Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Stravování kocourů a novoroční předsevzetí
5. ledna 2008, Jana Petrželková
Když jsem byla docela malá holka, ještě předškolák, uspořádali jsme si jednou s bratrem tajnou noční hostinu. Nakoupili jsme si limonádu, sušenky, sojové suky a tavený sýr, nařídili jsme si budík na 3 v noci a při baterce jsme to všechno snědli pod kuchyňským stolem. Pak jsme šli zase normálně spát, ale považovali jsme to za úžasné dobrodružství. Teď mám dojem, že to kocourům někdo vyprávěl a oni v téhle dávné příhodě našli vzor, protože pořádají noční hostiny oni. Rozdíl je jen v tom, že si nechodí laskominy kupovat a hodují všude, nejen pod kuchyňským stolem a baterku taky nepotřebují.
Upřímně řečeno, jsem z toho jelen. Kluci kočičí rozhodně netrpí hladem, naopak, Čára je jak koulička. Spíš si myslím, že všechno co si uloví sami (rozuměj najdou), má pro ně větší cenu než to, co jim nandám do mističek já. První „pořádnou ránu“ kluci udělali mezi minulými vánočními svátky. Nechala jsem v chladné kuchyni na lince ležet tác se zbylými obloženými chlebíčky, jen překrytý utěrkou a těšili jsme se, že je návštěva nedojedla a jak si je dáme k snídani už trochu okoralé a tudíž nejlepší. Ráno jsem vstávala trochu později, asi kolem 9 a když jsem přišla do kuchyně, hned jsem zahájila den hromováním: „Chlapi zatracený, to musíte vždycky všechno sníst sami, to jste mi nemohli nechat aspoň kousek?“ Ti chlapi zatracení byli samozřejmě syn a manžel. Odpovědí mi však bylo hluboké ticho, protože oba zmínění ještě spali ve svých pokojích. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou – kdybychom ještě měli pejskovou Lindu, byl by pachatel jasný, ale takhle? Vzápětí jsem však našla jeden chlebíček v křesle a druhý pod stolem a další v koupelně a na židli a na konferenčním stolku a pod oknem a v kuchyni na zemi……jenže to už nebyly žádné obložené chlebíčky, ale holé veky dočista a dosucha olízané i od másla a taky Matěj s Čárou se mi nepletli jako obvykle mezi nohama, ale měli nápadný zájem o dění za oknem, takže bylo všechno jasné. „Vy zloději kočičí“ oslovila jsem láskyplně oba kocoury „to se dělá? To nemáte dost svého jídla? A kam jste naházeli ten bramborový salát?“ „Já ho snědl taky“ otočil na mě Čára hlavičku, „ale neměla bys ho příště dělat tak kyselý, kdo ví co to teď udělá s mým žaludkem“ stěžoval si. „Já nic kyselého nedělala, nemůžu za to, že byly moc kyselé okurky“ probudila se ve mně kuchařka a vzápětí mi došlo, že nemám hájit svoji kuchařskou čest, ale pořádek v rodině. „A vůbec, dobře ti tak, když jsi zloděj, tak si nestěžuj a za trest kluci žádná snídaně“ dělala jsem bububu. „Mě to nevadí, měl jsem šunku a vajíčka a sýr a olejovky“ dělal ramena hardcore Matěj, zatímco věčně nenajedený Čára začal natahovat a ohlížet se alespoň po těch suchých vekách, které jsem právě vyhazovala do koše. Zůstala jsem neoblomná a pak jsem za chvíli viděla oba kocoury, jak se pilně krmí suchými granulemi, které mají pořád přichystané v předsíni.
A od té doby přestávám jejich stravování rozumět. Zejména mi není jasné PROČ, ledaže by to byl další druh zábavy, protože kluci kočičí dostávají jíst pravidelně 2x denně a mezitím ještě nějakou tu svačinku - kousek sýra, pár lžiček pribináka, kolečka vajíčka natvrdo, tvaroh…. Kocouři spojují své znalosti a zkušenosti. Matěj nabídne vysokou inteligenci a Čára praxi z ulice, jeden je druhému učitelem a je z nich lovící spolupracující smečka a katastrofa. Nic před nimi neobstojí, teda s výjimkou konzerv, ale tuhle na mě už dělali dojem, že sledují kam uklízím v kuchyni otvírák. Matěj neomylně určí obaly od všech kočičích kapsiček, paštiček v alobalových vaničkách a pytlíků se suchým krmením. Nadevše milované tyčinky poznají oba na dálku a to i když je mám v tašce, mají snad rentgenové oči či co. Šmejdíme teď po bytě věčně všichni a hledáme kočičí krmení – oni aby ho prostě našli a měli zas radost ze života a já proto, protože se snažím nalézat další nejen vhodná ale i naprosto absurdní místa kam jejich potravu skrývat a pak zapomínám, co jsem kam při velkém nákupu zastrkala. Sklerotická panička a vynalézaví kocouři, to není právě ta nejideálnější kombinace. A kromě toho jsem naprosto paf z toho, že pokud se nám doma ocitne nějaká kapsička která jim nechutnala, ani si jí nevšimnou!
