Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Třeboň prosí o radu
22.září 2007, Hanka Zelinková
tak Vás zase po stopadesáti letech srdečně zdravíme od Třeboně a jak už to obvykle s námi bývá, ozýváme se s potřebou o radu či pomoc.
V půli června nějaký dobrák odložil do pařezu po staré lípě před kostel v Mláce asi třítýdenní koťata. Bydlíme tam v bývalé faře, takže jsme je měli prakticky před domem. Byli jsme tenkrát na celodenním výletě na kolech a když jsme se blížili k našim vratům, letěla nám vstříct sousedka a volala: „Zelinkovi, Zelinkovi, pojďte sem honem!!!“ Vypadala tak vyplašeně, že jsme se obávali o zdraví jejího manžela, který chvíli neposedí a pořád kolem domu něco kutí a tak že určitě spadl ze žebříku nebo tak něco... Ale protože sousedka je taky kočkomilka, tak její zděšení pramenilo z nálezu těch odložených koťátek. Nejdřív si prý s manželem mysleli, že u kostela hvízdá nějaký divný pták, ale když už to trvalo celé odpoledne, šli se tam podívat a našli vyhladovělá a vyděšená koťata, která se k nim hned hrnula pro pomoc, hlasitě naříkajíc.
Oni mají sousedi rádi kočky, jenže s takovými mrňaty si nevěděli rady – ale to už se naštěstí blížili Zelinkovi, tak je zavolali na pomoc. No, bylo to k uzoufání – koťata přímo vřískala hlady a určitě i steskem po mámě, zároveň však věděla, že lidi jsou tu od toho, aby s tím něco udělali – nebyli to žádní divousci a strašpytlové, hned se k člověku měli. Tak jsem letěla do chalupy pro kojeneckou lahvičku, kterou jsme odkojili ty naše první divochy
( a mimochodem letos taky jedno zaječí mimino, které Dan omylem sebral na chatě svojí mámy, když sekal trávu a myslel, že zajouš je nemocný, když se 2 hodiny nehýbá – vzal ho do košíku a že s ním zajdem k veterináři, mezitím jsem já doma po internetu hledala kontakt na nějakou záchrannou stanici a tam jsem vzápětí dostala nepřímo vynadáno, že na malé zajíce se nesahá a že k nim zaječice chodí párkrát za den jen nakojit, zkrátka není to jako u králíků, jak jsem si myslela, zajíci to maj jinak a my do toho zasáhli. No tak jsme ho samozřejmě museli zkusit vypiplat a doufat, že nám neuhyne, což se u malých zajíců prý stává ve většině případů, když pak přecházejí na pevnou stravu. Náš zajíc však ten přechod zvládnul a aby ho nestřelil na podzim nějaký myslivec, odvezli jsme ho do chomutovského zooparku, kde mají takové jakoby safari pro handicapovaná zvířata, která se tam volně pohybují v oboře. Tak snad se tam má dobře, v zimě paní ředitelce napíšu a zeptám se, byl-li náš zajíc spatřen – byl tam totiž jediným exemplářem svého druhu a moc o něj stáli, ale jakmile jsme ho vypustili, ihned se ukryl v trávě a nazdar, už jsme ho nespatřili – tak snad v zimě podle stop pozná ošetřovatel, že tam náš zajíc ještě je, nebo si našel nějakou skulinku v plotě a vydal se do světa – jestli tam je, tak máme pro něj na půdě usušené luxusní seno, které mu do Chomutova dovezem k Ježíšku...:-)). 
