11. června 2005, Soňa Jahelková Příběh o zachráněném koťátku nám napsala naše členka, Soňa Jahelková.
Před pěti lety jsem si začala psát deníky, nikoli deníčky, ale spíš takové poznámky, co se ten který den událo. Všechny důležité věci kolem mé rodiny, hlavně kolem kočiček a hlavně kolem těch venkovních. Tedy mohu s přesností na den napsat, že 17.7. 2002 začala příhoda s kotětem, které nám přinesla řeka, takže dostalo jméno "Plaváček".
Ten den se po obědě udělalo hezké počasí, vydala jsem se na zahradu, že budu něco dělat. Jen jsem vyšla ze dveří, slyším velmi silné, zoufalé mňoukání. Krve by se ve mně leknutím nedořezal. Aby se tak něco přihodilo našim kočkám! Se sousedkou jsme honem běžely po zvuku toho strastiplného řevu. V Lázu, kousínek od nás, na druhé straně teče řeka Litávka, která v normální situaci vypadá jako potok.
A ten řev vycházel právě od té řeky - potoka. Když jsme tam doběhly, ničehož nic jsme neviděly, zato ten děsivý křik byl ohlušující. Po chvilce marného pobíhání a hledání jsme na druhé straně řeky zahlédly něco malinkého, mokrého, řvoucího a zmítajícího se ve vodě. Prokrista, vždyť se tam topí kotě!
Tak jsme se rychle přebrodily a koťátko vysvobodily. Byl to takový malinký mourovaný kocourek v děsně zuboženém stavu. Z nosu mu tekla krev, drobounké vychrtlé tělíčko dočista promočené. Chvěl se zimou a slabostí téměř nedýchal. Prostě to s ním nevypadalo dobře. Nevím jak se tam dostal, jestli to byla nehoda nebo zlý úmysl a už se to nedozvím. Vzala jsem chuďátko domů, vysušila ho, udělala mu teplounký pelíšek v krabici od banánů, do které jsem dala dětskou deku a polštářek. Zabalila jsem ho jako miminko, nebožáček se vůbec nebránil. Bála jsem se, že to nepřežije, byl opravdu moc maličký a vyčerpaný. Umístila jsem ho ke kotli ústředního topení, aby byl v teple, klidu a sám. V domě žilo 6 koček tzv. domácích a na naší půdě se už v té době zabydlelo hodně velkých koček a kocourů, vykastrovaných nebo čekajících na kastraci. A tak jsem ho nechtěla stresovat. Rychle jsem mu uvařila kočičí mléko (naštěstí bylo doma pro všechny případy). Pak jsem se pustila s injekční stříkačkou do krmení. Bylo to jako krmit ptáčka.Trochu vypil a usnul, a tak to šlo každé dvě hodiny.Také jsem se mu pokoušela dát mezitím piškot či kousínek kotěcí konzervy, ale kdepak, byl příliš slabý, aby mohl papat. Byla jsem v té době sama doma, manžel v práci a tedy bez auta, abych s ním mohla jet k veterináři.
Naštěstí se kocourek druhý den jakž takž zvetil a dostal jméno "Plaváček". Poté následovala snaha udělat vše, abych mouráčka zachránila. Plaváček postupně začal papat hezky, ale neměl zájem se hýbat. Jak jsem ho dala do pelíšku, tak tam také zůstal. Když to trvalo už druhý den, uvědomila jsem si, že když papá, musí také kakat. Ale nikde nebylo nic vidět. Usilovně jsem mu masírovala bříško a posléze si všimla, že má u zadečku úplně tvrdé hovínko, které nemohl vytlačit, protože neměl sílu.Tak jsem mu to vymačkala a od té doby ho vždycky po krmení i vyprazdňovala. Když konečně přijel manžel z práce, honem jsme spěchali na veterinu. Náš pan doktor koťátko vyšetřil, odčervil a přitom zjistil, že má i blešky, což jsem v tom kritickém stavu koťátka úplně přehlédla. Vše se udělalo, kotě dostalo vitamíny, my návod na krmení, vyměšování a jeli jsme domů. Plaváček byl prostě slaboučký, musela jsem se o něj starat jako o malé dítko. Každé dvě hodiny krmení, masírování bříška, zkoušení na záchod nebo mačkání hovínek, aby mně nepraskl. Papal už i Whiskasky pro koťata, ale porát to bylo takové tintítko, na váze nepřibíral, téměř se nehýbal, bez zájmu ležel jak buchta v tom svém pelíšku. Rozhodla jsem se přestěhovat ho na půdu, s tím, že se o něj kočičky třeba postarají, naučí ho běhat, hrát si a vůbec, že bude dobré, když se poznají. Odnesla jsem mu tam i jeho záchůdek a pelíšek a chodila ho krmit, masírovat a pozorovat. Nebudete tomu věřit, už za necelé tři týdny byl Plaváček v pohodě. Z počátku jsem děsně lekla, když jsem jednou přišla na půdu s krmením a Plaváček v pelíšku nebyl, ale ta radost, když jsem ho viděla jak běhá po půdě.Takovou radost si snad ani nedovedete představit. Úplně jsem se štěstím
rozbrečela.
Od té doby Plaváček chodil na záchůdek a papal sám z misky, ne z ruky jako dříve celý měsíc. Kočky ho přijaly, spřátelili se navzájem a bylo
vyhráno.
Jednou jsme seděli s manželem u snídaně, máme okno s výhledem do zahrady, zrovna do místa, kde vede kočičí cesta na půdu, a co nevidíme! Plaváček si to šupajdí po dřevíčkách dolů ven.
To bylo radosti! Nu a od té doby už chodí na záchod ven, postupně si zvykl baštit s kočkami venku a dokonce vyvádět všelijaké ty lumpárny a chlupaté kotrmelce, prostě si hrát, tak jak to koťata a kočky umí.
Přesto, že jsem se o něj od malinka tak intenzivně starala, nebyl ze začátku své venkovní aktivity ke mně ani trošínku mazlivý.
Trvalo téměř celý rok, než se nechal pohladit. Časem z něj vyrostl hezký mourek a teď za námi chodí jako pejsek. Když jdu já nebo manžel na zahradu, okamžitě nás následuje. Nechá se hladit, přede, rozkošnicky se vyvaluje, bříško ukazuje, ale pochovat, to ani náhodou.
Nejspíš mu ty polodivoké náhradní maminky napovídaly – pozor na lidi, důvěřuj, ale prověřuj, hlavně pozor ať tě nečapnou -. Ale přesto, že se Plaváček nechce chovat, je to náš miláček.
Měl velké štěstí v neštěstí, protože se to stalo před povodněmi. Kdyby se to stalo po povodních, určitě by se utopil. Litávka se v té době změnila na dravou řeku.
Plaváčkovi budou za měsíc tři roky, doufám, že tady bude s námi spokojeně žít ještě mnoho dlouhých let. A tak "Plaváček" na štěstí vlastně k životu přišel.
|