Jak už jsem zmiňovala, kocouři loupí svoji potravu téměř výhradně v noci, pod pláštěm tmy a rouškou našeho spánku. I svoje původní milované povinnosti a zvyklosti kvůli tomu začínají konat nějak ledabyle. Večer sice pokukují po hodinách a netrpělivě očekávají až si půjdeme lehnout, aby honem honem naskákali do mojí postele a chvíli se ňuňánkovali, ale je na nich vidět, jak už se těší na věci příští. Zhasnu lampičku a za chvíli slyším z předsíně šepty šepty mňau mňau, což volně přeloženo znamená „Už spí?“ „Jo, spí, tak jdeme“, a já sice ještě nespím úplně, ale už jsem natolik ponořená v náručí Morfeově, že si jen pomyslím „To jsem zvědavá kde zas co vyšťárají“ a už nevím o ničem. Občas mě ale přece jenom chladný odchov a matka příroda přinutí v noci opustit postel a tak vím, jak si kluci počínají.
Paštičky dokážou otevřít každý sám, kapsičky a suché krmení dobývají společně. Jeden stojí na pytlíku jako závaží aby neklouzal a ještě ho přidržuje, druhý se dovnitř dobývá zuby drápy. Obsah ochutnají, ale zpravidla nedojedí. Podstatné pro ně je vítězství samé. Jedinou výjimku tvoří tyčinky – o ty se poperou, obal rozcupují na prvočinitele a nenechají ani ten nejmenší kousíček. Ráno vstávám a obhlížím byt, kde je jaké otevřené kočičí krmení a co tudíž budou chlapečkové snídat. „Tak jaký jídelníček jste si naplánovali na dnešek?“ oslovuji kocourky a vyškrabuji načnuté kapsičky do misek. „Hele, Jano, tohle nám ale nedávej, podívej, už je to trochu na povrchu oschlé“ hledí na mě estét Matěj vyčítavě. Čárovi nějaká oschlost nevadí ani v nejmenším, ale i on má připomínky: „A také se mi zdá, že je toho trochu málo, přidej ještě“.
„Kdepak, žádné přidávání, žádná výměna za nové, sami jste si rozhodli, sami jste si ujedli“ nehodlám ustoupit té bandě kočičí a ještě požaduji: „A po snídani košťátka a lopatičky do tlapiček, nebo lux a uklidit ten nepořádek!!!“ „Ne, prosíme, lux ne, lux ne“ prosí kocourci a mizí kdesi v bytě, protože vysavače se bojí jak čert kříže.A aby toho nebylo málo, zdá se, že se kocourkům samoobsluha docela zalíbila, protože začínají přecházet na samostravování i přes den. Jsou drzí a neposlušní. Žádné domlouvání ani zlobení na ně neplatí, ze zákazů si dělají legraci. Je mi líto, ale musím přiznat, že jsem zklamala a mám
nevychované kocoury. Sice vždycky poslušně usednou a zdvořile počkají než ukončím lamentaci, výčitky či domluvy, ale pak reptají: „Hele, Jano, my nejsme žádní hloupí psi abychom poslouchali na slovo, víš to? My jsme opravdu samostatní dospělí a zkušení kocouři, dokážeme se o sebe postarat, tak se s tím prostě smiř“. A pak si jdou po svém, čili po kocouřím a jsou v pohodě a já vzteky poskakuji jak tajtrlík. Ve dne ale nevyhledávají kapsičky apod., to je lákají jiné věci. Např. nákup, který přinesu. Když dotáhnu naditou tašku, nemůžu jí nechat ani chvilku nikde postavenou, protože to se hned přiřítí demoliční komando a začne prozkoumávat obsah. Zajímá je všechno, pacholky, včetně prášku na praní a svíček na hřbitov. Mají jednoduchý pohled na svět: buď to jde sníst, nebo si s tím jde kutálet a hrát nebo to jde aspoň rozkousat a rozsypat. Samozřejmě ale, že nejlepší je si s tím pohrát, pak to rozkousat a nakonec zblajznout – budu muset zpytovat svědomí a peněženku, abych nakupovala výhradně takovéhle věci a polepšila se, jak pravili kocouři. A když vařím, mám přichystanou velkou těžkou porcelánovou mísu, kterou přiklápím – když odcházím z kuchyně - suroviny dosud nevložené do hrnce. Kočičí krmení je prý sice zdravé, chutné a plné správných nutričních a vitamínových hodnot, ale přesto ho nějak s Lukášem nemusíme a odmítám si s kocoury měnit jídlo jak dresy po zápase. Když Čára neuspěje na kuchyňské lince, nijak ho to nerozhodí a snaží se prozkoumat odpadkový koš. Jedl tak na ulici celé měsíce a tak ví, že se v něm občas něco najde. Zajímá ho kde co: papíry od masa, obaly od sýrů, kosti syrové i nesyrové, slupky od brambor…..“Čáro zatracený, podívej jak mám malou kuchyňku, nemůžu si pořídit extra skříňku jen na odpadkový koš“ zlobím se, když už popáté stavím koš do kolmé pozice, smetám vysypaný obsah a vytírám podlahu. „Proboha, mami, nepřeháníš to?!“ lamentuje zas Lukáš, když ho několikrát za den posílám s odpadky do popelnice. Ještě že bydlíme v přízemí, může běžet i nalehko. No a kromě odpadků má Čárýček rád i vajíčka. Matějovu maminku znám a tak vím s jistotou, že to byla kočka, ale o Čárovi si začínám myslet, jestli neměl v rodině kunu. K syrovému vajíčku prvně přišel více méně náhodou: něco jsem vařila a z chladničky jsem si vyndala vajíčko a položila ho na
