Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Jak Dr. Avec zmrzačil Alici
28. července 2007, Jana Petrželková
Začaly prázdniny, dva dny svátků s následným víkendem zvaly k lenošení a koupání, horko k zbláznění – kdo by zůstával v ohyzdné Praze? Popadli jsme oba kocoury, dali domovu pac a pusu a vyrazili také ven, letos již po několikáté. Byla jsem rozhodnutá strávit v černošické divočině nejméně 14 dnů, ne-li více. Z invalidního důchodu se sice téměř nedá přežít, ale jak se říká: všechno zlé je pro něco dobré a kocouři tuhle volnost navýsost oceňují.
Oba kluci kočičí mají totiž na chatě tolik práce a tolik starostí a navíc táááák důležitých, že už nemají pomalu ani čas se doma v klidu najíst, natož vyspat. K jídlu sice přibíhají asi tak 20x za den, netrpělivě poskakují kolem mističek a vysloveně řvou hlady abych rychle nandavala, ale jídlo do nich padá rychlostí blesku a stejnou rychlostí vzápětí zase oba chlapečkové mizí kamsi do prčic. I tak zvládnou sníst každý okolo 50 dkg masíčka
denně, na rozdíl od pražských 15 dkg, o suchém krmení nemluvě. A ještě Čára zhubnul. A večer zas sedávám na schodech na verandu, koukám do tmy a čekám někdy až do rána zda a kdy se některý uráčí domů protože bych jinak nervozitou neusnula a s láskou vzpomínám na doby, kdy jsem kategoricky tvrdila, že žádné courání po nocích netrpím a ono to platilo. Letos je všechno jinak. Matějovi je na lidský věk 20 let, Čára je ještě o něco málo starší. Tudíž jsou oba mládenci v nejlepší kondici, v nejlepším věku, přesvědčení že svět je jejich a nemůžou se přece nechat čímkoliv nebo kýmkoliv omezovat a vůbec, koho by měli poslouchat a proč, jsou přece dospělí a mají svou hlavu, jsou to samostatní výzkumní kocouři…Seděla jsem v tom téměř už poledním parnu na verandě, ovívala se novinama a přemýšlela, jestli vůbec dolezu k Berounce, nebo jestli mám umřít hned, když v tom mě z toho trudného přemítání vyrušil ze zahrady děsný zoufalý řev ptáka. Vyskočila jsem a viděla už jen pruhovaný ocas mizet za tisem. Jen podle ocasu nepoznám, zda to je Matěj nebo Čára, ale samozřejmě jsem tipovala na perouska Matěje. Než jsem se dostala z verandy do zahrady, přesunulo se řvaní spolu s mourovatou neujasnitelnou šmouhou za rododendron a pak pod švestku. No jistě, Matěj! A metr od něj poskakuje drozd a děsivě křičí. Myslela jsem si, že kocour ptáka poranil, ale když jsem se přiblížila, drozd v pořádku odletěl, usadil se poblíž na záchodové boudičce a hulákal zase o stošest. A pak jsem to uviděla: za Matějem, v trávě, sedělo malé pískle a snažilo se aspoň popolétnout. Paní drozdová ho asi učila létat a vybrala si k tomu to nejhorší možné místo – zahradu dvou kocourů. Matěj na mě značně nevrle pohlédl a když viděl že už jsem na doskok, popadl ptáče do tlamičky a proběhl s ním živým plotem na sousedovic zahradu. Ještě že to jsou příbuzní a můžu na jejich pozemek vniknout více méně legálně. Oběhla jsem proto ten živý plot a dostihla Matěje u záhonu lilií. Ležel tam v klidu, ptáče mezi packama, naštěstí živé a vypadalo i nezraněné. „Ty pacholku“, oslovila jsem vlídně a opatrně kocoura abych v něm nevzbudila podezření, „hned toho ptáčka nech“. Ale kdepak na Matěje, je to opravdu pacholek. Jen jsem se dostala na vzdálenost, kdy bych mohla uchopit buď jeho nebo to holátko, znovu popadl svoji kořist a přesunul se do kopretin. Z nich pak do kytek které ani neznám a pak do zbytků pivoněk a já pořád za ním, ale už