Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Splněné vánoční přání
22. prosinece 2007, Jana Petrželková
Nemám ráda zmatek, stěhování, malování a úklid. Zajímavé je, že všechny tyhle nenáviděné věci mě postihly těsně před vánocemi. V bytě jsme náhle zůstali jen sami dva, resp. 2+2, tj. syn, já a 2 kocouři a když jsme se ze situace trochu oklepali, rozhodl se Lukáš, že se přestěhuje do pokoje po tátovi. Což o to, já to chápala, v synově pokoji byl jen studený odchov bez přímého topení, ale já už téměř dokončila vánoční úklid, pekla jsem cukroví a těšila se, jak si budu užívat advent a vánoční Prahu. Protočily se mi panenky a podívala jsem se na moje dva kocouří spojence, kterým pro změnu poklesla kolínka. Bylo nám jasné, že žádná idyla nebude.„Žádné strachy, mami, nešil a dělej si co potřebuješ, já to všechno obstarám“ kasal se syn. Já přikývla, ale myslela jsem si o tom svoje a jakožto žena zkušená jsem se šla podívat, jaké mám zásoby prášků na bolení hlavy pro mě, kozlíkových kapek pro kocoury a Alpy na masírování svalů pro všechny. Nejdříve jsme museli pokoj po manželovi celý vystěhovat. To kocouři uvítali se značným nadšením, protože kramaření a otvírání jinak zavřených skříněk a šuplíků považují za tu nejlepší možnou zábavu, kterou jim můžu doma nabídnout. Manžel nebyl žádný troškař a tak jsme stěhovali několik stovek knih, bedny fotografií lidí které jsme v životě neviděli, oblečení asi tak pro 6 osob, tuny léků a obvazů, odznaky, měsíční produkci menší továrny na šroubky a hřebíky, stavební předpisy a tabulky snad ještě z dob kdy se stavělo z vepřovic, fotografické zařízení které by přivítal s nadšením leda tak tvůrce vynálezu, pan J.L.M.Daguerr, kancelářské potřeby pro střední s.r.o., sbírku půllitrů atd. atd. Čára s Matějem se ve všem úplně fascinovaně přehrabovali, skákali z krabice do krabice a ze skříňky do skříňky, lezli nám přes záda pokud jsme jim překáželi, pletli se pod nohy a tahali se s námi o každý zajímavý kus – byli zkrátka úplně vyjevení z toho co se v pokoji děje. Jejich nadšení ale začalo polevovat, když viděli jak se nutně mění celý byt. Najednou nebyl jiný jen jeden pokoj, ale všechno. Všude byly hromady, zmizela jejich oblíbená místa na skříních a pod stolem a my pořád poletovali. Matěj to vzal s filozofickým klidem. Serval ze sušáku v koupelně osušky, natahal je do vany a ustlal si na nich, protože v koupelně byl klid. Zatím. Čárýček ale znervózněl, posmutněl a začínal být evidentně ve stresu. Asi se bál, že se zase ztratí, nevím. Nedalo se nic dělat, přivolali jsme posily – Lukášovy kamarády. Práce šla rychleji od ruky, ale zmatek byl ještě větší a také se začal stěhovat nábytek. Matějíček se mezitím prospal a s novým elánem se do všeho vrhal, zatím co já, bez elánu ale s Čárou na rameni, jsem mezi tím vším procházela a snažila se ten odnos alespoň trochu dirigovat. Nakonec jsem uhájila půl konferenčního stolku v obýváku a jedno křeslo vedle, s Čárýčkem jsme se usadili a já mu šeptala do oušek sladké nesmysly a krmila ho tyčinkami. Vedle na hromadě knih skončila krabice s vánočními ozdobami a tak jsem z ní vyndala několik koulí a koulela je po stolku sem tam a zase zpátky a koule zvonily o skleněnou desku stolku. Čárýček se uklidnil a posílal mi pacičkou koule zase zpátky a vůbec si hrál jako malé roztomilé koťátko. Vyndala jsem z krabice ještě zlatý řetěz a omotala mu ho pro parádu kolem krku a vykládala mu, jaký je krásný kocourek a že už brzy přijde Ježíšek a že bychom mu měli napsat, aby nám také něco naježil a kocourkovi se spokojeností chvěl krček, protože Čára je jeden z mála těch zvláštních kocourů a koček, kteří nahlas nikdy nepředou a poznáte to jen když jim přiložíte prst pod bradičku. No ale mazlení, klidný koutek, koulení, zlaté řetězy a zejména tyčinky, to přece nemohl Matěj v žádném případě nechat bez povšimnutí! Za chvilku se k nám vrhl jak velká voda, jen tak mimochodem shodil několik koulí na zem a přetrhl jeden řetěz a vybafl na mě jedním dechem „Co tu děláte, kolik už Čára dostal tyčinek a kde mám já a co tu kujete za pikle, já chci taky“. A tak jsme tam pak seděli ve 3, ňuňánkovali se a hráli si a povídali si o vánocích. „A co ty by sis přála na vánoce nejvíc?“ vyzvídali kocouři. „Já bych si nejvíc ze všeho přála, aby už bylo vymalováno a přestěhováno a aby aspoň jeden pokoj byl obyvatelný …a taky aby byl sníh“ zasnila jsem se toužebně. „Co je to sníh?“ chtěli vědět kluci kočičí, protože v zimě ven nejezdíme a v Praze sníh vydrží vždycky tak 20 minut. „Když padá sníh, je všude bílo, všechno je sněhem pokryté. A sníh je měkký a heboučký a vypadá to krásně“ nerozumně jsem horovala a pak už byl čas se zase zvednout.