kuchyňskou linku. Vajíčko ale nemá žádné vychování a tak se skulilo na zem. Jen jsem si povzdechla nad vyhlídkou na úklid podlahy a šla pro hadr, ale zdržela mě zvoněním listonoška. A když jsem se k té pohromě zase vrátila, Čára právě dojídal z podlahy to rozbité vejce. Žloutek a bílek ze země už měl v sobě a právě pečlivě olizoval vnitřky skořápek, zkrátka “ani zrno nazmar”. “No Čáro, děláš jako kdybys nedostával vajíčka. A co hygiena a co salmonela?” oslovila jsem ho a kocourek odpověděl jen stručně: “Mňam mňau” a podlahu ještě
jednou do sucha vytřel jazýčkem. Matěj sice dění se zájmem pozoroval, ale hostiny se výjimečně nezúčastnil. O pár dnů později jsem si zase připravila v kuchyni několik vajec a v sebevraždě jim zabránila tím, že jsem je položila do hlubokého talíře. Čára skočil na linku a začal vejce očuchávat a najednou lup, vyhodil jedno vejce pacičkou z talíře jak golfový míček holí krásným obloukem na zem dolů k Matějovi, pak hup za rozbitým vejcem a za bráchou a už oba hodovali. Párkrát si ještě stačili líznout dříve, než dostali oba jedním kmitem utěrkou přes záda. To přetáhnutí ale bylo symbolické, takže jim blažené výrazy z tvářiček stejně nezmizely.
A aby toho nebylo málo, jsem kvůli nenasytným kocourům JÁ za nezdvořáka. Znáte ty hrozné české vánoční zvyky – řízků se nasmaží jak pro regiment a salátu udělá jak pro zájezd a pak se to dojídá...naložila jsem si právě malou porci takových zbytků a zas tak moc se mi do nich nechtělo a tak jsem s jídlem okouněla. Současně okouněl i Čárýček kolem stolu, ale vyskočit na stůl si přece jenom netroufal, věděl, že by bylo moc zle.
Zazvonil telefon a jakýsi známý nám sděloval jak se rodinně veselili o svatvečeru a přál nám štěstí a zdraví do nového roku a v tom jsem ho přerušila zlostným křikem .“ No počkej ty pacholku, tohle ti ale nedaruju, tohle si vyřídíme, to si teda piš!“ Říci, že ho to udivilo a zarazilo je poměrně slabý výraz. A zůstal dotčený, i když jsem se mu okamžitě omlouvala horem dolem a vysvětlovala, že to ze mne vylétla spontánně, když Čára skočil na stůl, popadl do tlamičky řízek z talíře a mizel s ním v hloubi bytu. Pochybuji, že mi někdy ještě s takovou srdečností zavolá, těžko. Na můj pokřik se došoural syn a když zjistil o co jde, zadoufal, že si aspoň Čára pochutnal. A Matěj to všechno sledoval a tvářil se jak kmotra liška a podezírám ho, že v duchu Čárovi tleskal. No nejsem já chudák?A tak vám řeknu, že už mám všeho dost. Je konec roku, čas předsevzetí. Nebudu si letos dávat žádné nesplnitelné sliby jako že třeba přestanu kouřit a zhubnu 50 kg a vyhraju Miss ČR, ale jsem rozhodnutá vychovat
kocoury. Čára i Máťa budou jak z drahého soukromého pensionu, jak když měli francouzskou bonu, budou způsobně sedat s mašličkami pod krkem a jemně mňoukat „ano prosím“ a „ne prosím“ a „jste velice laskava“ a „bylo mi opravdovým potěšením“ a „dovolte abych vám pomohl“ a „až po vás, milostivá“ a to vše v několika světových jazycích. A pokud ne, tak aspoň přestanou krást jídlo a v noci loupit a vybírat odpadky! Když se ale na tohle předsevzetí podívám, nemůžu se zbavit dojmu, že ten titul Miss ČR by byl reálnější. Možná by bylo nejlepší koupit obrovský trezor a zamykat všechno co se dá jakýmkoliv způsobem sežrat. Anebo pořídit 2 svěrací kazajčičky a chlapečky do nich šněrovat. Nebo pro mě dárkovou velesadu prášků na uklidnění aby mi bylo fuk, že se kluci doma nudí a hledají zábavu za každou cenu. Takže by vlastně úplně nejlepší ze všeho bylo, kdyby už zas bylo teplo, mohli jsme jet ven a z kocourků by se zase stala moje zlatíčka přirozenou cestou. Už se to ale blíží, nový rok je téměř tady.
28. prosince 2007