ne po dobrém, ale s láteřením a za mnou s ještě větším láteřením poletovala drozdová, která s obavami sledovala osud své ratolesti. Za drátěným plotem na cestu už mezitím stálo obecenstvo přilákané letní nudou a hlasitým projevem drozdové, se zájmem přihlíželo a komentovalo mravní hodnotu kocoura a moje lovecké počínání. Během kolem sudu jsem nabrala do dlaní vodu a vychrstla jí na Matěje. Ten se lekl, upustil ptáka a vyrazil po zahradě sám. Věděla jsem, že ho musím chytit, protože by se vzápětí k ptáčeti vrátil a tak lov pokračoval. „Ty blbe“ myslela jsem si upřímně, „ptáky vyděsíš a počochníš, mě starší dámu honíš ve čtyřicetistupňových vedrech po všech čertech a ještě tady hrajeme tyjátr, máš vůbec rozum a máme to všichni zapotřebí?“ Několikrát jsme oběhli sousedovic chatu, dokonce i s Čárou v těsném závěsu, protože ten měl pocit že přichází o nějakou báječnou hru a pak, konečně, se mi ho podařilo vyšachovat v rohu a chytit. Mlel sebou, vytahoval drápy, syčel a prskal – no zkrátka nanejvýš rozezlený kocour, žádné hodné koťátko Matějíček, ale tygr kterému vzali kořist. Zasyčela jsem a zaprskala jsem na něj zpátky, protože to je řeč které rozumí a nesmlouvavě jsem ho odnesla do chaty a uvěznila v pokoji. „Tak a máš domácí vězení, tohle se nedělá, jsi vrah a lump a ošklivý kocour, nemám tě teď vůbec ráda“ oznámila jsem mu zvýšeným hlasem a kocour se ke mně uraženě otočil zády. Chtěla jsem dát paní drozdové čas, aby mohla dostat svoje mládě do bezpečí – a to se opravdu povedlo.
Asi za hodinu jsem pouštěla Matěje zase ven. Vrhnul na mě pohled, který – kdyby mohl – by mě dozajista zabil a to tou nestrašnější myslitelnou smrtí. „No co se ti nelíbí? Jestli chceš, můžu tě klidně zavřít ještě“ ohradila jsem se a kocourek vztekle zavrčel: „Porušila jsi pravidla, když už má nějaká kočka nebo kocour kořist v tlamě, tak mu jí nikdo nesmí vzít a tys to udělala, jenže já to trpět nebudu“. „A já zas nebudu trpět tohle tvoje chování, tady nejsi v pralese odkázaný na to co ulovíš, tahle osada se jmenuje Zátoka radosti, tak tady bude zátoka radosti a žádné vraždění i kdybych to z tebe vymlátit měla a vůbec: tady velím já, jasný?“ přitvrdila jsem ošklivě a uplatnila právo dominantní A samice a kocourek šel uražený zahradou ode mne pryč, vztekle mrskal ocáskem až odletovaly hlavičky mateřídoušky a brumlal si něco o radosti až nad hlavu.
Po obědě telefonovala Alice, tedy paní Oppová a předsedkyně Společnosti. „Jste doma? Zajdu se na vás podívat a vyfotit klučínky“. „Jen přijď, jé to budeme rádi“ začali jsme se všichni radovat a kocouři ještě navrch mlsně olizovat, protože tušili, že Alice nepřijde s prázdnou a že se budou mít dobře – jako kdyby ode mne v životě nic dobrého nedostali. Čára si při tom těšení začal olizovat kabátek, aby byl prudký elegán až návštěva dorazí a hlavně aby vyniklo na fotkách jeho najednou štíhlé atletické tělo. Matěj si sedl na schody, ještě koukal načuřeně kvůli ptákovi, zlostně zíral do zahrady a zřetelně jsem slyšela, jak si zase pod fousky brumlá : „no eště že přijde ta Alice s tyčinkama nebo pribinákem, jinak bych se tady z toho musel zmáťořit – kořist mi vezmou, pak mě zavřou a ještě jsou na mě hubatí, Čára namísto aby stál na mý straně tak je prdelka…jo ale za ty mňamky abych pózoval při focení jak nějaký blbý panák ve výkladu…to je teda zase den…..“ no zkrátka to vypadalo, že nic dneska není Matějovi vhod, všechno je špatně, všechno je nazadrmo.
