Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Jste-li smutní, cestujte s námi do Vysočan
16. září 2007, Jana Petrželková
Tak jsme si letos přerozdělili role velitelů. Já a Matěj. Teda – ne že bych tím byla nadšená, jenže upřímně řečeno, co nadělám. Nic. O tom, co se bude dít v Praze, rozhoduji já. O tom, co se bude dít na chatě, rozhoduje Matěj. A podobné je to s odjezdem z Prahy – odjíždí se podle mého. Ale o tom, kdy odjedeme z chaty, rozhoduje výhradně Matěj. Ještě že mi na hodině nebo dokonce dnu nemusí zpravidla tolik záležet, jinak by to bylo na odstřel.
Ze všech odjezdů se staly hry plné lstí a překvapení, anebo líté boje, rovněž plné lstí a nejrůznějších překvapení. Skutečně nechápu, jak to ti kluci kočičí dělají, ale o tom, že se někam pojede, vědí ještě dříve než já, a podle toho se chovají.
Cožpak Čárýček, to je zlatý kocourek, sluníčko hodné, poslušné a usměvavé. Při odjezdu na chatu si doma v Praze sedne na zadek uprostřed obýváku, spokojeně sleduje cvrkot a pak se nechá v klidu přenést k přepravce, do které sám ochotně vleze a zaujme pozici ležícího střelce. I po cestě je to milionový kocourek. Nic nekomentuje, chová se vzorně a je se vším spokojený. Zato Matěj! Na chatu se těší mnohem víc než Čára, je na pobytu venku snad už závislý, přesně ví co to pro něj znamená když se chystáme pryč, tedy relativní svobodu, les, zahradu a noční toulky – a přesto dělá všechno pro to, aby odjezd co nejvíce zkomplikoval. Nejde u něj o nechuť k cestování, je to zkrátka a dobře jeho způsob žertování se mnou, hry kdo z koho, zase dokazuje, že o něm, samostatném výzkumném kocourovi, nebude nikdo rozhodovat. A tak balím tajně, už den předem. Neexistuje postávání před skříní nebo chladničkou - to by byl jasný signál ke komplikacím.. Všechno co sebou potřebuji vézt si musím sepsat na papír a pak pomaloučku, po kouskách a po částech to nanosit do jedné skříně a jednoho fochu chladničky a pak, v nestřeženém okamžiku to honem vecpat do tašek a nechat ukryté. Tuhle činnost prokládám a maskuji běžným úklidem, vařením žehlením atp.Druhý den ráno nesmím vstát o moc dříve než jindy, protože Matěj má hodiny v hlavě. A tak vstávám obvyklým způsobem, bloumám po bytě v noční košili a dělám jakoby nic, zívám a drbu se ve vlasech, nandávám kocourům jídlo a sobě vařím ranní kafe a jen tak mimochodem, jako náhodou, pozavírám během kocouří snídaně dveře do všech pokojů, aby Matěj zůstal zavřený v kuchyni.. To je kritický okamžik, protože když si toho Matěj všimne, okamžitě zmizí. Nemáme nijak extra velký byt – 4 kamrlíčky pokojů, malou kuchyňku, ještě menší předsíňku, záchod a koupelnu, to vše na 90m2 – a přesto Matěj stále dokáže nalézat nové a nové skrýše, ve kterých ani nedutá a ze kterých sám dobrovolně nevyleze a já ho hledám různě dlouhou dobu, od vcelku žertovných 5 minut do prosakrovaných 2 hodin. Cestu snáší Matěj dobře - pokud netrvá příliš dlouho, tj. dle jeho mínění tak půl hodiny. Pak začne ne mňoukat, ale řvát netrpělivostí jako lev a činí tak nepřetržitě buď dokud nedojedeme do chaty nebo dokud nezastavím, nevyndám ho z přepravky a nepochovám ho.
