Příběhy a fotografie kočiček z depozit


Jak se daří kočičáčkům naší členky, Lenky.
 5. června 2005, Lenka Feilová
Jak paní Lenka Feilová ke kočičkám přišla, aneb jak se daří kočičáčkům naší členky, Lenky.
Vždycky jsem mívala jen pejsky, dogu, vlčáka..., naši kočky nesnášeli a tak trocha té averze zůstala i ve mně, říkala jsem si - Kočku, to teda nikdy -, vypráví svůj příběh Lenka.

Jenže ne nadarmo se říká, nikdy neříkej nikdy. Před 15 lety jsem bydlela ve vypůjčeném srubu uprostřed hlubokého lesa a tam jsem poznala kouzelný pár starších lidí. Byli to Bavoři, měli se moc rádi, pečovali o krásnou zahradu a všude je doprovázel jejich kocour Laky, nádherné, inteligentní zvíře - prostě pan Kocour.
Oba ho nesmírně milovali, povídali si s ním jako s člověkem, jejich vzájemné přátelství mě úplně uchvátilo. Ta paní mě naučila znát, chápat a milovat kočky, pro jejich neuvěřitelnou něžnost, krásu sametových kožíšků, elegantní ladnost pohybů a pocit útulnosti v jejich společnosti. Postupem času jsem objevovala další přednosti těchto rozkošných šelmiček, zejména jejich smysl pro soběstačnost, hrdost, svobodu, čistotu kožíšků i prostředí, mateřskou lásku a zvláštní tajemství ukryté v jejich pohledu. Když kocour Laky stářím zemřel, obě jsme se ujaly nalezených koťat, která kdosi odnesl do lesa.

A tak jsem přišla ke své první kočičce - Betty - Dámě, co jedla Whiskas, šunku a spala v peřinkách.







K panu veterináři jsme jezdili na kliniku do Pardubic - byla jedináček, musela mít všechno na co si vzpomněla či po čem její mlsný jazýček zatoužil. Na klinice se mě pan doktor zeptal - co žere?- a já odpověděla - zrovna teď jen šunku - a on mě odvedl do jejich útulku, kde bylo asi 5 klecí s 20 koťátky. No, děs a běs, na dvířkách jedné z klecí viselo za drápky nejmenší koťátko, brečelo, mňaukalo a tím to všechno začalo - to je Kokeš.

Už žádné Whiskasky, šunčička, ale další nalezenci a šetření abych tu chlupatou chásku uživila.

Následovala Pepička - velký mazel a lakomec, když se jedná o jídlo.
Po ní nejrozmazlenější dáma - Kulička, co mi pořád odnáší „léčivé kamínky“ (věřím na ně), podprsenku, kalhotky a další věci, které pak nacházím páchnoucí myšinou na půdě.
Pak přišla do houfu Žížala - divočinu nezapře, zůstala velkým predátorem, nejraději se živí myšmi, nad konzervami ohrnuje nosánek a po granulkách dokonce zvrací. Kdoví co chudák na vsi asi prožila? Dodnes spí schoulená, s hlavičkou na bříšku si dýchá pod sebe, aby se zahřála a pořád povídá, Žížala je však naprosto kouzelná číča.

Po ní následovala Listra, koťátko které záhy přišlo o maminku. Vypiplala jsem je a tak žije v domnění, že já jsem její máma a porát mě ocumlává, často musím šátkem zakrývat stopy po jejím vášnivém mazlení. Po Listře přišla Stázka - čili pochcánek obecný, nebožáček snad má IQ na nule, protože čůrá kde ji napadne a tak si říkám, že je jakousi zkouškou mé lásky ke kočičákům.
  Dalším přírůstkem byla Micka, sirotek po zemřelé paní Novákové, která byla od prvního okamžiku tak trošku morous. Zpočátku jsem se domnívala, že se jí stýská a snášela jí „modré z nebe“, ale když se ani po letech nezměnila, došla jsem k názoru, že je to prostě morous, na což má každá kočičí osobnost právo.

Nu a pak pečuji o sousedovic kocourka Jiříčka, který se k nám nakvartýroval a snažil se být ve smečce pánem, zklidnil se až po kastraci.

Jenže poté se objevil další uzurpátor, kterého kastrace čeká. S lidmi na vesnici je potíž, nabádat je, aby své kočky nechali kastrovat, nevysilovali je věčnými porody a jejich mláďata krutě netopili, je marnost nad marnost! A tak se snažím udávat jejich koťata ve městě a hledat jim láskyplné domovy prostřednictvím inzerce. Zatím nemám fotoaparát, a tak jsem odkázaná na kamaráda.
Doposud jsem žila se svými kočkami bez problémů v bytě, odkud měly možnost se bezpečně proběhnout venku.
Ale poslední dobou nesnášenlivost místních vůči kočkám stoupá. Tuhle se na mě osopila jedna paní, že prý mé kočky roznáší po městě Brandýse n/O klíšťata. Jak pak by mohly, když je pravidelně ošetřuji Strogholdem spot a každý den bedlivě prohlížím? Začala jsem mít o ně strach a rozhodla se odstěhovat na venkov, našla pěkné místo na samotě, půjčila si 300 tisíc a počítám, že když všechno dobře dopadne, přestěhovali bychom se tam už letos v létě. Kočky se tam budou mít skvěle, okolo je dolina, háj a 2 rybníčky, nikde žádná auta. Jedná se o opuštěnou cihelnu, v blízkosti žije pouze 5 obyvatel, já budu dojíždět do práce 2 km na kole. Jediné čeho se děsím je stěhování, ale toužím, abychom tam už o prázdninách byli doma.

A tak vás já i moje kočičí smečka prosíme, držte nám všechny palečky, aby se nám to podařilo.

Pěkné léto vám přeje Lenka a její kočky.




Zpět