Alice mávala foťákem a tyčinkama už od vrátek do lesa a do boku jí plácala taška se suchým krmením. Pod verandou si klekla do trávy a spravedlivě oba kocoury podělovala – půl tyčinky Matěj, půl tyčinky Čára, půl tyčinky jeden, půl tyčinky druhý a kluci hltali jako když v životě nic podobného ani neviděli natož jedli, motali se Alici kolem kolen a natahovali se jak nejvíc mohli – až bylo po tyčinkách. Alice se ještě s klukama mazlila a dadánkovala a přitom nám vykládala zážitky z cesty. A to zas nebylo Máťovi dost recht. „Jakže – tyčinky došly, Alice se věnuje i Čárovi, nejen mě, velícímu kocourovi a ještě tomu nevěnuje dostatečnou pozornost a otáčí se s hovorem jinam? Co je tohle za pořádek?! Dejte mi svátek!„ Stáhl uši dozadu, ale Alice si uprostřed rozhořčeného líčení nově postavených paskvilů a obsazení krásných luk na stavbu satelitních městeček toho nevšimla a znovu chtěla Matěje pohladit. A takovéhle dnes už kolikáté ignorování kočičích pravidel slušného chování opravdu nemohl Matěj snést. Vyrazil po Alici, cvakl zuby – a už tekla krev. A hodně krve. A ještě plápolala natržená díra do předloktí. Alice vyjekla a nazvala kocoura vrahem. Považovala jsem to označení za situaci nepřiměřené, zdálo se mi totiž mírné. Přitom jsem ovšem byla úžasem bez sebe, protože ať je Matěj jakkoliv velký perousek a suverén, v životě nikoho z lidí úmyslně nekousl, naopak lidi a návštěvy miluje a pokud někdy někomu ublížil, tak opravdu jen nerad, v zápalu hry, coby nerozumné kotě. A tak jsme všichni zírali a hubovali a láli a Matěj mezitím odkráčel volným krokem do lesa, protože pro něj byla situace vyřízená a nestálo mu za to se s ní nadále zaobírat. Vyvstala nutnost Alici ošetřit, ale byl to problém. Na chatě cosi, co se hrdě zvalo lékárnička sice bylo, ale z roku raz dva. „Vypláchnout ránu vodou z vodovodu“ dožadovala se Alice, ale mohli jsme nabídnout pouze polití kamenitou vodou ze studny. Kysličník byl starý a nepěnil, betadin byl prošlý skoro 3 měsíce, náplast jsme měli jen obyčejnou, ne tu antialergickou, klasický obvaz byl vyloučen, až si nakonec Alice okolí rány omyla prošlým Betadinem a nechala dál vše na matce přírodě. „Tak, kluci, teď už ale nemůžu s jednou rukou fotit“ upozorňovala přitom, a Čárýček zesmutněl. On přece byl hodný, nic neprovedl a fotí se rád, neustále se staví před objektiv, běhá za Alicí a chce být na každé fotce, opravdu! Nakonec se situace v průběhu odpoledne uklidnila, krev přestala téci a Alice několik fotek udělala, dokonce i s Matějem, který si kousnutím vybil všechen vztek a začal se zase chovat normálně. 
