První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

11. listopadu 2007, Marcela Vávrová

Tak máme nový přírůstek. Po smrti pejska byla naše dvanáctiletá kočičí dáma Cindy strašně smutná, až jsem začala mít strach, že se z toho nevzpamatuje. Bloudila bezcílně bytem nebo prospala skoro celý den. Jednou řekl náš klasik divadla Semafor pan Jiří Suchý velmi hezký citát: „Náš kocour Jonáš vede záviděníhodný život. Z 24 hodin 1 hodinu žere, 2 hodiny očumuje a 21 hodin spí. Proto je celé ty 3 hodiny veselé mysli a dobře vypadá. Jiří Šlitr rovněž.“
Tak to přesně dělala Cindy, ale dobře nevypadala. A tak jsem se začala pídit po přítelkyni nebo příteli. Myslela jsem si, že když je jí 12, tak jí vezmu nějakou věkem odpovídající. Chtěla bych pomoci postiženým kočičkám, ale u nás je problém, že kočule skáčou pootevřeným oknem na záchůdky na zasklenou lodžii a to přeci po třínohém kocourkovi nemohu chtít (tak moc se mi líbil). Nakonec jsem si vzala 8 měsíční Mančinku, protože jsem si omylem přečetla, že je o rok starší. Tohle je totiž démon v kočičí kůži.

Za komunismu koloval takový vtip od „Smutného muže“ (pamětníci znají).
Říkal: „Otevřu noviny: Lenin. Otevřu televizi: Lenin. Otevřu rádio: Lenin. Mám doma konzervu. Bojím se ji otevřít.“ No a to samé mám já s Mančou, protože ta je prostě všude. A nevěřili byste, kde. Když se vznesla například na skříň, kde je 15 cm mezera od stropu (nevejde se tam ani květináč) skokem do výše dvou metrů a vytřela tam 30 let starý prach, zamyslela jsem se nad sebou a celou stěnu pořádně vydrhla. Teď, co tyto řádky píšu, sedí naproti na stole a pečlivě sleduje pohyb tužky. Už je u mne a mám smůlu. Dneska ze psaní už nic nebude, tužku mi zakousla. Takže Vám píše Mančule, Mančina, Čita. Mimochodem, čita je stepní jaguárek, žije v Africe a já se mu dost podobám. Momentálně ležím zamotaná do igelitové tašky Tesco, jen co se z ní vymotám, tak ji sežeru. Taky zároveň hraju s paničkou fotbal s lahví od dobré vody, takže vidíte, že jsem zaneprázdněná. Marcela chtěla pokračovat v psaní, ale to jsem jí zdatně překazila, protože s kočkou na papíře a s její tužkou v mé tlamce to prostě nejde, že jo?
Já v tom halt umím chodit. Nevím, co mě provokuje v tom, že když ona něco píše nebo si čte, tak se jí musím na ta lejstra položit a běda, jestli začne protestovat nebo tahat to vše zpode mne. To se umím docela dobře ohnat, ona už to mockrát pocítila na své kůži.
Nechápu tu mojí spolukočku Cindy, ta, když se jí dá trochu víc jídla, hned ho vyzvrátí, prý se starším kočkám musí dávat míň a častěji. To já se můžu cpát třeba pilinami, co se mi naservíruje, to sním. Jsem zvědavá, kolik docílím váhy, Cindy jsem už dohnala a určitě ji trumfnu, když k tomu jídlu přidám trochu křesla, koženky od vchodových dveří a pár perských koberců? Taky oblečky paničky stojí za ochutnání a hlavně igelitky. Ty přímo miluju.
Já vím, jsem ještě kotě a tak to není na dlouhé povídání, je mi teprve 11 měsíců, ale uvidíte, jak to roztočím, dočkáte se. Si myslím, že jsem toho za svůj krátký život stihla víc než někdo jiný nestihl za 12 let, nechci se opakovat a jmenovat. Ale třeba to Cindy trochu nabudí a nebude neustále chrápat v košíku, to já přímo nenávidím, musím ji trošku prohnat bytem. Ona byla zvyklá spát s paničkou v ložnici, tak to jsem zásadně změnila. Vyštípala jsem ji, k posteli se ani nepřiblíží, tam jsem rozvalená já a syčím nebo cvičně udělám pár výpadů skok tam a zpět. No a když ve 3 ráno začnu lítat po poličkách a skákat z nich na Marcelu, tak ta se začne chovat velice nespolečensky a vykopne mne za dveře. To tak kolem šesté začnu řvát za dveřmi, takže střídavě Káča nebo Péťa vylétnou z postelí a něco udělají, Marcela tvrdošíjně leží a skřípe zuby,

ale neotevře.

Vsuvka. Teď jsem musela jít zkontrolovat, co to ta moje zase píše za pomluvy, tužka se jí jen kmitá a to je důvod 1) k sežrání tužky, 2) zalehnutí papíru, 3) kousnutí pisatelky, 4) shození jejího mobilu ocasem ze stolu (nechápu ten řev). No tak dobře, umístím se do odkapávače na nádobí. Jestli přijde Péťa, seřve mě i mámu, ale zatím je pryč a já tu budu kralovat.

No, ještě napíšu pár řádků o tom, jak si mě málem minule odnesla návštěva ve své tašce, ale vlastně není o čem. Stejně je mně divné, že se ta holka tak lekla, když jsem z její tašky vystřelila, měla mít radost, že si mě neodnesla domů. Tak, a teď končím, je čas na mazlení a drbání a kousání a kopání do ruky. Takže Marcelo, konči to svoje sepisování a konej, anebo že bys něco přihodila do mističky? Už tam přes hodinu nic není. Nebo sežeru fíkus.

Zpět