Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Jak s námi bydlela myš
6. října 2007, Nicole Wowesná Trhlínová
Ta celá patálie začala jako každý jiný obyčejný páteční den. Bylo to v srpnu, a vzhledem k počasí, jež se opravdu snažilo jsme se s mužem rozhodli jet na hudební festival. Vyrazili jsme odpoledne a protože program byl opravdu různorodý a velmi zábavný zůstali jsme asi do tří do rána a poté odjeli zpátky domů. To samozřejmě bylo něco pro naše zlobivé kočičky ! Páníčkové odjeli a to je přece pokyn k neřízené zábavě a skotačení ! A taky, že ano. Potvůrky chlupaté nám skutečně připravily překvapení, které jsme nečekali…
Když jsme navrátili domů, obhlédli jsme jen tak jedním unaveným okem, zda je vše v pořádku a jelikož všude bylo ticho po pěšině, šli jsme spát spánkem spravedlivých.
Ráno jsme se hezky usadili na pohovku a jali se vychutnávat sobotní snídani. Lebedím si a pochutnávám a najednou…MYŠ! Živá a čilá potvůrka jedna si to peláší přes celý obývák a šup už byla pod skříní. Na okamžik jsem si pomyslela, že se mi to jen zdálo, ale její další výpad směrem zpět mě přesvědčil, že je skutečná až příliš. Vyskočila jsem z pohovky a vrhla se ke skříni ve snaze ji zachytit, ale marně. Zburcovala jsem muže, který na mě chvilku nechápavě koukal a potom jsme akčně oba popadli baterky a začali ji nahánět pod skříněmi. Samozřejmě, naší snaze se ta šedivá potvůrka jen vysmívala pod svými dlouhými vousy a dál si křoupala drobky od naší snídaně, jež ukořistila. Přátelé, byli jsme namydlení. Hned jsem přišla na to, jakže se to vlastně stalo a kdo byl původcem této veselé taškařice. V pátek večer, kdy měly kočičky párty, náš pruhovaný Macík – přeborník v lapání myšek – ukořistil tuto chudinku kdesi na zahradě a jelikož filuta věděl, že nejsme doma, v klidu ji dostrkal až do našeho obýváku. Tam myš zázračně obživla, na nic nečekala a jakmile ji pustil z tlamičky ufrnkla a šmytec.
Jen si to představte, dům plný koček a myš si v něm v klidu vegetí. Žrádla co myší hrdlo ráčí, teplo, no krásné podmínky na to založit myší kolonii. Už vidím, jak by se dostala do Guinessovy knihy rekordů za to, že přežila tak dlouhou dobu pospolu s kočkami.
To jsme ovšem nemohli dopustit. Druhý den došlo na vytvoření strategického plánu. Vražednou pastičku jsme rovnou zavrhli stejně jako jedovaté granule. Nejlepší by byl myší sklopec, taková ta baňka, do které myška vleze, ale už se nedostane ven a přitom zůstane živá. Ale jako na potvoru, v žádném obchodě ho neměli. Kočky se líně plazily po koberci a sem tam čmuchly, aby nám daly najevo, že o ní jako ví, ale že se v žádném případě nehodlají obtěžovat ji chytit a že se jim tahle hra na kočku a myš vlastně docela líbí.
Co teď ? I maminka přispěla se svou troškou do mlýna, že prý myši nejraději slaninu. Cože ? Slaninu ? No tak dobrá, narafičíme slaninu. Jenže jak na to, aby ji nezblajzly číči, ale myš ? Řešením se jevila malá lepenková krabice. Vyřezali jsme do ní malý otvůrek a dovnitř vložili slaninu, sýr a kdoví co ještě, jen aby milostivá měla co papkat. Za otvůrek jsme nastražili malý mechanismus, který by po příchodu myšky sklapl a zavřel tím východ z krabice. No to musí fungovat, říkali jsme si a už se těšili, jak ji druhý den objevíme. Houbeles. Potvora jedna chlupatá se slaniny ani nedotkla a krabice zela prázdnotou. Čtvrtý den jsem si začala říkat, že to asi nebude tak jednoduché, jak se zpočátku zdálo a vyvstávala spousta otázek. Je ta myš ještě vůbec tady ? Neulovily jí naše kočky a neodnesly ven ? Co když zaběhla za kuchyňskou linku a povila tam malá myšátka ? Bože, pomoz nám, to néééé!
Začínalo jít do tuhého, protože nám došly nápady a také pomalu energie a dostavovala se beznaděj a malé náznaky šílenství. Macík zřejmě pochopil, jako strašlivou věc spáchal, tak se radši klidil z cesty a udělali si pelíšek na nejvyšší skříni v místnosti odkud slézal jen v noci.
Tak jsme hlasováním všech členů domácnosti včetně koček rozhodli, že nemá smysl tlačit na pilu a že tomu necháme volný průběh. Uběhlo pár dní a nic se nedělo a až další sobotní večer se to stalo. Vrátili jsme se domů po celodenní procházce na čerstvém vzduchu a hned jak jsem vešla do dveří něco se mi nezdálo.
Všechny kočičky byly shromážděné v kuchyni u dávkovače na granule a tvářily se divně. Člověk to pozná po mnohaletém soužití, že mají v oku jinou jiskru než obvykle a že jinak mávají svými ocásky. Udělala jsem několik neslyšných kroků směrem k nim a jala se zkoumat o co jde. A ejhle, hned jsem ho uviděla. Krásný dlouhý myší ocásek se táhl od dávkovače směrem ven. On totiž ten dávkovač má z druhé strany taková malá dvířka, takový otvůrek...no akorát pro myšku. A bylo jasno. V naší nepřítomnosti se opět kočičky rozvášnily a zahnaly tu šedivku přímo pod dávkovač. Ocásek se jí tam nevešel, tak ho musela nechat čnít ven. Okamžitě jsem zavolala muže, ten vzal pohotově pytlík a milou myšici chňapnul za ocásek a vytáhl jako špagetu z hrnce. No ta vám byla! Krásná a vypasená, trochu vyděšená, pravda, ono kdo by taky nebyl, že ? A my měli vyhráno! Myšku jsme s velkou slávou a doprovodem všech kočiček vypustili na zahradu a pohlídali, aby pelášila tím správným směrem. Milá myška si suma sumárum u nás pobyla osm dní a měla servis jako v pětihvězdičkovém hotelu. Vzhledem k tomu, že to jistě rozhlásila mezi své početné příbuzenstvo, čekáme každým dnem na nové myší hosty. No, řekněte, kdo by nechtěl mít každé ráno na stole čerstvou slaninku k snídani ?