Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Kocouří kočička.
1. prosince 2007, Václav Vlček
Když jsem před mnoha lety začínal pečovat o volně žijící kočky začalo chodit pravidelně na jídlo na jednom stanovišti asi 3 měsíční kotě. Byla to kočička černá jako uhel, při chůzi se jí světlo přelévalo po srsti. Měla krásné velké žluté oči. Nazval jsem jí Panterka. Od našeho prvního setkání měla ve zvyku přijít ke mně a pěkně nahlas a zostra na mě zasyčet. Postavil jsem misku s jídlem před sebe, Panterka se na mě podívala,zasyčela, stoupla si zadními ťapkami na moje boty a začala jíst. Po jídle se na mě podívala, opět zasyčela a spokojeně hopsala pryč. Tento zvyk po celou dobu naší známosti nezměnila a nikdy na sebe nenechala máknout.
Po několika měsících se kočičí slečna začala potulovat, což bylo znamení urychleně uvažovat o její kastraci. Problém byl ale jak ji chytit. Přicházela jen k jídlu a při jídle stačil zcela nepatrný pohyb a kočička byla hned ve střehu a syčela. Při dalším pokusu o pohyb
okamžitě a bleskurychle odbíhala. Už jsem z toho byl nešťastný, ale protože se neobjevovaly známky že bude mít koťata, tak jsem se časem zklidnil a trpělivě čekal na vhodnou příležitost. Denně jsem nosil sebou přepravku a sám se sebou se vsázel, kolik uplyne času než se mě podaří slečínku čapnout a nacpat do přepravky. 
Jednoho letního podvečera vlétl do přepravky motýl a za ním tam vběhla jak raketa i Panterka. Bleskově jsem pustil krabici s jídlem na zem a zajistil dvířka proti otevření. To co následovalo, lze těžko popsat. Modlil jsem se, aby přepravka ten buchot a řádění rozlícené šelmičky vydržela. Několikrát jsem o Panterce vykládal veterináři a ten mě ochotně nabídl, že kdykoliv ji chytím, můžu po telefonickém vyrozumění kočičku dovézt k němu, byť třeba o půlnoci. Vzal jsem mobil, sdělil veterináři proč volám a ten okamžitě sedl do auta a jel pro nás. Cestou do ordinace Panterka pokračovala v nezměrném úsilí totální demolice přepravky. V ordinaci jsem si navlékl kožené svářečské rukavice a hrdinně jsem vsunul ruku do přepravky. V tom okamžiku jsem měl prokousnuté rukavice a cítil jak mi kočičí zuby jezdí po kosti jednoho prstu. Při dalším pokusu se jí podařilo drápy mi potrhat žíly na zápěstí, což byl signál k přestávce a válečné poradě. Veterinář mě ošetřil a oba jsme přemýšleli jak vyzrát nad kočičkou. Po chvíli prohlásil doktor, že zná jeden osvědčený recept pro nejhorší případy. Bude počítat do tří a na čtvrtou dobu vysype kočičku na operační stůl a já ji okamžitě přitisknu na stůl. Než se vzpamatuje dostane narkotikum a bleskově se strčí do přepravky. Souhlasil jsem. Doktor jednou rukou uchopil odjištěná dvířka, druhou přepravku, začal počítat a kočičku vysypal na stůl. Jenže se stala malinká chybička. Při instruktáži řekl, že bude počítat do tří a na čtyři kočičku vysype. Ale při praktické činnosti napočítal jen do dvou a kočičku vysypal na třetí dobu.
Pochopitelně jsem nebyl připraven a zlomek vteřiny stačil, aby Panterka jak kulový blesk vyrazila po ordinaci. Prvně vymetla dva regály s léky, pokračovala v úklidu na skříních, zvlášť záležet si dala na psacím stole a znovu se chystala k výskoku na skříně. Naštěstí jí uniklo, že skáče přes moje rameno. Při jejím skoku jsem stačil bleskově zareagovat a přitiskl jsem ji k rameni rukama i hlavou. Veterinář duchaplně přiskočil, píchl narkotikum, popadl otevřenou přepravku, přistrčil ji kočičce k hlavě a já ji
pustil. Panterka zajela do přepravky, doktor zabouchl dvířka a postavil přepravku na podlahu.
Sedl jsem si na židli a odpočíval. Doktor si utřel pot z čela a začal chodit dokola v těsné blízkosti přepravky. Spokojeně konstatoval, že usíná a tak se již nemůže nic stát. Ale stalo se. Zastavil se u dvířek a mřížkami vylétla černá packa a zaťala drápy do doktorovi paty. Ten vydal podivný zvuk a mohutným skokem se přesunul o kus dál. Přes rozervanou ponožku vytékala krev. Poté mě vykázal do čekárny, abych půlhodinku počkal, že mě zavolá až bude po všem. Neuplynulo ani 10 minut, když mě veterinář s divným pohledem pozval do ordinace. Mozkem mě projel varovný signál, že moje trápení ještě neskončilo. Zeptal jsem se zda je kočička v pořádku a zda již v sobě neměla zárodky nového kočičího života? Dostal jsem odpověď, že nikoliv a znovu jsem zachytil ten varovný signál. Než jsem si vše srovnal v hlavě, tak doktor pronesl větu po které jsem málem omdlel: "Vážený pane, žádné zárodky v sobě mít nemohla, protože je to kocourek!"
Když jsem se vzpamatoval ze šoku, tak jsem dále poslouchal doktora. Kočičku vyholil, a pak ho napadla spásná myšlenka, podívat se na pohlaví. V tom okamžiku bylo vše jasné. Byl to kocourek, a tak se stal z Panterky Panter!
Po vyřízení příslušných formalit nás veterinář odvezl zpět. Po nasednutí do auta se kocourek s důkladně vyholeným bříškem začal probouzet a hned projevovat snahu pokračovat v boji. Aby si v tom polomrákotném stavu v přenosce neublížil, tak jsem se snažil přepravku různě obracet. Po chvíli jsem ucítil na kolenách podivné teplo. Kocourek se v přepravce počůral a při obracení mě jeho pozdrav vytekl na kolena.
Po návratu byl Panter uzavřen v zapůjčené garáži, několik desítek metrů
od svého rajonu, odkud byl ráno vypuštěn ven.
Se syčením vyrazil z garáže jak neřízená střela, ale už večer se přišel vydatně posilnit. Kocourková kočička se dožila skoro 15 let a po celou dobu svého života nic na svých zvycích nezměnila - od mohutného syčení - až po stoupnutí si na moje nohy při jídle.
Jednoho dne Panter nepřišel a více jsem ho již nespatřil.
Do dneška na něj, jeho zvyky i tu přípravu na kastraci, často vzpomínám.
Předcházející příběh Dvě malé kuny