Když Alice večer odešla krmit svoje přítulníčky a perchtičky, vzala jsem si oba kocoury k sobě na klín, trochu jsem si s nimi povídala, trochu se s nimi mazlila a současně zlobila Matěje. „Tys to vymňoukl, ty jsi ale matěj, teď se bude Alice zlobit a už vás nepřijde fotit, máte utrum s obrázkama, žádná vaše prezentace na webu, kdepak, budou z vás zase bezejmenní kocouři, no name“. Matějovi to bylo líto: „Hele, Jano, já jsem kocour, tak jsem s tím nemohl dělat nic jiného než to vymňouknout, že jo. Kdybych byl pes, tak to vyštěknu. A nemůžeš něco vymyslet?“ žadonil. Nic mě nenapadalo, ale posléze přece: „to jedině, kluci, že bysme vás vždycky nakreslili“. „Jo! To jó!“ radovala se kocouřiska a hnala se pro papír. Musela jsem jejich nadšení zase zchladit, protože na chatě nemáme pastelky a už vůbec nemáme scaner, abychom pak ty obrázky mohli poslat. „Musíme kluci kreslit na počítači, tam je papír i pastelky, ale jde to moc špatně, myš pořád ujíždí jinam než chcem.“ „S myší si my poradíme, od čeho jsme kocouři“ kasal se Matěj, „tak pojď, honem, zkusíme to“ naléhali oba a tak jsme šli ke stařičkému PC, který nám bylo proti srsti nechat ekologicky recyklovat a tak skončil na chatě a kreslili jsme a kreslili a měli radost jak se bavíme, protože venku se strhla bouřka a kluci stejně nemohli jít ven.
 |
 |
 |
 |
A protože se Alici ruka nezahojila ani za víc než 14 dnů a všichni jsme si mysleli, že se Alice na Matěje hněvá, napsal nakonec Matěj Alici dopis:
Nejmylosťivější paní kočková Oppopopová, mylá Alice !!!
hele, vona mi jana řikala, že jako máš porát tu ruku ode mě moc vošklivou a zrychtovanou a že už mě nemáš ráda a mluvíš vo mě jako vo psychopáťovi nebo psychomáťovi, nevim přesně co to je a zlobýš se a že mi řikáš Matěj Dr. Avec. Já bych ti potřeboval říct, že nejsem ani žádnej Dr.Avec ani Dr.Voštěp a že mě to strašně mrzí a že vlastně nevim jak a proč se to stalo. Já sakra přece nejsem žádnej Vr. Ah a sem slušně vychovanej Ko.Cour, i když teda někdy koukám asi navobědvaně - ale za to já nemužu, já prostě tak vypadám. Asi sem se tehdy něčeho lek, já už nevim přesně, je to 2 týdny a to je na kocoura celá věčnost. A i kdybych tě náhodou chtěl (ale já nechtěl!) tak nějak jako výchovně kousnout za to, že sis třeba nevšimla že klopím uši a chci mít chvíli pokoj, tak bych tě stejně nekousnul ale jen chytil, abych tě zastavil, protože tě mám rád a tys mi předtím dala tyčinky.. Hele, mě je to fakt moc líto a nemůžu za to, že vy lidi špatně koukáte a nerozumíte našim signálům a ještě nemáte pořádnej kožich přes kterej se vám nic nestane, ale jen takovou slabou kůži co je křehká a hned se trhá, že jo? A už vůbec není pravda, že bych z toho koťátka udělal 4 malý. Jasně že bych nebyl nějakou novou přivandrovalou malou holkou doma na furt nijak extra nadšenej, ale dyk už u nás koťata byly a dokonce tři a ještě navrch Mašinka a nic se nestalo!
Tak už mi to Alice vodpusť a zase přiď a přines zase tyčinky nebo to dobrý suchý papání - a já ti slibuju, že budu jak beránek. A esli mi nevěříš, tak si vo tom pořádně promluv s Mourkem, on ti to vysvětlí po kočičím, protože tomu taky rozumí.
| Tak AHOJ, Matěj |  |