Konečně další den začalo vlastní malování na oranžovo nového pokoje pro Lukáše. Ten se činil spolu s kamarády a činili se i oba kocouři. Hráli na honěnou kudy se jen dalo, lítali z místnosti do místnosti, kličkovali a rvali se jak koně, jedno kde. Seděla jsem na vyvzdorovaném a obhájeném místě a zádumčivě promazávala upečené vánoční cukroví. Zádumčivě proto, protože štědrý den měl být již za týden, byt byl vzhůru nohama, radit dvacetiletým klukům je podle nich zbytečné a já neměla na práci ani klid ani prostor. Tácy a plechy balancovaly kolem po nábytku, hromadách knih a oblečení a marmeládu a krémy jsem měla rozložené po kolenou, zatímco čokoláda se rozehřívala v misce na wawkách. Kocouři se občas u mě zastavili, aby zjistili, jak jsem na tom, ale když slyšeli, že namísto koled si zpívám písně jako Osiřelo dítě, ztratili o mě vždycky brzy zájem a svoji pozornost upřeli na vlastní malování. Najednou mě vytrhl z práce hrozný hluk. To Lukáš sakroval a jeho kamarádi hýkali smíchy. Vzápětí vběhli šíleným tryskem do pokoje ke mně oba kocouři. Byli jak neřízená střela, prostě jen letěli a za nimi letěly k zemi tácy a krabice s cukrovím a stohy knih, papíry vlály a já jen zírala, protože i v tom kalupu jsem si stihla všimnout, že není všechno s klukama kočičíma v pořádku. Čožpak Čára, ale Matěj! Vypadal jako když má zadek vsazený do obrovského pomeranče, ze kterého čouhají zadní nohy. A ještě to podivné kočičí ovoce dělalo všude za sebou barevné šmouhy a tlapičky. Vyskočila jsem, rozšlápla marmeládu a chytla to zvíře. Mezitím doběhl i Lukáš a žaloval „Ten zatracený Matěj na sebe převrhl plechovku s barvou!“. „Vy jste zatracení, to si nemůžete zavřít dveře, proč tam ty kocoury pouštíš, podívej jak chudák vypadá! Co s ním budeme dělat a kdo ví jestli to není jedovatý!“ strašně jsem se
rozzlobila. „A to už vůbec nemluvím o nepořádku“ hromovala jsem dál a šla s kocourkem rovnou do koupelny smýt z něj – naštěstí vodou ředitelnou - barvu. „Já nechci pod vodu“ řval Matěj a zatínal do mě drápy, syčel a prskal co mu síly stačily. „Takhle jsem si ty vánoce nepředstavoval, nechci je, dej je pryč, nemám je rád“ hořekoval když jsem mu drhla kabátek, ale nedalo se nic dělat, musela jsem být tvrdá. Pro zvýšení efektu a zmatku usedl Čára na pračku a mňoukal jako když je ten trpitel on. „Dobře ti tak, lumpe. nedáš si pokoj dokud na to nedoplatíš, tak si teď nestěžuj“ přitvrdila jsem a Matějíček nakonec rezignoval a nechal se sebou dělat všechno. „A ty buď zticha, nebo tě natřu taky, ať si máš na co stěžovat“ obrátila jsem se na Čáru a kocourek konečně ztichl. Umyla jsem Máťovi kožíšek, vysušila ho, dala jsem oběma klukům na zklidnění jídlo do mističek a vyposlechla si jejich stížnost na to, že bydlet v naší rodině je o nervy – a pak se oblékla. „Odcházím, pánové“, oznámila jsem veškerému přítomnému mužskému osazenstvu, tj. dvěma kocourům a třem dvacetiletým mužům, „dejte mi vědět, až