Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Další myš na obzoru
24. listopadu 2007, Nicole Wowesná, Trhlínová
Není tomu ani 14 dní, co se nám povedlo lapit tu odvážnou myšku, jež se u nás zabydlela a kočičky se zřejmě rozhodly prověřit náš lovecký instinkt znova. Ovšem pozor, tentokrát to byla práce ve výškách…Stalo se to ve čtvrtek večer. Byla jsem s maminkou v kostele Sv. Anny na jedné charitativní akci a pravdou je, že nás cesta zpět poměrně dost znavila. Po příchodu domů jsem proto zkontrolovala aktuální stav koček nalézajících se v obýváku, vyslechla si žalování Macíka, který si dost pronikavě stěžoval, jak to, že jsem ho nechala samotného a že přijme mojí omluvu jen, pokud dostane pamlsek. Dostal tedy lososí kuličku, upokojil se a já jsem mohla hupsnout do sprchy. Ještě před tím jsem ovšem otevřela dveře do ložnice, aby tam proniklo teplo linoucí se z ohně v krbu a já pod peřinou nezmrzla.
To, že se na naší postel okamžitě nakvartýrují naše potvůrky mi bylo jasné, zřejmě to pochopily tak, že tuto noc si to vyměníme, já budu spát na kočičím šplhadle a ony se zavrtají do našich peřin. Po koupeli jsem se navlečená do župánku vrátila do ložnice a chtěla si vzít pyžamo. Všimla jsem si však Fazolky, která neležela s ostatními chlupáči líně na posteli nejevíce pražádný zájem o své okolí, nýbrž seděla jak na trní v jednom koutě ložnice pod závěsy a natahovala do svých nozder tu omamnou myší vůni. Ajaj, řekla jsem si, tady to nedopadne dobře. Já byla zabalená do županu a tím pádem pěkně nemotorná, z vlasů mi kapala voda přímo na koberec a když jsem si je chtěla vysušit, pár drobných kapek asi nedej bože skončilo i na kožichu povalujících se koček. To byl rachot! Všechny mě svorně seřvaly a začaly se běsně lízat jakože „fujky, to je přece voda“. No bóže, říkám jim, vždyť se zas tolik nestalo a ještě jsem jim, já dobrák, nabídla, že jim tedy tu tisícinu mililitru vody co na nich ulpěla vysuším. Neměly zájem a s opovržením opustily postel. Tak to bychom měli, řekla jsem si a vrátila zpět svůj zrak na Fazolku uvažujíce, co dál.
Upřímně, byla to dost zapeklitá situace, já byla doma sama, muž byl v práci a my většinou lapáme myši společnými silami. Tedy, já spíš ze svého štábu ukrytého hluboko v džungli našeho obýváku a muž vykoná tu „špinavou práci“. Bylo tedy jasné, že pro tentokrát to budu muset zvládnout sama. Takže krok číslo jedna – najít myš. Ono totiž chytit myš, když nevíte, kde je, je dost obtížné. Byla jsem stoprocentně přesvědčená, že musí být někde v ložnici, protože Fazole se odtamtud nechtěla hnout. Několikrát jsme si spolu zalaškovaly stylem „Běž ven! – Ani mě nehne!“ a pak mi došla trpělivost a drapla jsem jí do náruče a přišpendlila k podlaze před dveřmi ložnice. Bez šance. Hbitě jedním skokem byla zpátky na tom samém místě a začala vrčet. Pročež tím potvrdila, že myš je zcela určitě někde v rohu, kam mě sice nepustila, ale když jsem se postavila na postel a shlédla směrem dolů…..nic tam nebylo! Že by měla maskování v barvě našeho zrzavého koberce? To snad ne. Inu, převlékla jsem se do pyžámka a šla pověsit župan do koupelny.