Ale zpět ke koťatům, díky zajíci jsme měli doma ještě zbytek štěněcího sunaru a tu lahvičku, ale sunar jim nějak nejel, tak jsem sousedku poslala domů pro Tatru, naředili jsme jí a to bylo jiný kafe, hned byl o dudlíček zájem. No jo, ale co dál – sousedovic kočka měla zrovna jedno kotě (narodilo se na 1. máje, tak mu říjak Sváťa, když byl zrovna ten Svátek práce...- taky dobrý, co?, ještě mají starší dva kocoury a ty se jmenujou Bedřich a Smetana – naši sousedi maj zkrátka na jména fantazii). Nejlepším řešením pro nás pro všechny by bývalo bylo, kdyby se jich ujala ta jejich kočka, jenže to se evidentně sousedce nelíbilo, říkala, že nechce zas tolik rozšiřovat tu svojí smečku (koťata byly 3), takže jsme zkoušeli jejich kočku jen tak lehce dvakrát ke koťatům přiložit, ale moc se jí to nelíbilo, čehož využila sousedka a řekla:“vidíte, jak je nechce, to nepůjde“ a kočku odnesla. Všem nám zúčastněným bylo jasné, že vzít si tyhle tři mrňata na starost znamená noční vstávání a prakticky na pár týdnů nemožnost se od nich hnout, ale nechat jsme je tam prostě nemohli, takže jsme se nakonec domluvili, že půjdou k nám a sousedi nám budou hlídat, když budeme potřebovat někam oba jet. Navíc paní tvrdila, že by to v žádném případě neuměla je takhle nakrmit, když mě viděla s tou lahvičkou, že by jí uhynuly hlady, že se postará o smečku velkých, ale mrňouse že kojit nezvládne. No tak šla koťata do fary a už tam zůstala (teda jsou prostě naše, bez problémů zvládla pravidelné přesuny do Prahy autem, jsou chvíli doma v Praze, pak v Mláce a když jsme byli teď na dovolené, starali se o ně naši, kde pravděpodobně zůstanou – barák+zahrada, alespoň po dobu puberty, protože teď je z nich demoliční četa a v malém bytě v Praze bychom to asi nerozdejchali, ale stanou-li se z nich časem polštářoví povaleči, tak budou jezdit i do Prahy, ale teď máme zaveden režim v pracovní dny u rodičů a víkendy na faře, kde můžou ničit, co se jim zlíbí a hlavně lítat po zahradě a po stromech a v dřevníku, no vždyť víte, co je tam zajímavostí, už jenom těch pavouků...).
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
No, tak vidím, že jsem se ještě stále nedostala k problému, který se chystám s Vámi řešit a to už píšu hodinu – ale vždyť mě znáte.
Alice, já ty kocoury prakticky od odstavení léčím s průjmem. Když pili mlíko (kotěcí sunar), tak měli hovínka jako když vymáčnete zubní pastu z tuby. Pak jsme začali přecházet na tuhou stravu a začaly problémy – krmili jsme vařenou rybou, vařeným kuřetem, to vše smíchané buď s rýží nebo ovesnou kaší, jogurtem, lučinou, namočenými granulemi Friskies, prostě žádné sajrajty. 2x odčerveni pastou Banminth. Přesto nám to nějak začalo řídnout a řídnout – zkoušela jsem zahustit to Smectou, jeden den lepší, druhý den zase to samé. Navštívili jsme tedy veterináře, našeho milého pana doktora Skálu v Třeboni, to bylo první týden v srpnu, nasadil jim Synulox – antibiotika, podávala jsem poctivě podle návodu, vstávala k nim v noci atd., žádná odezva, po pěti dnech léčby žádná změna. Na radu veterináře podáváme v mezidobí živoč. uhlí, na dva dny zlepšení, dokonce jsme se dočkali i něčeho podobného klasické kočičí šišce, ale za další dva dny opět průjem a ještě s příměsí krve. To jsme byli zrovna v Praze, tak jsem šla k veterináři tady a ten jim dal nejdřív na odčervení pastu Vitaminthe a nasadil další antibiotika Ampicilin. Dobrali jsme, žádné zlepšení a ačkoliv jsme za ten odčervovací lék zaplatili 120 Kč, našla jsem pátý den ve stolici živého červa. Takže jsem jim každému podala půlku Drontalu, který mám pro naše dospělé kočky a druhý den měli oba ve stolici mrtvé červy. Čekala jsem zlepšení, ale nedočkala jsem se, jen mírného zahuštění na pár dnů a dále opět víceméně tekutina. Bylo vysloveno podezření na kokcidiózu, zkušebně byl podán lék pro kožešinová zvířata Sulfo...něco přesně nevím, ale s upozorněním veterináře na možnou alergickou reakci – hlavně, že nám řekl, jak to zneutralizovat – z kocoura se valila pěna, dávil, hned jsem mu stříkla do tlamky mlíko a za chvilku to přešlo, takže pan doktor řeklm, že tudy cesta nevede a radil se telefonicky s klinikou, kde dostal radu podat lidský lék Entizol – to bylo v době našeho odjezdu na dovolenou, podávali jim ho už naši a reakce byla stejná jako u toho Sulfo...., jen naši nevěděli o tom mlíku, takže si půl dne chudáci mysleli, že kocouři pojdou, když z nich jde pěna. A samozřejmě už další Entizol nepodávali. No a kocouři vesele kadí dál, je to hrozné, protože jak se točí v záchodě při vyhrabávání důlku, už to neudrží a kadí kolem dokola, pak ve snaze tu zkázu napravit a zahrabat to všechno rozšlapou a roznášejí po baráku – no lahůdka. Musí se čekat s nastraženýma ušima, jakmile se ozve zvuk hrabání, okamžitě jako sprinter vyrazit, z připraveného toaletního papíru odmotat, kocoura chytit za ocas, po vykonání potřeby ho okapat, utřít zadek, případně tlapky a když tohle všechno nestihnete včas, tak potom ještě kompletně vytřít koupelnu a vyprat povlaky na křeslech – no a chtějte po mé 74leté matce, aby běhala po domě jako sprinter, když mají kočičáci pro jistotu WC tři, aby to stihli, ať už budou v kterémkoliv patře. To je ale jen ta estetická stránka věci, ale přece to takhle nemůže jít donekonečna. Kocouři normálně baští, přibírají, jsou aktivní až hrůza, žádné viditelné utrpení na nich vidět není, teplotu nemají – to jim doktor měřil. Ale dál už prý nic dělat nejde...