Musíte uznat, že tohle je pro mě, jako pro řidičku, trochu na nervy. Při odjezdu do Prahy jsou potíže zase jen s Matějem. Čára přiběhne většinou už na první zavolání. Matěj se v den odjezdu ztratí pro jistotu už dopoledne a buď není vůbec, nebo se pohybuje jen v dolní části zahrady a když se přiblížím, mizí v lese. Odchyt je nemožný, je rychlejší a mrštnější a já navíc špatně vidím. A tak zkoušíme různé fígle: sedíme na verandě a tváříme se, že nikam jet nechceme,
 |
 |
 |
Jednou jsme zase chtěli s Jirkou odjíždět z chaty večer, ale Matěj byl jiného názoru a přišel domů z toulek až někdy kolem 8. hodiny ráno druhý den. Nedalo se nic dělat, jeli jsme tedy domů až dopoledne, za největšího letního vedra. Cesta na nádraží, vlakem i metrem probíhala bez problémů. Ve vlaku klimatizace, v metru chládek, takže když jsme vystupovali z metra na Palmovce, měla jsem pocit, že je cesta šťastně za námi, protože k domovu mi zbývaly 2 stanice kteroukoliv tramvají a pak 3 minuty pěšky.
Lehkovážně jsem proto odmítla Jirkovu nabídku že mi s kocoury pomůže až domů, nechala si podat obě přepravky do poloprázdné tramvaje a šťastně usedla na poslední sedadlo. Na klíně otevřenou kabelku, ma zádech menší ruksak, oba kocoury u nohou. Vedro ale udělalo své a jak tramvaj vyrazila, slyšela jsem najednou tiché klapnutí. To z Čárovy přepravky vypadla dvířka jak se plast horkem roztáhl. Čára nelenil a vyrazil rovnou vpřed., tedy na schody tramvaje. Ani já jsem nelenila a skočila tamtéž. Skokem jsem si shodila z klína kabelku a její obsah se rozsypal na zem. Natáhla jsem ruku po Čárovi a už už jsem ho držela, když v tom tramvaj vjela v plné rychlosti do pravoúhlé zatáčky, strašně to s námi se všemi zamávalo a Čára i já jsme se začali na těch schodech válet. Čára má 4 nohy a tak byl na nich dříve a skočil na zadní plošinu. Ještě vleže jsem stačila jen po něm natáhnout ruku stylem chyť kde chyť, ale bez úspěchu - jeho ocásek mi proklouzl dlaní. Čáru to vyděsilo ještě víc než předtím lomcování a válení na schodech a tak skočil ze zadní plošiny na okno, přeběhl po kulaté tyči k držení a skočil na moje sedadlo. Já se mezitím také vyhrabala do kolmé pozice, ale v tom tramvaj zatočila do další pravoúhlé zatáčky, tentokrát na druhou stranu a my se s Čárýčkem zase oba váleli po zemi. Cestující veřejnost byla naším počínám vysloveně ohromena a s napětím nás sledovali všichni. Někteří se zájmem, veselostí a pochopením, ale také jsem slyšela mnohé uštěpačné a nepřívětivé poznámky. Bylo mi to v tu chvíli fuk, protože jsem věděla, že jen o malý kousek dál je zastávka na Balabence, přímo v hnusné, ošklivé a frekventované křižovatce a pokud do ní dojedeme dříve než kocourka chytím a dveře se otevřou, bude Čára ztracený. Vyběhne jistě ven a pokud bude mít to štěstí a nepřejede ho některé auto hned, bude vyplašený a nenajde nikdy sám cestu domů. Uprchlík zatím pádil tramvají dopředu k předním dveřím, kličkoval a přeskakoval lidem nohy i hlavy a já za ním. Prosila jsem lidi aby mi ho pomohli chytit nebo aspoň aby drželi dveře, aby se nemohly otevřít, ale nikdo nic, každý jen nehnutě čekal, jak celé divadlo dopadne. V poslední chvíli, když už tramvaj stála ve stanici, dveře se začaly otvírat a Čárýček stál na schodech jako kdyby byl v cílové stanici, ho jeden