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem se vrátila do ložnice – Fazole upřeně a vytřeštěně hleděla kamsi do výšin, tam, kde jsou závěsy pověšené na držáku ve zdi. Jenže tam pořád nic nebylo. Už jsem z toho začínala trochu cvokatět a přemýšlet, jestli jsem si to všechno nevsugerovala a jestli to není celé nějaký nejapný kočičí žert. Pro jistotu jsem tedy objala celý shrnutý závěs a notně s ním chvilku třásla až se držák ohýbal a potom ho ještě pečlivě roztáhla. A vida! Fazole vylítla jak neřízená střela a už visela v půlce závěsu. Kouknu nahoru a byl tam! Takový myší chcípáček seděl úplně nahoře a držel se zuby drápky. Moje otřesy s ním zřejmě dost zamávaly, což se nedivím, se mnou by to asi seklo, kdybych byla v kožichu té myšky. Ale ona měla tuhý kořínek. Tak jsme se na sebe chvilku dívaly a já začala vymýšlet plán. Nejprve volám muži do práce, abych mu sdělila tu radostnou novinu a poradila se. Legraci z toho měla celá jeho šichta a poradili mi, abych jí sklepla do nějakého hlubšího kbelíčku vycpaného na dně. Ha ha, ono se řekne semenec, ale zobej ho z flašky, říká jedno české pořekadlo. Musela jsem slíbit, že v rámci všeobecného pobavení zavolám až jí chytnu. Mezitím přišla domů má drahá maminka – slyšela jsem klapnout domovní dveře v přízemí. To se mi hodilo, alespoň mi pomůže. Volala jsem tedy podruhé, neboť můj strach, že když si pro mamku dojdu osobně, tak myška zdrhne, převýšil ekonomický pohled na věc v podobě pár utracených frfňů do kapsy Vodafonu a trapnost celé situace, že si voláme mobilem i po domě. Jen co mamka zvedla telefon povídám: „Na nic se neptej a pojď rychle nahoru.“ Byla v ložnici co by dup a protože neměla brýle, ihned po vstupu zařvala „Uáááá, to je snad netopýr nebo co.“ Myška se lekla, zatočila se na tom úzkém závěsu jak na obrtlíku, ale držela se dál. Co teď ? Uvolila jsem se, že budu vrchní chytač a mamka podavač. Vzala jsem si rukavice a mamka měla skleničku od okurek a ještě síťovanou čepici na hlavu, prý pro případ, že by se hodila. Uf. Vylezla jsem na židli a pomalu se blížila k myšici zezadu od zdi, že jí jako trochu postrčím do zadečku a ona spadne do skleničky. Houby! Zmerčila, že se asi něco děje a začala vyvádět, točit se dokola a lavírovat zezadu dopředu. Mě bušilo srdce jak o závod, mamce taky a nejvíc asi bušilo té myšce. A pak to šlo
ráz na ráz. Na jednu setinu vteřiny se ke mně myš obrátila zadkem, mamka zařvala „Vem jí za vocas!“, já jí za něj lapla, zařvala jsem taky, mamka přistrčila sklenici a myšku jsme do ní vrazili. „Přikryj jí tou síťkou nebo vyskočí!“, mamka zas. Tak jsem na sklenici vrhla ještě tu síťku a bylo to. Myš musela v tu chvíli prožít nervový šok, ale byla živá a měla naději na vypuštění do přírody. Kam s ní ? Nejlépe asi do skalky, kde se schová mezi květiny a vzpamatuje se. Dobrá tedy, já se sklenicí, mamka přede mnou otevírala dveře, sešly jsme do přízemí a přes její obývák vešly na terasu, která přímo přiléhá ke skalce. Ještě nebylo zcela vyhráno, já se na terasu strašně bojím, protože tam mají natažené sítě různí pavouci a číhají, až mě budou moct sežrat. Jenže mamka se zase bála vzít tu sklenici s myší. Nevím, co si mysleli sousedi, když od nás v půl desáté v noci slyšeli můj pronikavý a velice hlasitý vřískot. A nevím taky, co si myslela ta myš. 
Vysypaly jsme jí do jednoho skalkového keříku a zcela vyčerpány po návratu do obýváku padly na pohovku s připsaly si bod za další zachráněný myší život. Jen ta Fazolka se nějak nesmířila s tím, že myš se opravdu vypařila a pro jistotu to ještě celou noc za mohutného škrábání a čmuchání kontrolovala.