Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Líné sobotní odpoledne
27. října 2007, Nicole Wowesná
Jestlipak to znáte taky ? Je krásný víkendový den dejme tomu třeba v srpnu a vy se právě probudíte. Máte celý den před sebou a je jen a jen na vás, jak ho využijete a s kým ho strávíte. Prostě úplná idylka. Ovšem...to byste nesměli mít kočky!
Jednou takhle po sobotní vydatné snídani jsme si s mužem řekli, že trocha pohybu na čerstvém vzduchu určitě nezaškodí a rozhodli se potrápit náš pohybový aparát na kolečkových bruslích. Víte, já to bruslení moc nemusím, přijde mi to takové likvidační, neustále vám to někam ujíždí – většinou tam, kam opravdu vůbec nechcete jako je příkop plný kopřiv, roztomilý rybníček posetý sinicemi nebo nedej Bože houfek vrabců a holubů. A to mám jen dvě nohy! Představte si, jak by to dopadlo, kdyby to chtěl zkusit třeba náš zrzavý Bertík. Jestli je po mně, tak si to radši ani nepředstavujte. Naštěstí je Bertík rozumný a rozhodně se nehodlal v ten krásný sobotní den věnovat jakékoliv aktivitě, která by vyžadovala byť jen sebemenší pohyb jakýmkoliv směrem. Tedy, abych mu nekřivdila, směrem k misce s masíčkem, to si dal říct.
Naším plánem bylo se projet tak na hodinku a pak si odpočinout někde v přírodě v parku na trávě. To jsme se ale šeredně zmýlili. Zrovna v ten krásný den si prostě ty naše potvůrky usmyslely, že nás nepustí. Jakmile zmerčili, že se je chystáme opustit, rozhodně se postavily ke dveřím a jasně nám daly najevo, že takhle to tedy nepůjde.
Bertík se uvelebil na balkóně ve svém oblíbeném květináči a ob každých pět minut pro jistotu kontroloval svou přítomností, zda náhodou nepřibylo něco na zub v misce. Ta jeho častá procházka balkón – miska – balkón však s sebou nesla nemilou skutečnost, a to tu, že pokaždé vynesl půlku rašeliny ve svém rezatém kožichu přesně na koberec, kde se oklepal a ještě se v tom labužnicky vyrochnil. Vypadal velmi zajímavě, ale rozhodně ne hezky. Tak jsme uklidili brusle, svlékli sportovní oblečení, podívali se na sebe a začali vysávat tu jeho suchou bahenní koupel. To se mu samozřejmě nelíbilo, hluk, víření prachu a navíc bahno zmizelo. Vrátil se do květináče a moc rád nám rašelinu nanosil znovu. Je to prostě zlatej kluk. Dalším adeptem, který sliboval nevšední zážitek bylo Kotě. Pro jistotu připomínám, že Kotě už není pár let žádný roztomilý hrající si uzlíček chloupků, je to pěkný syčák, který pro sprosté mňouknutí nejde daleko a kolikrát si troufne i na pořádný políček packou. Jméno Kotě mu zůstalo, protože jsme na něj v mládí takhle volali a prostě si na to zvyklo. V to krásné sobotní odpoledne se rozhodlo, že vyzkouší v praxi, nakolik pravdivá je teorie objasňující fyzikální podstatu magnetického pole. Na vysvětlenou – naše kočičky používají pro vstup do domu kočičí dvířka, jež fungují na principu magnetu.
Přiblíží – li se správně a dostatečně blízko svým obojkem s magnetem, který mají kolem krku ke kočičím dvířkům, ve kterých je druhý magnet, dvířka jim umožní průchod. Je to sice skvělá věc a pro kočičky jistě výhodná, ovšem nese to i svá rizika v podobě přinesených myší (viz příběh „Jak s námi bydlela myš“), různých dalších přírodních objektů a tak podobně. Milé Kotě tedy nelenilo a svůj obojek nastavilo čemukoliv kovovému na pracovním stole. O tom, jak dopadlo ověření teorie se můžete přesvědčit na fotkách.
Pravda, chvilku nám trvalo, než nám došlo, jak se to celé seběhlo. Kotě totiž během svého pokusu tvrdě usnulo a na přisátou tužtičku přišlo spolu s námi až když se probudilo. No, na většinu vědeckých objevů se přišlo omylem nebo neplánovaně, není to tak ? Bohužel pro nás, propisovací tužku nechtělo ani za nic vrátit a veškeré snahy zkusit vyjednávání po dobrém i po zlém ztroskotaly. Už nám jich takto zmizelo několik a tak nás pravděpodobně čeká někdy v budoucnu šílený objev skrýše nacpané tužkami až po okraj. Neděláme si iluze, je jen otázkou času než na to přijde i zbytek smečky a to by nám taky takhle jednou mohly odtáhnout auto z garáže! 
A do třetice všeho kočičího si nemohla nechat ujít příležitost i naše Fazolka. Po tom, co jsme pochopili, že dneska se ven nedostaneme, rozhodli jsme se zahrát si scrabble, což je taková hra s písmenky, kdy podle určitých pravidel skládáte jednotlivá slova a dostáváte za ně body.
Fazolka si zřejmě myslela, že nasbírané body se dají zpeněžit nebo vyměnit někde na myším trhu za naturálie a tak jsme ještě ani nerozložili hrací plán a už se vehementně hlásila do party. No, šlo nám to opravdu báječně! Po chvíli se ale ta potvůrka unavila, řekla, že jí to zdá mírně přízemní a že radši bude spát. Ani nedokončila skládané slovo, a to přitom měla skvělá písmenka. 
Po všech těchto nadmíru veselých událostech bylo najednou šest hodin večer a sluníčko se chystalo pomalu jít na kutě. Kočičky tak ještě využily hřejivé paprsky dopadající na jejich nádherné kožíšky, kde jinde než u květináče. Bertík – protože je nejmladší – se musel s rašelinovým pelíškem rozloučit a uvolnit místo duševně vyčerpané Fazolce.
Macík přišel pozdě, na své cestě stačil ještě sousedovi rozrýt a rozhrabat záhonek se zelnými hlávkami, a tak se musel spokojit s méně prestižním místem hlídače pod květináčem. A pranic mu nevadilo, že tam sušíme prádlo. A my ? My jsme byli rádi, že jsme tu naší kočičí školku zase jednou uhlídali.