Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Kočičí nadělení
4. srpna 2007, Jarka Svobodová
Naše druhá kočka (první se ztratila a my doufáme, že ji ukradl laskavý zloděj, který ji nyní hýčká) je ještě koťátko. Ale pěkně povedené. Začalo to tím, že manžel, protože je veliký milovník koček, nám kategoricky zakázal, abychom si k našim dvěma ublafaným fenkám pořizovali kočičku.
Povídal něco o tom, že by byla chudák. Jenže člověk míní a Pánbůh mění. Dostali jsme ji, když jí byly dva měsíce, a ačkoliv se skoro ještě vešla do dlaně, už prskala jako granát a nenechala naše hodné pejsky, aby ji očuchali. Ihned jim dala najevo, že má šlechtickou krev a že v téhle domácnosti míní být pánem. Fenky to vzaly na vědomí docela s humorem a tak u nás začala spokojeně žít a den ze dne se z ní stával nevycválanější kočičí spratek. Všude vlezla, nebála se ohně, vodu přímo milovala, takže ji bylo možno každý den přistihnout, jak sedí v zadumání v kuchyňském dřezu. Nevynechala ani jednu koupel svých ,,lidí", a když se po procházce koupali psi, lítala ve sprchovém koutě mezi nimi a dělala si šoufky ze psí nechuti se koupat. Když k nám přišla se pomazlit, obvykle nás trochu namočila, neboť zadek a pacičky měla skoro pořád mokré. Prostě neohrožená kočka křížená s ondatrou. A běda, když ji dcera zlobila nebo já jsem ji za něco plácla. To chodila kolem nás tak dlouho, až se naskytla příležitost nás alespoň kousnout do nohy nebo jinak nám tu sprosťárnu oplatit. Párkrát to dokonce odnesl nějaký pes, neboť šel právě kolem, když si naše Vikinka s někým vyřizovala účty. Hned dostal pořádnou kočičí facku.
Ale, pravda je také, že Viki má i dobré vlastnosti. Nikdy se nezlobí dlouho, ani když je v právu. Ve vteřině zatáhne drápky a dává kočičí pusinky. Stačí na ni hezky promluvit. A je krásná a heboučká, jak jen kočky jsou. Když myju chodbu v domě, dělá mi společnost a považuje mytí za akci uspořádanou pro její pobavení. Také vyhledává člověka jako pejsek, aby se těšila jeho společností a uklidňovala ho. Prostě vytváří v domácnosti kočičí pohodu.
Předevčírem však, patrně aby nám dokázala svou šlechtickou modrou krev, nám způsobila infarktovou situaci. Dcera chtěla (původně) vyzdobit razítky svůj sešit ze zeměpisu. Přinesla si proto do naší modře laděné kuchyně modrý inkoust. Seběhlo se to velice rychle. Inkoust nechala moje holčička otevřený, neboť se otočila ke kuchyňské lince, prý aby se napila čaje. Kočka patrně (nikdo to neviděl) chtěla zjistit, co jí to v kuchyni přibylo za modrou zajímavost, a skočila na inkoust tak nešťastně, že se na ni celý převrhl. Dcera již jen viděla šílející kočku, která se prohnala kuchyní (všude samozřejmě zanechala modrou inkoustovou spoušť, dokonce i na stěnách kuchyně). Kde se chtěla kočka před tím smradem, který měla na kožíšku, zachránit, není známo, neboť dceru nenapadlo nic jiného než že modrou kočku -- původně je Vikinka černohnědá s bílou náprsenkou a bílými pacičkami, a má delší srst -- strčila, tak jak byla, do koupelny a tam ji zavřela. Pak se zavřela v kuchyni (dcera) a jala se uklízet tu spoušť. Já byla vedle v pokoji, a nic jsem netušila.
Syn náhodou zavítal do kuchyně a pak přišel za mnou do pokoje a sdělil mi: ,,Ne, abys chodila do kuchyně, klepla by tě pepka!" což mě samozřejmě navnadilo. Ptala jsem se dcery, cože se v kuchyni stalo a ona ležérně řekla: ,,Ále, jen se mi trochu rozlil inkoust. Ale já to hned uklidím." Uklidnila mě, a teprve když jsem časem šla předsíní, zjistila jsem, že na koberci jsou inkoustové ťápoty. Hned jsem vyletěla. Kočku jsme osvobodily z koupelny. Brala samovazbu statečně, neboť nám úplně přátelsky řekla grr krrr!, což je kočičí přátelský pozdrav. Přesto jsme ji omotaly dvěma ručníky, aby nedrápala a pak ji namočily do umyvadla. Tam jsem ji myla bílé pacičky, ale s hrůzou jsem zjistila, že inkoust se valí i z jejího kožíšku. Z většího jsme ji umyly (naštěstí má opravdu ráda vodu, koupání se jí však moc nelíbí) a pak dcera drhla jednou drátěnkou kuchyň a já druhou koupelnu a kartáčem koberec. Kupodivu to šlo, když se pořádně přitlačilo, i když to nejdřív vypadalo, že tyto místnosti můžeme navždy odepsat.
Když přišel táta domů a spatřil tu spoušť, byl docela klidný. Řekl potěšeně, že nám to náhodou jde hezky dolů a zmizel, stejně jako jeho syn, velice rychle, a neukázal se, dokud práce nebyla hotova.
Dcera soudila, že to kočka určitě myslela dobře. Přece máme kuchyni s modrými doplňky, ona chtěla přispět taky svojí troškou do mlýna.
Další dny k nám chodily dceřiny spolužačky, aby se podívaly na světovou raritu: vzácnou modrou kočku. Až se všechny dosyta pokochají, vypereme ji dočista a načisto.