundala dřív, než to shází všechno. „Pojď sem, pomůžu ti“ natahovala jsem k němu ruce, ale marně. Obvykle mírný a poslušný Čára se ale nehodlal nechat chytit ani nehodlal ke mně přijít a rozhodl se, že na druhé straně skočí dolů sám. Proč by ne, tam stál před stěnou ozdobený vánoční stromeček a cesta je jasná – na stromeček a z něj na zem. V poslední chvíli jsem se natáhla, chytla kocourka za zadní nohu a přitáhla si ho k sobě. „Tak a mám tě, zbojníku“ chlácholila jsem kocourka, jednou rukou uklidila tu židli a sedla si s ním do křesla. Čárýček ještě chvíli vyděšeně kvokal a stěžoval si, ale mazlení dělá divy a tak jsme za dalších 5 minut opět vypadali jak obrázek vystřižený z rodinného štěstí: v uklizeném pokoji u vánočního stromečku sedí starší paní s pletením v klíně, jeden kocourek leží na opěradle křesla a druhý dřímá v košíku na klubíčkách.
Kocourům brzy otrnulo a zase se začali nudit. Znovu se přemístili na okno a sledovali, co se děje venku. Mezitím začalo svítit sluníčko a sníh se jiskřil a blýskal. Kocouři si olízali navzájem kožichy a uši a asi si do nich něco špitali, protože se vzápětí na mě obrátili: „Jano, ráno jsi říkala, že bychom na tu chatu museli jet s šáličkama a ponožtičkama a sáňkama, tak co kdyby teda jo, podívej jak je venku krásně“, žadonili. To jsem musela uznat, venku bylo přímo vzorově, jenže jenže a ještě jednou jenže. „Kluci, to nejde, buďte rozumní. Hodinu a půl vás povezu přepravkách zavřený tam, hodinu a půl nazpátek, cesta není zadarmo a vy tam pak zjistíte, že se vám sníh nelíbí a bude. Anebo naopak zjistíte, že se vám sníh líbí, utečete mi do lesa a vrátíte se kdoví kdy v noci a já tam mezitím zmrznu. To není chata na celý rok, to je přece jen taková kůlnička na léto“ domlouvala jsem jim a kocouři to teda uznali a už víc nenaléhali, ale byli smutní a dál koukali z okna co jim oči stačily. Jenže pravda je taková, že za prvé nemůžu vidět kocoury smutné a za druhé jsem sama dost „pláclá pytlem“, zkrátka a dobře, když jsem se na ně koukala, dostala jsem nápad. Vzala jsem velkou igelitovou tašku, došla ven a nabrala jí plnou čisťounkého jemného sněhu a ten jsem pak vysypala doprostředka vany. „Tak kluci, pojďte se podívat co jsem vám přinesla“ zavolala jsem a Máťa s Čárou se jako obvykle hrnuli jeden přes druhého. Vyskočili na vanu, koukali do ní a nic nedělali ani neříkali, jen prostě zírali. Vzala jsem jednoho z nich a postavila ho do sněhu. „Juj, to je studené a mokré“ zavýsknul kocourek a vyskočil z vany. Postavila jsem tam i druhého – se stejným výsledkem. „No tak nic, no, chtěla jsem jen abyste ten sníh zkusili“ pokrčila jsem rameny a šla pryč. Za chvíli jsem ale viděla, že Matěj je opět ve vaně a tlapičkou zkoumá opatrně to nedělení a Čára ho pozorně sleduje. A pak se oba začali procházet vanou sem tam, z jednoho konce na druhý a procházeli tou ubohou hromádkou sněhu a pak si do ní i lehali na záda a třeli si v ní kožíšky. Najednou Čára volal: „Jano, pojď sem, někdo nám ten sníh vzal“. Mrkla jsem na kocoury, vzala znovu tu igelitku a vyšla ven podruhé a pak ještě potřetí. Co by člověk neudělal kocourům pro radost. A ještě jsem jim udělala minisněhuláka a házela jsem po nich koule a když jsme byli uprostřed takové hezké zábavy, objevil se syn. „Co tady proboha vyvádíte?“ nestačil se jevit a evidentně si myslel, že takovéhle bytí mladého muže bez otce ale zato s bláznivou matkou není ten nejlepší start do života. „A kdy budeme obědvat, mami, prosím, mám hlad jako vlk“ dožadoval se přídělu. „Udělej si snídani, jíst budeme tak za hodinu až hodinu a půl“ oznámila jsem mu a on zavrtěl hlavou: „mám si dělat snídani v půl druhé?“ ale šel a poslušně si postavil na čaj. Uvařeno bylo ve 3, ve 4 byl byt uklizený a umyté nádobí, zatáhli jsme žaluzie protože se venku stmívalo a byl čas pomalu začít myslet na to co k večeři a já si znova sedla s tím zatraceným pletením. Nechápala jsem, kam se ta neděle poděla, jak může čas tak rychle letět. Ale co, horečných dní
naplněných prací a zmatkem ještě bude! Hlavně, že jsme nakonec byli všichni spokojení. I když ti kocouři……ten Moureček a jeho bydlení jim fakt nedává spát! Leden 2008