skončíte“ a pak jsem volným krokem odešla na tramvaj a odjela k Jirkovi na návštěvu a kafe v klidu. Mám se totiž také ráda. O pár hodin později kluci telefonovali. „Mami, už můžeš domů, je domalováno a z nejhoršího uklizeno“ zkoušel mě syn umluvit, jestli bych přece jenom ještě nepomohla. A tak, když jsme šli ve 3 ráno konečně spát, nebylo sice všechno naprosto uklizené, ale bylo poznat, že jsme v bytě. Ráno mě Lukáš nejistě budil. „Mami vstávej. To budeš koukat, všude je bílo, splnilo se ti přání“. Natěšená jsem se vyhrabala z postele a šla rovnou k oknu, odhrnula závěs a očekávala bílé ticho – a venku nic, jen nevlídno a polotma. „To jsou ale hloupé vtipy“ hartusila jsem a courala se z mého pokoje přes předsíň a kuchyň do obýváku. A tam jsem strnula. Pokoj byl celý bílý. Koberec, křesla, sedačka, stolek, všechno bylo pokryté jemnou bílou vrstvou. Zírala jsem, neschopná čehokoliv, jen jsem si vzpomněla na anglosaské přísloví „dej si pozor na to co si přeješ, aby se ti to nesplnilo“. Mě se ten sen o bílých vánocích opravdu splnil, ale jak! V pokoji jsme v noci nechali několik balení papírových utěrek a kocouři je v noci vybalili a roztrhali na docela malé kousíčky. Museli s tím mít celé hodiny neuvěřitelnou práci, byli vlastně úžasně pilní. Klesla jsem na bílou židli u bílého stolu a podepřela si ohromením bílou tvář. Nevěděla jsem co dělat, co říct. Netušila jsem, zda mám vybuchnout nebo znovu opustit byt. Zda se zlobit nebo smát. Lukáš byl značně nejistý a evidentně očekával nejhorší, protože on utěrky do obýváku přinesl. Zato kocourci seděli uprostřed vší té nádhery a byli unavení, ale šťastní a spokojení a očekávali moji pochvalu a ovace. Vždyť mi přece pomohli splnit můj sen. Bylo vymalováno, aspoň jeden pokoj uklizený a byl v něm sníh!
„Víš co, Lukáši? Uvař sobě čaj a mě dvojité kafe a nandej kocourům do mističek“ rozhodla jsem v klidu po chvilce. Pak jsem šla a vzala z krabice s ozdobami velký hrozen zlatých koulí a zavěsila ho na lustr. Na stolek jsem položila vánoční svícínek a na mísu nabrala nějaké cukroví. Kolem jsem naaranžovala pár smrkových větviček, sice umělých ale zelených a nějaké řetězy. Na hlavu, pořád ještě v noční košili, jsem si narazila santovskou čepici s bikajícími hvězdičkami.
A pak jsme se všichni sesedli k tomu bílému stolečku a snídali. Nemělo cenu se zlobit, vyšlo by to na stejno. Zapálila jsem svíčku na svícínku a usmála se na ty moje 3 kluky milované: „Splněným přáním pro nás začaly letos vánoce, i když trochu dříve. Tak šťastné a veselé, bando. Jsem ráda, že jsme spolu“. A všichni kluci se zas usmívali na mě. A vám všem přejeme také krásné vánoce. Ty nejhezčí nespočívají v uklizeném bytě a v hromadách dárků a jídla. Nejkrásnější vánoce nejsou vidět, jsou v nás uvnitř, nosíme si je sebou celý rok, celý život – a kočky nejlépe poznají, kdo takový vánoční člověk je a kdo ne. Tak ahoj, vánoční lidi!
Čára, Matěj, Lukáš a Jana