pán přitiskl aktovkou za otevřené dveře. S ulehčením jsem pro kocourka sáhla, pánovi mockrát poděkovala a vydala se s ním zpátky tramvají k polorozpadlé přepravce, rozsypané kabelce a Matějovi, který byl ze všeho v úžasu. Jestli si myslíte, že tím všechno skončilo a měla jsem po starostech, tak to se teda pěkně mýlíte! Čára byl vyplašený k nepříčetnosti, mlel sebou v mé náruči jak strhaný a měla jsem zkrátka co dělat, abych ho udržela oběma rukama - natož jednou a druhou skládat přepravku. Znovu jsem prosila cestující, jestli by mi někdo nepomohl nasadit dvířka, abych mohla Čáru konečně znovu ubytovat, ale darmo mluvit. Jediná reakce byla velmi ošklivá kritika jedné paní o obtěžování cestujících kdovíjakým zvířetem. To se mě velmi výrazně dotklo, protože náš Čárýček není žádné kdovíjaké zvíře, to spíš ta paní je kdovíjaká ženská se kterou bych nechtěla mít nikdy nic společného, ale bohužel jsem neměla čas jí to všechno vysvětlit, protože tramvaj začínala brzdit - byli jsme v naší stanici. Postavila jsem fofrem přepravku otvorem nahoru, Čáru do ní spustila jak do věže, na něj jsem prohodila mříž aby měl skákání ven ne-li znemožněno tak aspoň ztíženo, shrábla jsem nadvakrát rozsypaný obsah kabelky a hodila ho taky do přepravky, tu popadla do náruče, prázdnou kabelku hodila přes rameno a do druhé ruky čapla Matěje a v poslední vteřině jsme se vyhrnuli ven. Uf uf, oddychla jsem si a to jsem neměla dělat, protože v tom okamžiku se ozvalo pro změnu žuch a pak zas povědomé klap - no a co si myslíte že se stalo? To sebou Matějíček zamlel a jeho přepravka sebou žuchla na zem a s klapnutím z ní vypadla dvířka na chodník a mě zůstalo v ruce holé ucho. Matěj byl z předchozí situace naštěstí trochu rozpačitý, takže nevyrazil ven stejnou rychlostí jako prve Čára, ale nakročil z přepravky jednou packou ven a začal se rozhlížet. Neváhala jsem ani setinu vteřiny a lehkým kopancem jsem ho popostrčila zpátky do bedýnky. V duchu jsem se mu moc omlouvala, ale bylo to opravdu nejrychlejší řešení. Pak jsem pustila to už zbytečné ucho, uvolněnou rukou překlopila i Matějovu přepravku vchodem vzhůru a pro jistotu jsem si nad ní přidřepla. Bylo mi jasné, že moje pozadí nepřekoná žádný kocour na světě. Pak už jsem mohla opatrně postavit i Čáru na zem, vydolovat zase ven jeho dvířka a přepravku konečně zavřít. A když jsem se pak vypořádala podobně i s Matějovou přepravkou, mohla jsem opatrně začít kráčet k domovu. Moc rychle mi to nešlo, protože jsem nehodlala nechat už nic náhodě a obě přepravky s kocourama jsem nesla v náručí, vchody vzhůru. Už jsme došli v pořádku a bez dalšího dobrodružství, ale mám dojem, že nikdo z nás na tuhle cestu nezapomene - kocouři, cestující ani já. Ale tak si říkám - neměl by mi náhodou pražský dopravní podnik něco platit za obveselování cestující veřejnosti? Budu se na to muset přeptat.
P.S. A nemyslete si, že vozím svoje ňuňánky v nějakých hajdaláckých přepravkách! Obě dvě jsou relativně nové, udržované,nebyly nijak laciné a slušně s nimi zacházím. Bylo zkrátka takové vedro, že to bylo na i plast moc. A pro mě to byla lekce, ze které pro mě plynou mimo jiné 2 důležitá ponaučení:
- opatrnosti není nikdy dost
- oboječky se jménem a telefonem mají od té doby kluci na krku při jakémkoliv pohybu mimo domov