Tak já Vás prosím, Vám už prošlo rukama tolik koček a nejen těch zdravých, nemáte pro mě nějakou radu, nesetkala jste se s něčím podobným? Nebo ten pan doktor, co s ním spolek spolupracuje, už si přesně nepamatuju – Král se jmenuje? Myslíte, že ten by spíš věděl, že je prostě specialista na kočky? – ten náš třeboňský je spíš na velká zvířata, hlavně koně, ale radu hledal i na nějaké klinice, takže pro nás udělal maximum, ale dál už neví... Já se bojím, že jim jednoho dne začnou krvácet střeva a že mi pojdou, vždyť to přece není možné, 3x i více denně kadit, aby to nemělo následky. Takhle už mi tedy marodí – no už to budou skoro dva měsíce. Prosím Vás, jestli máte kontakt na nějakého dobrého doktora, pošlete mi ho, nebo jestli se s ním znáte, přepošlete mu tuhle pasáž, čím vším ty kočky prošly, jestli je ještě nějaká možnost léčby. Věřte mi, co se týká diety, vyzkoušela jsem už snad všechno – rýži s mrkví, vločkový vývar, piškoty v černém čaji, jak už jsem psala do žrádla jsem míchala Smectu, podávala tablety živočišného uhlí a nic nic nic, vždycky jen na jeden den zlepšení a šmytec. Jsem z toho zoufalá a budu s nadějí očekávat Vaši odpověď, protože Vy jste pro nás nadějí poslední.
Tak se nezlobte, že jsem zase půl dne zdržovala, než jsem se dostala k jádru pudla, ale chtěla jsem Vám napsat taky kousek něčeho veselého – vždyť Vám to dlužím ...
Zdraví Vás Hanka a Dan Zelinkovi.
Dodatek k zajíci
on je totiž zajíc hrozný plašan a jen tak nezkrotne, i když ho kojíte. A aby měl dost pohybu, pouštěli jsme ho z kotce na noc po bytě proběhnout, protože přes den se nás bál a buď seděl někde v koutě pod skříní anebo třeba při leknutí prudce vyrazil přímo proti zdi a praštil se plnou silou do hlavy, tak proto jsme ho pouštěli, až když jsme si šli lehnout – to byla legrace ho pozorovat, jak tu šmejdil a myslel, že ho nikdo nevidí ( my spíme na patře, tak jsme ho špehovali zvrchu), no a k ránu bylo vždycky slyšet šramocení plechů dole v troubě, kam se chodil zezadu schovat.
Domníval se, že když zaleze do nejzazšího zadu, tak na něj nedošáhnem, ale ouha, netušil, že ta trouba má vpředu dvířka a ráno najednou kuk!, otevřela jsem troubu a zajíc seděl v té formě – povídala jsem, že si začíná na tu troubu od mládí zvykat. A tam jsme ho takhle našli každé ráno, po bytě plno bobků a zajíc v troubě, nechal se v té formě přenést do kotce, tam si vyskočil a celý den se snažil dělat, jako že není. Tolik jen k zajíci, že to není fotka naaranžovaná, jak by se mohlo zdát, se zajícem se muselo moc a moc opatrně a pomalu, jinak byl schopný se zmrzačit nebo zabít, jak se plašil. (Viz Dobrá zpráva z Třeboně )