Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Namyšlený kocourek
8. září 2007, Jarka Svobodová
Jedna kočičí rodina dostala v máji čtyři kočičí přírůstky. Narodili se na palouku pod velikou lípou, tam v té vilkové čtvrti. A protože to byla májová koťata, hýřila mnoha barvami, jak se na kočky sluší. Dvě kočičky a dva kocourkové. Ale chyba lávky! Ten poslední kocourek Zrzeček, tak trochu do rezava, se jim nějak nevyvedl. Že byl nejmladší a nejmenší, nejvíc ho maminka kočka opečovávala a nejvíc mu dovolila. A tím ho také nejvíc rozmazlila. To ho pořád olizovala a předla mu do kožíšku, že je ten nejchytřejší, nejhezčí a zaručeně nejsmělejší ze všech kocourů. Pak nebylo ani divu, že z něj vyrůstal sebevědomý a drzý kočičí spratek, který se dokonce stranil i svých sourozenců, neboť mu nebyli dost dobří. Když si spolu hráli, marně ho sestřička lákala, aby si také hrál na schovávanou.
Kdepak Zrzek! Byl na to příliš vznešený a vůbec! Na takové hlouposti neměl čas. Zrovna se totiž pyšně procházel dál a dál od svého domova a nic nedbal volání mámy kočky, že se má vrátit, neboť za chvíli bude oběd. Napadlo ho totiž, že takový udatný kocour si k obědu sám něco uloví, aby ostatní zírali. Jako na zavolanou uviděl díru v zemi, zrovna jako vrata. Kdopak tady asi bydlí? To nebude jen tak lecjaká myš. A když ji ulovím a přinesu domů tátovi, to bude slávy! Všichni budou koukat. A budou litovat, že si mě dost nepovažovali a nedocenili mé kvality.
Řádně noru očichal, ale dovnitř se neodvážil svůj čumáček strčit. A najednou to leknutí! Z díry se vynořila obluda s naježenými fousky a dlouhým tlustým ocasem mu zamávala před nosem. Hned mu spadlo srdce do kalhot. Jen kožíšek se mu postavil do pozoru. "Copak, copak, panáčku? Co tady šmejdíš u mého domečku?!" Mohutná krysa se zachechtala, až se jí fousy naježily. "Ale když se ti tak líbí, jen pojď dál," zvala ho líbezně, a protože se k tomu neměl, postrkovala ho svou obrovskou zubatou tlamou před sebou, "aspoň budou mé dětičky mít konečně nějakou pořádnou hračku!" A už byl v krysím doupěti, k velké radosti jejích dětiček. A že jich měla! A ta neotesaná mláďata si s ním pohazovala jako s míčem a cuchala mu hedvábný kožíšek.
Zatím se Zrzkovi sourozenci starali, kam se poděl jejich bratříček. Už je přestalo bavit si hrát na schovávanou, zdálo se jim, že nejlepší schovávačku si vymyslel Zrzek, když se stále neobjevuje. A šli to žalovat rodičům.
Sluníčko už dávno zašlo a rodiče se strachovali, kam jen mohl ten Zrzek zmizet. A najednou vidí, jak opodál na jejich palouku sedí obrovská krysa a chechtá se jim. To se polekali!
Maminka si zoufalstvím chtěla rvát chlupy na svém kožíšku, ale tatínek byl kocourem činu. Hned si vzpomněl, že kousek odtud bydlí jeho kamarád pejsek Smetáček. Ten jim pomůže!
A už pro něj s větrem o závod letěl. Smetáček byl naštěstí doma a přivítal ho hlasitým přátelským štěkotem. Ani mu nemusel táta kocour povídat až do konce své trampoty, a už pes dlouhými skoky zamířil ke krysímu doupěti. Tam začal po psím způsobu hrabat, až se mu od tlapek
prášilo. Krysičky, které neměly náhradní východ, se vyřítily ze svého doupěte a pelášily hlava nehlava za svou mámou, která už se tolik nesmála. Bude si muset hledat noru co nejdál od těch protivných koček! A náš namyšlený kocourek Zrzeček, celý pocuchaný, ale živý, tam ležel jako hromádka neštěstí a Smetáček ho musel ňufnout čumáčkem, aby ho trochu probral k životu. Nakonec se mu ho zželelo. Popadl ho do tlamy a pospíchal s ním ke své hodné paničce. A celá kočičí rodina v patách za ním.
Babička kocourovi ustlala v košíčku, dala mu tam dokonce teplý polštářek. Pak mu vymyla škrábance a kousance, které mu uštědřila krysí mláďata, a dostal i teplé mlíčko. Schoulil se celý zahanbený co nejhlouběji do košíčku a nejraději by se před celým světem zahrabal sto sáhů pod zem. A tak Zrzek poztrácel své nadměrné sebevědomí a také jeho maminka už byla dost potrestána, natož aby syna dále rozmazlovala. Všichni našli nový domov u Smetáčkovy hodné paničky. A že byl lepší než ten předešlý. Pro všechny tu bylo místa habaděj.