Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Kočka myšilov
25. srpna 2007, Jarka Svobodová
Dříve bylo na vesnicích zvykem pořídit si kočku, aby byl pokoj od myší a úroda zůstala celá. Ale jak civilizací vše degeneruje, šlechtěním koček jejich hlavní pracovní náplň jaksi upadá. Takový perský kočičí krasavec ztěží něco uloví.
Ne tak naše Viki. Tato čistokrevná mourovatá kočičí šelma rozsvítí své zelenožluté oči při každém pohybu v zahradě. Nic jí neujde. Já být tvor, na kterého zaměřil její divoký, ba přímo šílený pohled, hrůzou zcepením. 
Jenže myšky jsou pohodoví tvorové. Už jsme s dcerou zjistily, že poté, co jsme kočce ukradly před nosem její myšku, kočka byla zhnusena, zato myš poodběhla jen kousek a začala se spokojeně mýt. A to právě utekla hrobníkovi z lopaty! 
A tak když kočka zjistila, že nejásáme, ač nám nosí přímo pod nos své skvěle zakousnuté myšky, přestala se jimi chlubit. Ale aspoň si je nosila do chodby našeho rodinného domu a tam je honila po různých koutech. Hrála s nimi takovou, pro sebe velice zábavnou hru. A měla dost času číhat hodiny třeba u botníku, až z mezery mezi schody myš vyběhne. Já však neměla nervy se na to koukat. A protože mají naši dva psi každý svou deku na chodbě před bytem (jinak samozřejmě bydlí doma, jako každý rodinný člen), kočka se s tou ulovenou myší s oblibou honí pod dekou. Pak ráno, když jdu do práce, kočka nikde, zato chudák myš je zakousnutá a je uložena jako sendvič mezi dekou.
No a nedávno zase ráno otevřu dveře a co vidím? Kostkovaná deka jednoho z našich psů má podobu stanu, který sebou škube. Nečekala jsem už na nic a raději odešla do práce. A druhý den ráno dcera, která má svůj pokoj – kde s ní mimochodem spí dva gekoni a občas dva psi, a taky rybičky v akváriu – byla nějaká rozzlobená.
„V noci jsem se vůbec nevyspala. Představ si, že mi po pohovce lítala myš a hledala něco k žrádlu po celém pokoji. A šramotila celou noc! To ta bláznivá kočka nám ji sem přitáhla!“ Hned jsme v jejím pokoji začaly hledat a doufaly jsme, že psy to také zaujme a že svým neomylným čichem, asi desetkrát lepším než má člověk, myš najdou a my ji zase pustíme tam, odkud přišla.
Ale kdepak! Psi odmítli spolupracovat a nejhůř se zachovala pachatelka celého maléru. Přiloudala se do dceřina pokoje, nakoukla, a byla pryč. Vypadalo to, že poté, co nám zavařila, se o myši přestala zajímat. „Tak ji zavři v noci do pokoje a pojďte všichni bydlet vedle do ložnice.“ Navrhla jsem. Ale dcera odmítla. Naopak, usoudila, aby to bylo spravedlivé, že myši dá misku s vodou a trochu žrádla, aby ji připravila na boj o přežití. A pak ji nějak vypudí z pokoje na chodbu. Odtud ji už spolehlivě vyhodí náš lovecký pes.
Nápad nějak nevyšel.
Uběhlo pár dnů, v jejím pokoji ve váze bylo okousané ovoce, v noci šustot nepřestával, zato naše legální domácí zvířata už nejevila o myš zájem.
A po pár dnech došlo k nejhoršímu. Když se vešlo do Evina pokoje, praštil člověka do nosu zápach. A ten pozvolna sílil. Nechápali jsme to, neboť myši nikdo neublížil a že by zemřela žalem z nedostatku svobody se zdálo nepravděpodobné.
Nutili jsme naše mužské, aby chudinku myš našli, neboť ač dcera odstavovala nábytek a dělala si pořádek ve věcech, myš nikde.
Vysvobodil nás syn. Našel myš v almárce, kde schováváme věci na Vánoce. Tam jsme nehledaly, neboť almárka byla zavřená a že by měla myš klíč!?
Syn objevil, že když se almárka zavře, vytvoří se dole u země maličká dírka, kterou se nešťastná myš asi protáhla, protože v pokoji už na ní bylo moc hlučno. Však taky dcera luxovala!
A nakonec měla myška vlastně krásnou smrt. Zřejmě hned na začátku ji kočka asi trochu víc stiskla, takže myš za pár dní zemřela na kupě medového pečiva, které každoročně věšíme na vánoční stromeček. A už ho chudinka nestačila všechno sníst.
Ale asi se kočka stydí za tu neodbornou práci, protože teď nějak nemá náladu chytat myši. No, uvidíme.